Jak se ubránit ruskému plynu

Projekt plynovodu Nord Stream II vyvolává mezinárodní vášně, Německo se dostává do prekérní situace, ale stojí si za svým. USA bijí na poplach a hovoří o extrémním ohrožení střední a východní Evropy. Vedle urputných zastánců tohoto plynovodu jsou neméně urputní jeho odpůrci. O co jde?

Představte si písečnou baltskou pláž posetou barevnými proutěnými koši. Tu se z moře – podoben bájnému Krakenovi – vynoří obří had. Je železný, syčí a okamžitě zmizí jako Olgoj Chorchoj v písku, kde se připojí k novému plynovodu Opal II, jenž pádí k jihu. Tam zažije krušné časy v Krušných horách, neboť je přerušen, opatřen měřidlem – a způsobně, mumlaje v azbuce – překročí naší hranici novým plynovodem Gazela II.

Právě jste si představili historickou událost – obsazení střední Evropy východními hordami, přestože se fyzicky nemusejí vyskytovat. Není třeba křišťálové koule, aby šlo odhadnout rozsah poměrně neblahých změn, které může projekt Nord Stream II ve střední a východní Evropě způsobit.

Ruský plyn není nebezpečím technologickým, ale politickým. Důležitá není kvalita plynového kohoutu, ale ruky, která jej ovládá. Americký kapalný zemní plyn (LNG) je alternativou k tomu z Ruska. A v tom spočívá současná ruská strategie s plynovodem Nord Stream II – zajistit si stálý a nerušený odběr svého plynu v bývalých satelitních zemích, které na něj budou zcela odkázané, a tím je opět kontrolovat.

Důsledek invaze

K odpovědi na otázku, jak projekt plynovodu Nord Stream II mění bezpečnostní strukturu a její vývoj v Evropě, je třeba se vrátit do poloviny šedesátých let 20. století. Té době se říkalo „oteplování“ a jejím hlavním rysem byly opatrné snahy o komunikaci zemí Západu a Východu. Ty se sice nejvíce týkaly kultury, ale primárně šlo o výměnu obchodní.

Společné projekty začaly vznikat nejprve v automobilovém průmyslu – Rumunska a Francie a Sovětského svazu (SSSR) a Itálie –, ale hlavní a největší byl předjednáván mezi SSSR, Spolkovou republikou Německo, Rakouskem, Itálií a později Francií. Plynárenství Evropy používalo k výrobě svítiplynu převážně karbonizace uhlí, ale zemní plyn již zásoboval oblasti u jeho ložisek. Dynamiku získalo jeho použití až po otevření velkých ložisek v Nizozemsku, později v Norsku.

Představovala-li výroba svítiplynu ekologickou zátěž, pak ze zemního plynu (téměř čistého metanu) ve srovnání s ostatními uhlovodíkovými palivy uniká nejméně škodlivin do ovzduší. Navíc jsou spalovací technologie na zemní plyn výrazně efektivnější než ostatní fosilní paliva (o jádru ani nemluvě). To jsou hlavní příčiny velkého zájmu rozvinutých evropských zemí o ruský zemní plyn.

Konsorcium společností Ruhrgas, SNAM, ÖMV začalo jednat se sovětským Gazpromem o trase budoucího exportního plynovodu v letech 1966 a 1967. Tehdy se ještě počítalo s trasou plynovodu přes Polsko, protože byla nejkratší. Pak v roce 1968 přišla invaze „spřátelených“ armád do Československa a o trase exportního plynovodu bylo rozhodnuto.

Socialistické plánované hospodářství

Připravené potrubí bylo přesunuto z jihovýchodu Polska na východní Slovensko a 12. prosince 1970 přijala československá vláda supertajné usnesení o výstavbě soustavy tranzitních plynovodů přes území ČSSR, již od začátku roku 1971 odstartovala. Z tehdejšího pohledu byla výjimečná jak technicky, tak rozsahem a termíny. Byl to riskantní podnikatelský záměr v době, kdy podnikat bylo možné snad jen rázná opatření proti kontrarevoluci.

