Vzpomínáte si, co jste dělali loni 5. října? A kdy jste poprvé zaregistrovali kampaň #MeToo? Právě 5. října 2017 otiskl deník The New York Times první zásadní obvinění producenta Harveyho Weinsteina. Netrvalo ani týden a Weinstein se musel poroučet z vlastní společnosti. Ze sexuálního obtěžování, zneužívání a znásilnění jej následně obvinily desítky žen. On sám popírá, že by se někdy zúčastnil jakékoliv sexuální aktivity bez souhlasu protistrany. Záhy zaplavil virtuální svět hashtag MeToo.
Herečka Alyssa Milano vyzvala ženy, ale i muže, kteří se někdy v životě stali oběťmi „sexuálního obtěžování nebo napadení“, aby jen tweetovali #MeToo, a konečně se ukázalo, jak obrovské množství lidí si něčím podobným prošlo. Jen během prvních 24 hodin reagovalo půl milionu lidí. Škála osobních příběhů se lišila od poplácání po zadku po brutální znásilnění a svět šokovalo množství příběhů, jež by jinak spolkl čas.
Pramálo průzkumů
Ponechme stranou morální otázku, která je v souvislosti se sexuálním obtěžováním nejvíc nasnadě, a podívejme se na vliv kampaně #MeToo a sexuálního obtěžování na pracovištích na ekonomiku. Průzkumů, které by nějakým způsobem vyhodnocovaly vliv sexuálního obtěžování na pracovišti na ekonomiku, existovalo před zahájením kampaně #MeToo pramálo. Zčásti za to může fakt, že sexuální obtěžování (nebo v našem prostředí trochu nešťastně překládané sexuální harašení) nebývá jasně propojováno s ekonomickými kořeny a následnými dopady, jež však prokazatelně má.
Průzkumů, které by nějakým způsobem vyhodnocovaly vliv sexuálního obtěžování na pracovišti na ekonomiku, existovalo před zahájením kampaně #MeToo pramálo. Zčásti za to může fakt, že sexuální obtěžování nebývá jasně propojováno s ekonomickými kořeny a následnými dopady, jež však prokazatelně má. |
Podle průzkumu Komise pro rovné pracovní příležitosti (EEOC) se na pracovišti setkalo se sexuálním obtěžováním až 85 procent žen. A to už je číslo, které nelze jen tak přehlédnout a mávnout nad ním rukou. Většina zpráv, které jsou k dispozici, hovoří především o výši nákladů na školení, jež se mají postarat o předcházení sexuálnímu obtěžování a která se týkají pravidel pracovišť. Případně se dočteme, kolik za chování nevyškolitelných musela daná firma zaplatit v mimosoudních vyrovnáních nebo na základě rozhodnutí soudu. A ani tato data nejsou zanedbatelná.
Society for Human Resource Management zveřejnila v roce 2010 studii, dle níž v předchozích dvou letech se každá třetí firma musela potýkat s obviněním ze sexuálního obtěžování. Komise EEOC uvádí, že od roku 2010 zaplatily americké firmy celkem 699 milionů dolarů zaměstnancům, kteří tvrdili, že se stali oběťmi obtěžování. Připomeňme dva nejvýraznější případy z poslední doby, které ukazují, že sexuální obtěžování může přijít draho.
V roce 2016 zaplatil Fox News Channel 20 milionů dolarů Gretchen Carlsonové, jež obvinila ze sexuálního obtěžování bývalého výkonného ředitele Rogera Ailese. A v roce 2011 vysoudila Ashley Alfordová 95 milionů dolarů na firmě Aaron’s Rents, když obvinila ze sexuálního obtěžování a napadení svého manažera.
Dopad zkušenosti
Jenže to je jen jeden typ čísel – ten viditelnější, ale zároveň podstatně zanedbatelnější. Vedle přímých výdajů jsou nepřímé způsobené například sníženou produktivitou, vyšší fluktuací a poškozením pověsti. Často citovaná studie z roku 1988 ukazuje, že typická firma z žebříčku Fortune 500 přijde ročně o 6,7 milionu dolarů kvůli nepřítomnosti v práci, zvýšeným nákladům na zdravotní péči, špatné pracovní morálce, nízké výkonnosti a změnám v kolektivu – to vše v důsledku sexuálního obtěžování (a převedeno na hodnotu dolaru v roce 2017 by to vycházelo na více než 14 milionů dolarů ročně).
