Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jak to vlastně vláda myslí s nezávislostí občanů na státu?

  15:53

Pokud ještě nevíte, čím obdarovat své blízké, ministerstvo financí vám nabízí pomocnou ruku – můžete je zadlužit.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Ministerstvo financí přišlo s dalším pokračováním projektu dluhopisů pro domácnosti. Co se nabídky týče, jde o kompilát již dříve nabízených produktů, přičemž podstatný rozdíl tkví leda v tom, že výnosy z této emise se oproti předcházejícím již budou danit klasickou 15procentní srážkovou daní. Co ale hlava nebere a co je skutečně podstatné, je, jak jde tento projekt (a řada dalších) dohromady s vládou dokolečka omílaným heslem, že není dobré spoléhat se na stát.

Člověku, který se nechce spoléhat na stát, totiž vláda nabídne dluhopisy pro domácnosti, jejichž spolehlivost je logicky na platební schopnosti státu absolutně závislá. Dále penzijní reformu, v jejíchž investičních strategiích se to s výjimkou té dynamické státní dluhopisy jen hemží. V neposlední řadě jsou tu penzijní fondy nabízející penzijní připojištění se státním příspěvkem, což v praxi – podle výročních zpráv Asociace penzijních fondů – vypadá tak, že kolem 80 procent investovaných peněz skončí ve státních dluhopisech a pokladničních poukázkách (byť tento stav je reliktem nesmyslné regulace z dob, s nimiž tato vláda nemá příliš co společného).  

Ten drahý uprostřed

Ne že by na tom Česká republika byla tak mizerně, že investice do jejích dluhopisů či pokladničních poukázek by byla ekvivalentem finanční sebevraždy. Naopak se dá tvrdit, že ve srovnání s řadou okolních států jsou naše vyhlídky vcelku dobré (což konec konců potvrzují i nízké úroky, za které si Česko půjčuje). Nicméně vládou doporučované nespoléhání na stát by mělo vypadat jinak.

Vzniká závislost na státu hned u dvou skupin investorů, které by si bez tohoto nákladného prostředníka mohly vzájemně vystačit

Typickou „nestátní“ investicí jsou už zhruba čtyři století let akcie. Pro jejich lepší dostupnost pro zájemce (nebo naopak snadnější možnost primární emise akcií) toho však vláda mnoho neudělala (naopak zpřísnila daňovou legislativu). Za situace, kdy například ministerstvo průmyslu a obchodu vytváří takzvaný seed fond pro začínající firmy, je to obzvlášť paradoxní, protože vzniká situace, kdy jsou drobní a střední investoři státem ponoukáni k nákupu státních dluhopisů a drobní a střední podnikatelé zase k získávání dotací. Tím vzniká závislost na státu hned u dvou skupin, které by si bez tohoto nákladného prostředníka mohly vzájemně vystačit.

Počínání ministra financí Miroslava Kalouska však není rozhodně nesmyslné. Jeho cílem je zvýšit podíl dluhu v držení domácností na hodnotu kolem 10 procent (na konci loňského roku to bylo 3,4 procenta), což vcelku odpovídá složení dluhu vyspělých zemí. Takový dluh se chová o něco stabilněji než dluh v držení „žraloků“ na finančních trzích, protože domácnosti používají takové dluhopisy spíš jako „rezervu“, než aby denně sledovaly dění na trzích a přemýšlely, kdy dluhopisy prodat či koupit (u těch, které vydává ministerstvo financí, by jim takové chování beztak nebylo nic platné, protože s těmito dluhopisy na sekundárním trhu obchodovat nelze). Pokud letos ministerstvo financí prodá dluhopisy pro domácnosti za 20 – 40 miliard korun, jak avizuje, budou tyto peníze použity na běžnou spotřebu státu

 

Vládní vysavač

Problém však tkví v tom, že pokud někdo chce investovat a investuje do státních dluhopisů, bude méně peněz na investice do byznysu. Je sice pravda, že v Česku to s přímými investicemi do malých a středních podniků není nijak zvlášť žhavé, ale jestliže tato možnost ani nevznikne, situace se určitě nezlepší. Tento fakt byl vládou, která nyní usilovně vymýšlí prorůstová opatření, zřejmě opomenut.

Převedeno do řeči čísel - pokud letos ministerstvo financí prodá dluhopisy pro domácnosti za 20 – 40 miliard korun, jak avizuje ve své Strategii financování státního dluhu, budou tyto peníze použity na běžnou spotřebu státu, to jest především sociální politiku, mzdy ve veřejném sektoru, zakázky z oblasti běžných výdajů, k jejichž hospodárnosti a účelnosti není třeba mnoho dodávat. Teprve na samotném konci se krčí investiční výdaje, které představují jednotky procent celkových výdajů státního rozpočtu.

Podtrženo a sečteno, nákupem státních dluhopisů zadlužíte sebe i své blízké a nic by se na tom nezměnilo, ani kdyby ministerstvo financí k dluhopisům kromě dárkového certifikátu přidávalo ještě mašličku. Se závislostí na státu se to má pořád stejně a oblíbené rčení premiéra Petra Nečase o vajíčkách a ošatkách pozbývá platnosti – máte sice o něco více vajíček, ale jelikož jsou všechna v jedné ošatce, v případě upadnutí (odvozeno od slova úpadek, jinými slovy bankrot) budou všechna na maděru.

Peníze investované do dluhopisů stát utratí na výše zmíněné oblasti a byznys z nich s ohledem na minimální investiční výdaje státu uvidí jen velmi málo nebo nic. A jako bonus vešla letos k prvnímu lednu v účinnost novela daňových zákonů, takže výnosy z letos koupených dluhopisů budou ještě navíc zdaněné. Poskládáme-li fakta takto, nevychází z toho vláda právě nejlépe.