To byla hlavní příčina označení vládního usnesení za „přísně tajné“ s mnoha vykřičníky. A dnes je z něho zřejmé, jak moc se soudruzi báli Moskvy; a současně se obávali, že to náš stát ekonomicky nezvládne. Byl to spíše fortel lidí než politická podpora, proč byl nakonec projekt úspěšný. Od roku 1973 pak byl zprovozněn Tranzitní plynovod, který byl v té době v Evropě ojedinělý. Pro nás představoval vysoce rentabilní podnik, a proto na něj bylo možné být hrdý.

V zahleděnosti do našeho „pašáctví“ dodnes opomíjíme, že to byl nejúspěšnější ruský ekonomický projekt, jenž navíc přinášel silné politické nástroje. Tehdejší SSSR přestal ekonomicky záviset na exportu zbraní, kaviáru a obilí; příjmy z vývozu zemního plynu a ropy dlouhodobě udržely nejen chod sociálních struktur státu, ale umožnily i vytvářet devizové rezervy. Ještě dnes – v době protiruských sankcí – se jejich zbytek hodí.

Ruský způsob myšlení byl vždy zvláštní, což platí i v ekonomice. A k pochopení oněch „specifik“ je nezbytné mít buď zažitý, nebo nastudovaný princip tehdejšího ekonomického modelu „socialistického plánovaného hospodářství“. Za bývalého režimu se plánovalo skoro vše, problém byl u zahraničního obchodu, který podle tehdejšího pojetí „vyráběl“ volně směnitelnou měnu.

Oficiálně zveřejňovaný směnný kurz rubl/dolar nebyl použitelný, proto byl vytvořen „rozdílový ukazatel zahraničního obchodu“, který vyjadřoval kolik rublů je třeba na získání jednoho dolaru. V tomto pojetí je každá směna efektivní – některá méně, jiná více.

Eskalační obchodní doložka

Naplánování stabilního dolarového inkasa za prodej zemního plynu zaručujícího návratnost vložených investic Rusům hatilo, že koncem šedesátých let 20. století byla cena plynu vázaná na světovou cenu ropy, jež však tehdy spíše klesala. Soudruzi však neváhali a vymysleli „cenový eskalátor“. Jeho smyslem bylo odpoutat cenu plynu od klesajících cen ropy.

Mechanismus byl jednoduchý. Pokud meziroční změna ceny ropy dosáhla hodnoty ± Δ, potom se pro změnu ceny plynu použila hodnota ± Δ x e, kde e byl eskalátor, jenž se pohyboval od hodnoty 0,03 (Německo, Francie) přes 0,04 (Itálie) po 0,06 (Rakousko). ČSSR měla e 0,09.

Smlouvy o dovozu ruského zemního plynu Gazexportu a společností Ruhrgas, SNAM, Gaz de France, ÖMV a Transgas obsahovaly neveřejnou, takzvanou eskalační obchodní doložku, podle níž se přepočítávala skutečná nákupní cena ruského plynu. Eskalátor v podstatě nivelizoval vývoj ceny plynu – mohl se tedy snadněji a dlouhodobě plánovat. V důsledku toho se však prodejní cena plynu na vnitřních trzích odběratelských zemí lišila od cen, za něž byl nakupován.

Tento mechanismus se zdál stabilní, ale brzy se ukázalo, že z ruské strany šlo o drahý omyl. Způsobily to dvě ropné krize v sedmdesátých. letech krátce po podpisu mezinárodních plynárenských smluv – v důsledku eskalačních doložek byla náhle reálná pořizovací cena plynu až o čtvrtinu nižší, než plynárenské firmy od svých odběratelů požadovaly kvůli vývoji oficiální světové ceny zemního plynu.

Odlišná místa nákupu

V tom spočívá mimořádná výnosnost evropského plynárenství v sedmdesátých a osmdesátých letech i původ vazeb zmíněných evropských firem a Gazpromu – a následně i osobních neformálních vztahů Kremlu a západoevropských politiků. Krátce po podpisu kontraktů v roce 1972 opatřených eskalačními doložkami se však cena ropy dramaticky zvýšila (graf Vývoj cen ropy v letech 1861 až 2011).

