Na libyjském příkladu se opět potvrzuje pravidlo, že když jde v politice o kšeft, přátelství musí jít stranou. Bude to téměř přesně pouhý rok (30. srpna), kdy italský premiér Silvio Berlusconi pořádal v Římě přepychovou party pro svého přítele Muammara Kaddáfího a jeho beduínskou suitu. Padaly polibky, vyměňovaly se dárečky a všem bylo krásně. Nu a ve čtvrtek si milý hostitel v Miláně pro změnu potřásal rukou s premiérem libyjské Přechodné národní rady (NTC) Mahmúdem Džibrílem, zmrazená libyjská konta v italských bankách tají a ropný koncern Eni se chystá obnovit v Libyi těžbu.
Berlusconi samozřejmě není sám, kdo otočil jako korouhvička a od Kaddáfího, který pořád ještě srší hromy blesky odněkud z nory, se po únorovém začátku povstání v Libyi distancoval. Třeba jeho kolega Nicolas Sarkozy, který plukovníka královsky vítal v Elysejském paláci v prosinci 2007, ale letos jako první burcoval k ozbrojenému zásahu, Francie pak jako první uznala NTC v Benghází (a společnost Total bude mít pole otevřená...).
O pestré směsici těch, kteří se zapletli s Kaddáfího režimem, ČESKÁ POZICE obsáhle informovala.
Berlusconi samozřejmě není sám, kdo otočit jako korouhvičkaHroší kůže italského macha je však v tento moment nejviditelnější a vlastně téměř zábavná. „Italský lid podporuje premiéra Džibríla a jeho spolupracovníky v těžké práci, která je čeká při přeměně Libye na skutečnou demokracii,“ prohlásil ve čtvrtek Berlusconi a možná to myslel i vážně. Co naplat, že se to opozici poněkud ekluje.
Ztrátu přítele vynahradí zisky
Jak zmiňuje server The Huffington Post, Berlusconi se zpočátku nechtěl k nepokojům v Libyi ani vyjadřovat, natož nějak se angažovat. Až na naléhání spojenců v NATO obrátil a připojil se k paktu, který vyústil v ozbrojené operace vůči Libyi. Souhlas Itálie byl přitom klíčový, protože z jejích leteckých základen vzlétaly stíhačky, aby zajistily bezletovou zónu nad Libyí. Ještě v dubnu se Berlusconi novinářům svěřil, že rozhodnutí „zapojit se“ pro něj bylo osobně hodně těžké a „v jednu chvíli dokonce uvažoval o rezignaci“. Možná by se v politice neměl tolik citově vázat, ale to už je takový jeho „trademark“.
Možná by se Berlusconi v politice neměl tolik citově vázat, ale to už je takový jeho „trademark“
Italský předseda vlády podepsal s libyjským vůdcem v roce 2008 smlouvu, která měla ukončit spory přetrvávající mezi oběma zeměmi po skončení italské koloniální nadvlády. Řím tuto dohodu, jejíž plnění bylo pozastaveno, považuje za stále platnou. Dohoda mimo jiné předpokládá, že Itálie zaplatí do 25 let Libyi pět miliard dolarů jako odškodné za období kolonizace v letech 1912 až 1943. Hrazeno má být formou investic do stěžejní libyjské infrastruktury, jako je výstavba silnic a železnic. V Libyi do nepokojů pracovalo na 180 italských firem a peníze samozřejmě mířily i na Apeninský poloostrov.
Ta trocha morálního bahna, jež na Berlusconim ulpí, a ztráta přítele, s níž se jistě časem vyrovná, se nakonec Itálii bohatě vyplatí. Jak sdělil v úterý ministr zahraničí Franco Frattini, očekává, že rebelové uznají za platné všechny již podepsané kontrakty s italskými firmami. „Byly podepsány s Libyí, nikoli s Kaddáfím,“ poznamenal Frattini pro státní rozhlas RAI.
Držet basu – špatná volba?
Na porážku libyjského vůdce Muammara Kaddáfího podle všeho naopak doplatí ropné firmy z Ruska, Číny a Brazílie. Moskva už připustila, že o libyjské podnikatelské aktivity přišla. „Libyi jsme kompletně ztratili,“ prohlásil v pondělí generální ředitel Rusko-libyjské rady pro podnikání Aram Šegunc. „Naše firmy tam ztratí všechno, protože NATO jim zabrání v Libyi podnikat,“ dodal.
Rusko, Čína i Brazílie se stavěly proti přísnějším sankcím vůči Kaddáfího režimu a kritizovaly vojenskou pomoc NATO povstalcům. Vsadily tyto země na špatnou kartu? Nebo jen poctivě „držely basu“ s bratrem Muammarem? Mahmúd Džibríl a jeho následovníci si budou muset dávat pozor, s kým se přátelí. Protože na Berlusconiho a spol. není v tomto směru žádný spoleh.