Potřebovali bychom vědět víc o dopadu zkušenosti se sexuálním obtěžováním na proměnné, jako je plat, pracovní výkon a příležitosti. Navíc čím horší je ekonomická situace obětí, tím nižší je pravděpodobnost, že sexuální obtěžování nahlásí. A jsme u jednoho z ekonomických kořenů #MeToo. |
Studie NSRVC (National Sexual Violence Resource Center) z roku 1994 se zaměřila na výdaje spojené se sexuálním obtěžováním v americké státní správě a odhadla je na 327 milionů dolarů, včetně nákladů souvisejících s fluktuací (24,7 milionu dolarů), nemocenskou vybíranou ve spojitosti se sexuálním obtěžováním (14,9 milionu dolarů) a sníženou produktivitou (287,5 milionu dolarů). O finančním a ekonomickém břemenu samotných obětí se však nedozvíme v podstatě vůbec nic. Nikdo nemůže pochybovat, že je zásadní, nicméně je také velmi těžko měřitelné.
Potřebovali bychom vědět víc o dopadu zkušenosti se sexuálním obtěžováním (a případnou odplatou za to, že sexuální obtěžování/napadení hlásili) na proměnné, jako je plat, pracovní výkon a příležitosti. A to nejen proto, že v případě podání žaloby je dotyčná osoba žádána, aby přišla s měřitelnou škodou, což vyžaduje ověřitelná data. Navíc platí, že čím horší je ekonomická situace obětí, tím nižší je pravděpodobnost, že sexuální obtěžování nahlásí. A jsme u jednoho z ekonomických kořenů #MeToo.
Hledání nového zaměstnání
V listopadu 2017 zveřejnilo Center for American Progress zprávu, z níž vyplývá, že zaměstnanci s nižšími příjmy čelí mnohem výraznější mocenské dynamice – pokud si na někoho, kdo v práci vydělává relativně málo, pracuje jen na částečný úvazek nebo je externista, bude dovolovat nadřízený, je výrazně nižší šance, že se dočká obvinění. Málokdo z ekonomicky slabších si totiž může dovolit riskovat, že se mu budou v práci mstít, on(a) přijde o místo nebo mu/jí bude ať legálně, nebo nelegálně snížen plat, omezen počet směn nebo množství zadávané práce. Platit účty totiž musíme všichni.
Osmdesát procent žen, jež zažily sexuální obtěžování, do dvou let práci opustilo. Podstatně se u nich také zvýšila pravděpodobnost, že budou hledat nové zaměstnání v úplně jiném oboru a krátce po incidentu se pokusí rapidně snížit počet odpracovaných hodin. |
Jeden z mála výzkumů, jež se věnovaly ekonomickému dopadu sexuálního obtěžování na ženy, provedli sociologové Heather McLauglihová, Christopher Uggen a Amy Blackstoneová. Soustředili se především na ženy, jež se staly oběťmi v raných fázích pracovní kariéry, a zjistili, že u takových žen je podstatně vyšší pravděpodobnost, že změní zaměstnání – 80 procent žen, jež zažily sexuální obtěžování, do dvou let práci opustilo. Podstatně se u nich také zvýšila pravděpodobnost, že budou hledat nové zaměstnání v úplně jiném oboru a krátce po incidentu se pokusí rapidně snížit počet odpracovaných hodin.
Takové změny mohou zásadně ovlivnit jejich budoucí kariéru, obzvlášť pokud nastanou záhy po nástupu na pracovní trh. U obětí znásilnění se totiž podle studie z roku 1999 zveřejněné v Issues in World Health projeví v 50 až 95 procentech případů posttraumatická stresová porucha. Polovina obětí znásilnění je kvůli vlastní následné reakci na incident nucena opustit v následujícím roce práci.
Výzkumníci se netajili, že si uvědomují, v nakolik kalných vodách se jejich průzkum pohybuje, a že je řada proměnných, jež nemohou vzít v úvahu. Navíc je nezvratným faktem, že ne každý, kdo se stal obětí sexuálního násilí, si nese stejné stopy a je jím stejně ovlivněný.
Posilování stereotypů
V kolébce #MeToo jsou každopádně obvinění ze sexuálního obtěžování či napadení brána velmi vážně a velké společnosti se od počátku kampaně snaží zlepšit pracovní podmínky. Podle Teda Bunche, spoluzakladatele aktivistické skupiny A Call To Men, vznikají problémy se sexuálním obtěžováním na pracovištích, protože jsou v podstatě mikrokosmem společnosti, v níž jsou někteří muži a chlapci učeni nahlížet na ženy jako na objekty, jež mají nižší hodnotu než muži.