Skutečná pořizovací cena plynu narostla zhruba o tři procenta z meziročních rozdílů ceny ropy. Od té doby cena ropy navzdory výkyvům roste. A eskalátor deformuje křivku pořizovacích cen zemního plynu a zplošťuje její trajektorii, přičemž nelze ověřit, zda jsou tyto doložky stále přílohou dlouhodobých kontraktů velkých evropských nákupčích ruského plynu a Gazpromu. Bylo by zajímavé to vědět.

Ekonomická metodika „rozdílového ukazatele zahraničního obchodu“ se promítla do ceny plynu i do regionálního obchodu. Ruský zemní plyn se za volnou měnu (dolary) prodával až za hranicemi „Západu“, na území západního Německa a Rakouska. Vazalské země „tábora míru“ nakupovaly plyn na hranicích SSSR, v případě ČSSR na východě Slovenska v předávací stanici Ruská u hranic s dnešní Ukrajinou. Zde se měřil veškerý protékající plyn, ale prodával se pouze ČSSR, Jugoslávii a Německé demokratické republice (NDR).

Rozhodující část přepraveného plynu byla (a je) dále přepravována jako ruská a prodávána v rakouském Baumgartenu (pro Rakousko a Itálii), či za Rozvadovem v německém Waidhausu (Německo, Francie). Nově přibyl plynovod Jamal (Bělorusko, Polsko, Německo – prodej na německém území ve Frankfurtu nad Odrou), jímž se po opětovném sjednocení Německa přepravoval plyn původně směřující do NDR přes naše území.

Z podmořského plynovodu Nord Stream teče plyn na jih přes německé území plynovodem Opal; na německé straně našich hranic s Německem (v Obenhau) je plyn změřen, jako ruský přepraven českým plynovodem Gazela a prodán Rusy ve Waidhausu. Tento plynovodní systém přesunul část dopravy plynu pro Německo z česko/slovenské tranzitní soustavy, a tedy i z Ukrajiny. Gazela je unikátním ruským plynovodem „z Německa do Německa“, jenž vede přes naše území. A druhý se chystá.

Naturální obchod

Tato krkolomnost měla v době svého vzniku dobrou příčinu – ruským „satelitům“ se sice formálně účtoval prodaný plyn v dolarech, ale vše se v podstatě řešilo v rámci obchodní výměny. Veškeré platby byly hrazeny naturální dodávkou plynu. Gazprom nám formou fyzických dodávek plynu hradil tranzitní poplatky, zdarma poskytoval plyn na pohon „svého“ plynu v našich kompresorových stanicích, plynem platil i za naše investice do výstavby ruských plynovodů (Orenburg), takže vzájemný obchod byl zcela naturální.

Všechny dodávky plynu, jimiž Gazprom „platil“ za tranzit a přepravní služby, však zahrnul až do dolarové ceny v západních předávacích stanicích. Komická byla interpretace údajů Gazpromu – vykazoval více než 30procentní ztráty při těžbě a dopravě plynu. Tím, že plyn, který rozdal cestou k našim západním hranicím či sám zde spotřeboval, vložil do nákladů jako jedinou položku, již lze interpretovat jako permanentní, nepředstavitelně velký únik plynu, vyvolal ve světě na řadu diskusí o technické způsobilosti ruské plynárenské soustavy.

Závěrečná část tohoto historického exkurzu se týká kapacity dálkových tranzitních plynovodů ve střední a východní Evropě, přesněji jejího obsazení a využití. U těchto plynovodů byl uplatněn princip „prázdné za plné“, podle kterého si Gazprom objednal kapacitu v plynovodu, již platil bez ohledu na to, zda jím plyn teče, či v jakém objemu.

Majitelům plynovodů to přinášelo mimořádné výhody – trvalý přísun plateb, aniž bylo třeba kontrolovat objem přepravních výkonů. Tyto smlouvy totiž současně znamenají, že plynárenství dané země disponuje pouze zbylou kapacitou potrubí, která není blokovaná dlouhodobým ruským přepravním kontraktem.

Například roční přepravní kapacita plynovodu na vstupu plynovodu Eustream na Slovensko je zhruba 100 miliard metrů krychlových plynu, přičemž reálně zde protéká okolo 30 miliard ročně. Plynovod Jamal přes Polsko má kapacitu 30 miliard metrů krychlových, ale protéká jím sotva 15 miliard. Plynovod Nord Stream disponuje kapacitou 60 miliard metrů krychlových, přepravuje okolo 40 miliard. Do celé Evropy přitom ročně směřuje z Ruska zhruba 180 miliard metrů krychlových, tedy zhruba třetina celkové spotřeby plynu.

