Jak se vyrovnat s ruským plynem v Evropské unii

Aby sankce proti Rusku byly dlouhodobě zničující, a přitom nebyla ohrožena dodávka zemního plynu z Ruska do Evropy, stačí málo.

Gazprom. Ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Gazprom. Ilustrační foto. | foto: Reuters
Gazprom. Ilustrační foto.

Dosud se národní energetiky členských zemí EU řídily podle závěrů z Lisabonské smlouvy; každá země si vytváří svou vlastní energetickou koncepci. Někdy lepší, někdy špatnou – jak kde. Jedinou společnou snahou je koncept vytvoření evropské energetické infrastruktury – plynovodů a dálkových přenosových soustav.

Vedle toho si ovšem Evropa stanovuje i poněkud vznešenější cíle: podíl obnovitelných zdrojů, pokles emisní zátěže (především skleníkových plynů) a rozsah energetických úspor. Alespoň je o čem diskutovat. Jenomže poněkud drsné procitnutí vlivem zcela nekorektního vojenského postupu Ruska vůči Ukrajině vyděsilo evropské politiky k smrti. Nešlo snad o reminiscenci na leden 2009 – plynová krize tehdy západní a střední Evropu nijak nezasáhla (s výjimkou Slovenska a Maďarska). Evropa si však náhle uvědomila, že se až doposud spoléhala na tezi „Rusko nás potřebuje víc nežli my je“.Pokud by došlo k opravdu dramatickému vývoji na východ od EU, 24 procent evropské spotřeby plynu bude bezprostředně ohroženo

Pokud by však došlo k nějakému opravdu dramatickému vývoji na východ od EU, pak přestává být důležité, kdo koho potřebuje víc – 24 procent evropské spotřeby plynu bude bezprostředně ohroženo. Připočteme-li k tomu ještě až příliš variující míru závislosti jednotlivých členských zemí na ruském plynu, je to vážný důvod k obavám.

Za povšimnutí stojí, jak se jednotliví evropští politici k problému staví. Ti němečtí jako by žádné ohrožení ani nepociťovali; není to třeba tím, že celý projekt nového plynovodu North Stream byl financován německými bankami a šéfem projektu je bývalý kancléř Gerhard Schröder? Třeba ne. Obecně je však pozoruhodné, že obavy vyjadřují jednak politici střední a východní Evropy (my jsme „čestnou“ výjimkou a náš postoj je velmi podobný Německu, ačkoliv jsme vůbec žádný plynovod nefinancovali). Takže to zůstává na Maďarech a především na Polácích. Ti alespoň již dokončují terminál na příjem LNG ve Svinoústí.

Pokud jednotlivé národní vlády členských zemí Evropské unie provozují hru na mrtvé brouky (s pár výjimkami, ovšem), o to usilovněji jednají politici bruselští. Pozvolna se vynořují obrysy společného postupu. Koncept vychází z kombinace tří postupů:

  • masivní dovoz kapalného plynu (nejenom amerického, ale také z oblasti Perského zálivu),
  • zvýšení norské a britské těžby a
  • z maximalizace energetických úspor.

Nejedná se ale o celkovou změnu trajektorie, nýbrž o minimalizaci škod pro případ, že dodávka ruského plynu bude z jakéhokoliv vážného důvodu náhle přerušena. Věřme, že tento dočasný koncept bude v případě nouze úspěšný.