Začíná se ukazovat, že spoléhání se na nápravné metody, jako jsou školicí videa, jež jsou v americkém korporátním prostředí momentálně všudypřítomná, je podstatě k ničemu. U mužů, kteří podobná školení absolvovali, se projevovaly sklony k posilování stereotypů týkajících se rozdílů mezi pohlavími – muže si o to víc spojovali s mocí a ženy se slabostí. |
„Zaregistrovali jsme nárůst zájmu korporátních firem, jež se snaží pochopit, proč se jim nedaří sexuální obtěžování na pracovištích vymýtit,“ popsal změnu situace po začátku kampaně pro BBC. „Většina mužů nemá žádné násilnické sklony, ale téměř všichni se někdy smáli sexistickému vtipu nebo nějakým způsobem objektivizovali nějakou ženu. Jakmile spojíte jednotlivé tečky a ukážete mužům, jak jejich vtipy, které považují za neškodné, potvrzují a přiživují mnohem škodlivější chování, bleskově ho změní.“
Jenže je otázkou, zda by se změnili ti, kteří jsou schopní zajít mnohem dál než jen k hloupým fórkům. Začíná se totiž ukazovat, že spoléhání se na takové nápravné metody, jako jsou školicí videa, jež jsou v americkém korporátním prostředí momentálně všudypřítomná, je podstatě k ničemu. Podle zprávy EEOC mohou mít dokonce přesně opačný účinek. U mužů, kteří podobná školení absolvovali, se projevovaly sklony k posilování stereotypů týkajících se rozdílů mezi pohlavími – muže si o to víc spojovali s mocí a ženy se slabostí.
Neschopnost efektivní spolupráce
A pak je tu riziko, že se vše překlopí naprosto nevítaným směrem. Muži na vyšších pracovních postech se budou raději vyhýbat spolupráci se ženami, aby se nedostali do situací, kdy by museli čelit obvinění. A už vůbec se nebudou hrnout do role mentorů, přičemž sbírání zkušeností od povolanějších je ideální způsob, jak se posunout dál.
„Podle našeho výzkumu se 64 procent mužů vyhýbá kontaktu jeden na jednoho s hierarchicky podřízenými ženami, protože se obávají pomluv ohledně své motivace, jež by se mohly začít šířit,“ říká Sylvia Ann Hewlettová, výkonná ředitelka Center for Talent and Innovation. A to ještě před začátkem kampaně #MeToo.
Podle výzkumu centra Lean In se od října 2017, tedy od počátku kampaně, počet mužů, kterým je nepříjemné mentorovat ženy, ztrojnásobil. A nejde jen o mentorování, ale o celkový postoj – pokud se muži ženám vyhnou, třeba na jednáních nebo v kuchyňce u kávovaru, šance, že se dostanou do průšvihu, se dle nich zmenší. Jenže tím si nijak nepomůžeme – dosáhneme akorát toho, že spolu muži a ženy nebudou schopní efektivně spolupracovat. |
Podle výzkumu centra Lean In se od října 2017, tedy od počátku kampaně, počet mužů, kterým je nepříjemné mentorovat ženy, ztrojnásobil. A nejde jen o mentorování, ale o celkový postoj – pokud se muži ženám vyhnou, třeba na jednáních nebo v kuchyňce u kávovaru, šance, že se dostanou do průšvihu, se dle nich zmenší. Jenže tím si nijak nepomůžeme – dosáhneme akorát toho, že spolu muži a ženy nebudou schopní efektivně spolupracovat.
„Muži, s nimiž jsem pracovala celé roky, přestali dělat vtipy, přestali mi vyprávět o trapných chvilkách, do nichž se dostali, a přestali se mi svěřovat s osobními problémy. Ta změna mi dělá starosti, protože abych mohla být efektivní firemní konzultant, moji klienti mi musejí věřit, musí mezi námi vzniknout pouto a oni se v mé společnosti musejí bez ohledu na mé pohlaví cítit dobře,“ popisuje Liz Dulbergerová pro Financial Post. „V posledních měsících se mně a několika HR oddělením, s nimiž spolupracuji, část klientů svěřila, že mají strach provádět pohovory se ženami za zavřenými dveřmi.“
Ve snaze vyhnout se za každou cenu situacím, v nichž by mohla být překročena linie, se místo společnosti, v níž jsou zaměstnanci hodnoceni podle výkonu, a ne podle pohlaví, můžeme dopracovat právě a přesně k tomu – a o schopnosti už nepůjde vůbec. Obvinění ze sexuálního obtěžování na pracovišti by se měla brát velice vážně a být i s maximální pečlivostí prošetřena. Nicméně pracovní prostředí plné strachu povede k segregaci a případně i k atmosféře morální paniky, jež ženám dlouhodobě neprospěje.
