Bylo nebylo, občané Schwarzenberg, Vondra a Kubice byli kdysi aktivními zastánci permanentní a důkladné kontroly státní moci občanskou společností. Jak se nyní jeví, kdyby byla bývala tehdejší moc při rozumu, nadělala by z nich pupíky, medvědy či funkcionáře – a měla by od nich pokoj.
Není toto tvrzení troufalé? Není. Ve středu vláda (složená mimo jiné ze Schwarzenberga, Vondry a Kubiceho) odmítla jeden důležitý segment takové kontroly. Vyslovila totiž nesouhlas s návrhem zákona, který by umožnil Poslanecké sněmovně zřídit vyšetřovací komisi, v níž by byli zastoupeni občané požívající všeobecné důvěry. (Návrh předložili mimo jiné přední politici ČSSD. Odůvodnění vlády s právními argumenty přikládáme ve formátu PDF.)
Zákonodárná iniciativa vzešla z platformy Vraťte nám stát, v níž se po zveřejnění telefonátů mezi Romanem Janouškem a Pavlem Bémem spojilo nyní již 38 občanských iniciativ požadujících prošetření, zda BIS informovala vládu o propojení politiků s „kmotry“ a v případě, že ano, jak vláda s těmito informacemi naložila.
Parlamentní vyšetřovací komise složené z poslanců téměř nikdy nic nevyšetřily. Není to jen problém naší země. Bonmot ve smyslu, že má-li se nějaký problém neutralizovat, je třeba na něj vytvořit poslaneckou komisi, pochází z britského seriálu „Ano, pane ministře“. Proto občané došli k závěru, že má-li být vyšetřována činnost politiků, bude nanejvýš nutné takovou komisi „naředit“ prostými lidmi, ne-li dokonce ji zřídit pouze z ne-politiků.
Zvláštní důvody
Kdyby vláda jen nesouhlasila, to by se ještě dalo pochopit. Jakým zdůvodněním ale ten nesouhlas podšprajcovala! Například soudí, že vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny je ústavním orgánem sui generis a že se liší od jiných parlamentních orgánů, výborů a komisí – a tomu (prý) odpovídá její složení pouze z poslanců. Nikoliv, musíme opravit roztržitou vládu, která usnesení zřejmě psala v chvatu. Právě proto, že je ústavním orgánem sui generis, může taková vyšetřovací komise být složena jakkoliv.
To je opravdu dobré, například únik informací o tom, jak stát toleruje srůstání kmotrů s politiky, by podle této vlády zřejmě mohl ohrozit bezpečnost státu!
Vláda se též strachuje, že když návrh nepojednává ochranu utajovaných informací, mohlo by v důsledku toho dojít k jejich úniku a ohrožení bezpečnosti státu. To je opravdu dobré, například únik informací o tom, jak stát toleruje srůstání kmotrů s politiky, by podle této vlády zřejmě mohl ohrozit bezpečnost státu! Nikoliv, vyšetření těchto srůstů by mohlo ohrozit pouze tuto vládu a kmotry!
Bezpečnosti státu by to naopak velmi prospělo! Nadto, čistě technická připomínka: neřeší-li jakýkoliv zákon ochranu utajovaných informací, platí obecná úprava.
Upřímná vláda
Vláda je zřejmě s rozumem v koncích. Jeden z jejích „argumentů“ je pro jeho těžkou uvěřitelnost nutno ocitovat celý:
„Navrhovaná úprava se nijak nevypořádává s faktem, že zjištění a návrh komise podléhá schválení (formou usnesení) Poslaneckou sněmovnou. Zpráva komise a návrh usnesení jsou projednávány plénem komory, v rámci podrobné rozpravy mohou poslanci navrhovat pozměňovací návrhy k usnesení, v důsledku čehož je původní podoba usnesení mnohdy významně pozměněna a nemusí odpovídat zjištěním a doporučením předloženým vyšetřovací komisí. Navrhované členství nestranných osob pak v tomto kontextu zcela ztrácí svůj smysl.“
Ano, vážení čtenáři, vláda je zde upřímná až na kost a bez skrupulí – a poněkud cynicky – argumentuje, že k čemu vyšetřovací komise, když si poslanci nakonec stejně všechno zpaskřiví podle svého a když budou chtít, ještě si klidně odsouhlasí zákon, že se zasloužili o stát.
Kdoví, zda to není vysvětlení oné zdánlivé impotentnosti všech vyšetřovacích komisí! Poslanci si je nejprve v určitém záchvatu státotvorné odpovědnosti vytvoří, k podpoře jejich činnosti dokonce povolají odborníky, ti všichni pak pátrají a vyšetřují a analyzují – a když je vše hotovo, poslanci si to přečtou, zděsí se a vedeni pudem sebezáchovy výsledky pozmění, zahalí, zamlčí, zametou, rozcupují, znejasní, okecají a přelžou.
Tak, a co teď? Bylo by nepochybně dobře, aby se zmíněný poslanecký návrh dostal na program jednání sněmovny, aby o něm bylo hlasováno. Abychom si mohli na konkrétních případech hlasujících poslanců říci, zda jde o podobu demokracie, kterou chceme – anebo nechceme.
