„Měli byste si podat Klause, jak po Havlově pohřbu slavil v Erpetu.“ E-mail tohoto znění mi dorazil o svátku svatého Štěpána. Tak jo, ale věcně.
Deník Aha! načapal a vyfotografoval pana prezidenta, jak pár hodin poté, co se rozloučil ve Svatovítské katedrále s Václavem Havlem, dorazil na tradiční (prý se koná už dvě desetiletí) předvánoční setkání se svými věrnými a přáteli do sportovního centra Erpet. Centrum patří jeho příteli Václavu Petrovi, společnost mimo jiné Václavu Klausovi dělali politici ODS Boris Šťasný či Pavel Bém. Václav Klaus je zachycen v živém hovoru, an se usmívá, zatímco národ pláče. Další „aféra“ je na světě.
Zase jedno z těch „mravních dilemat“, která smuteční týden předložil jako výživné krmivo. Kdekomu se z toho udělá názor, a tomu se říká vlastní mínění. „A nechtěli byste kvůli Havlovi zrušit taky Vánoce?“ čtu v jedné diskusi. Jenomže osobní vztah ke smrti člověka se nemá soudit, a už vůbec ne argumenty, že Václav Havel by šel taky na pivo. Kdybychom si měli opravdu „podat Klause“, pak jedině budeme-li právě od jakéhokoli osobního rozměru a vlastního mínění abstrahovat.
Není to můj prezident
Několik komunistických poslanců se odmítlo účastnit smutečního aktu v parlamentu s argumentem „Není to můj prezident“. Omyl, soudruzi. Václav Havel byl naším i vaším prezidentem z téže Ústavy, podle níž jste byli zvoleni zákonodárci. A jestliže si bezpochyby statisíce občanů myslí totéž, co oni komunističtí poslanci, pak opět jen pod světlem oné Ústavy, která upravuje, jak budou uplatňovat svá občanská práva. Sentiment stranou, říká se tomu dějiny.
„Není to můj prezident“ je jeden z těch výronů vlastního mínění, který není víc než osobním komentářem k historii české státnosti a vlastnímu postavení v ní. Život a smrt hlavy státu samozřejmě rozměr jakéhokoli osobního komentáře přesahuje.
Pompézní smutek
Stejného zrna je kritika, že třídenní státní smutek a státní pohřeb je opičárna, kvůli níž by Václav Havel jedině trpěl. Existuje však něco jako stát, v němž víceméně dobrovolně žijeme, jeho suverenita, autorita. A také rituály, které je reprezentují. Instituce hlavy státu tuto autoritu reprezentuje, bez ohledu na to, kým je úřad zastáván. Státní smutek a státní pohřeb člověka, který byl hlavou našeho státu třináct let, je rituálem, jenž by měl být zcela samozřejmý - právě ve jménu autority státu a jeho odpovědnosti za sounáležitost. Lze ho svobodně nazvat cirkusem, lze ho osobně ignorovat, ale nelze se z něj demokratickou cestou vyvázat. Leda změnou občanství.
Předvánoční večírek s Klausem
Jedině v takovém kontextu si lze „podat Klause“. Ryze teoreticky: Zatímco pro většinu občanů smí pohřbem smutek končit a od nepaměti následuje bujarý kar, hlava státu, který pochovává bývalého prezidenta, si může tradiční předvánoční setkání odpustit – symbolicky. A právě takovým gestem dovršit rituál, v němž sehrála roli mimo vší pochybnost klíčovou a důstojnou. Možná i to tradiční setkání bylo netradičně smuteční. Anebo Václav Klaus, jehož nelze podezřívat, že se rozhoduje nepromyšleně, hodlal vyslat poselství, že přátelství a Vánoce váží víc než rituály státu. Jenže o tom Aha! i většina z nás víme starou belu; ať budeme spekulovat a soudit jakkoli, jsme odsouzeni k tlachání.
Přesto i tato pseudoaféra přináší něco dobrého. Čas od času máme příležitost si uvědomovat, že k „věcem mezi nebem a zemí“, které naši individuální existenci přesahují, patří i něco tak samozřejmého, a proto zpravidla neviditelného, jako jsou dějiny a stát. Obé nám patří, obé nás ujařmuje.