Problém tkví v dlouhodobých kontraktech

Co ale dál? Evropské plynárenství (alespoň tam, kam je importován ruský plyn) je vázáno dlouhodobými kontrakty. Opatření, které kdysi mělo chránit ruskou investici do exportních plynovodů, je dnes ekonomickou zátěží. Potíž je v tom, že kontrakty obsahují cenové vzorce, jež se již dříve vymkly tržní realitě. Hlavní evropští importéři ruského plynu (němečtí RWE či E.ON, italský SNAM, rakouský OMV a francouzský GDF) jsou nadto vázáni doložkou „take or pay“, což znamená, že v případě neodebrání smluveného množství jsou povinni platit stejně, jako kdyby všechen plyn odebrali.
Existence dlouhodobých kontraktů je v přímém rozporu se současnou organizací evropského plynárenského trhu, jenž je zcela liberálníVelcí importéři, vedeni snahou zamezit uplatnění této doložky ze strany Gazpromu, prodávají přebytky plynu přes energetické burzy – a to mnohem levněji. Explicitněji řečeno: existence dlouhodobých kontraktů je v přímém rozporu se současnou organizací evropského plynárenského trhu, jenž je zcela liberální (na rozdíl od přepravy a distribuce plynu jako strukturálního monopolu). Jako příklad je možné se podívat na české RWE a na masivní odliv zákazníků k alternativním dodavatelům plynu. To není důsledek faktu, že by RWE mělo v úmyslu „dřít zákazníky“, ale prostě tím, že ceny ruského plynu z dlouhodobých kontraktů, jimiž je RWE vázáno, jsou příliš vysoké.

Rozhodujícím faktorem pro dodávky ruského plynu na západ je poněkud pokřivená zásada mladých amerických pionýrů: „Go West!“ Gazprom neprodává plyn na ruských hranicích, ba ani na hranicích Ukrajiny, Běloruska, Slovenska (zde s výjimkou bývalých zemí RVHP), Česka či Polska. Obchody s ruským plynem leží v Rakousku či Německu. Prakticky to ovšem znamená, že Rusko využívá k přepravě svého plynu teritoria výše uvedených zemí. Jistě, hradí docela výhodné tranzitní poplatky (snad jen s výjimkou Ukrajiny, kde je výše těchto poplatků trvalým jablkem sváru). Přesto však s tímto plynem na teritoriu vyjmenovaných zemí nelze obchodovat ani jej jakkoliv využívat; je ruský. To je ovšem opět v rozporu s liberálním evropským plynárenským trhem.

Rusko by ztratilo kontrolu

A tak se dostáváme k podstatě tohoto příspěvku, totiž k jednoduchému způsobu, jímž by byla nejen zvýšena bezpečnost (či spíše snížena nebezpečnost) dodávek ruského plynu do celé Evropské unie, ale současně by byl odstraněn strašák dlouhodobých kontraktů. Ty byly v minulosti uzavírány na mezistátní úrovni; to ovšem znamená, že mohou být na stejné úrovni vypovězeny.

Chceme-li proti Rusku uplatnit sankce tak, aby byly pro jeho „plynové“ politické spády dlouhodobě zničující, a přitom aby nebyla ohrožena dodávka zemního plynu z Ruska do Evropy, stačí málo:

  1. S okamžitou platností zakázat dlouhodobé kontrakty mezi Gazexportem a evropskými importéry a nahradit je volnými obchodními smlouvami s maximální délkou dva roky,
  2. zcela zrušit doložky „take or pay“ jako odporující zásadám liberálního evropského trhu s plynem,
  3. zrušit stanice obchodního měření ve Waidhausu, Baumgartenu a Frankfurtu nad Odrou a místa obchodního měření přesunout na vnější hranice EU („plynárenský Schengen“). Ruský plyn by tak byl nakupován ve volné soutěži libovolnými evropskými obchodníky s plynem, a to za ceny, které budou schopny konkurence. Z pohledu technického se jedná pouze o formální přesun; měřicí stanice na vstupech do Evropské unie jsou technicky vybaveny stejně a jsou pro účely přemístění obchodních míst plně záměnné.

Jaký bude výsledek takového kroku? A je to opravdu sankce? Nepochybně ano. Rusko tím neztratí možnost prodávat plyn do Evropy, ale zcela přijde o možnost částečně kontrolovat evropský obchod s plynem. Bude tedy vystaveno konkurenci ostatních producentů zemního plynu, kteří do Evropy svůj plyn dodávají, a ztratí tak výsadu historicky vzniklých exkluzivních obchodních podmínek. Evropský spotřebitel může jen získat; uměle udržované vysoké ceny ruského plynu budou minulostí. Teď už jenom zbývá, aby na tuto „sankci-nesankci“ přišli úředníci v Bruselu.

Počet příspěvků: 46, poslední 28.4.2014 05:14 Zobrazuji posledních 46 příspěvků.