Rozpor s unijními směrnicemi

V roce 2017 byl ruský export plynu rekordní – 195 miliard metrů krychlových. Z analýzy však vyplývá, že plynovody ve střední Evropě tento rok přepravily pouze 118 miliard metrů krychlových plynu (do Německa 55,3., Francie 12,3, Rakouska 8,3, Nizozemska a Dánska 6,4, Itálie 27,5, České republiky 6,1 a na Slovensko 4,6 miliardy), zbylý export směřoval jinými plynovody do Maďarska, Turecka, Černomoří a na Balkán.

Sečtou-li se všechny existující a disponibilní kapacity plynovodů ve střední Evropě, jimiž jsou, či mohou být uvedené země ruským plynem zásobované, vychází možná roční přeprava 190 miliard metrů krychlových (celkový roční export Gazpromu pro celou Evropu). Při skutečné přepravě necelých 120 miliard metrů krychlovýchje současná volná kapacita vyšší než navrhovaná nového plynovodu Nord Stream II.

Co tedy znamená jeho výstavba zvyšující dopravní kapacitu v daném směru na skoro 250 miliard metrů krychlových, což, jak se zdá, výrazně přesahuje i rekordní prodej ruského plynu pro celou Evropu v roce 2017? Vždyť zazelenavší se Německo může odebírat od Rusů třeba více než dvojnásobek plynu jako dnes, a to současnými plynovody.

Dlouhodobé přepravní kontrakty Gazpromu uzavřené na blokování kapacit středoevropských plynovodů Eustream, Net4Gas Jamal, Opal a Gazela jsou v rozporu se směrnicemi Evropské unie a měly by být okamžitě vypovězeny. A nejen to, jsou to především špendlíky, jimž si Rusko připichuje své bývalé satelity nazpět do sféry svého vlivu.

Polsku tento kontrakt s Gazpromem letos skončí – a polští politici jsou odhodlání jej neobnovovat. Zde ostatně lze hledat hlavní příčinu současného rusko-běloruského špičkování o dodávkách a cenách ruského zemního plynu – Bělorusko přestane být tranzitní zemí…

Dvě technická řešení

Tím se dostáváme ke smyslu tolik diskutovaného projektu plynovodu Nord Stream II. Že není třeba, je zřejmé z kapacit současných plynovodů.Kapacita plynovodů pro přepravu ruského zemního plynu pod baltským mořem do německého Greifswaldu vzroste na 120 miliard metrů krychlových plynu ročně. A z rozdělení dodávek ruského plynu do Evropy v rekordním roce 2017 vyplývá, že obě čísla jsou v podstatě totožná. O výstavbu druhého plynovodu Gazela již náš Net4Gas ostatně požádal.

Nově koncipovaný systém plynovodů je tedy schopný pokrýt dodávky pro všechny uvedené evropské státy; pro Nizozemsko, Dánsko, Německo a Francii bez potíží a pro Českou republiku také. Problém vzniká u trasy zajišťující dodávky pro Rakousko a Itálii, jež jsou prodávané na rakouské měřící stanici v Baumgartenu, tedy na té větvi plynovodu, která jde přes území Ukrajiny a Slovenska.

Existují v podstatě dvě technická řešení – obrátit tok plynu v jižní větvi českého plynovodu Net4Gas mezi německým Waidhausem a měřící stanicí v Lanžhotě a obrátit tok západní části slovenského plynovodu Eustream do rakouského Baumgartenu, což je nejjednodušší a nejlevnější. Není však jasné, zda to vyhovuje ruskému mocenskému konceptu pro střední a východní Evropu.

Nelze totiž ani vyloučit, že jižní úsek plynovodu Net4Gas bude v oblasti Břeclavi propojen s rakouským plynovodem WAG, jehož přepravní kapacita v úseku do Baumgartenu bude posílena o spojku okolo 30 miliard metrů krychlových plynu. Tím by v „plynárenském evropském systému“ zůstalo Česko, ale ne Slovensko.

Silné nástroje

Německá kancléřka Angela Merkelová slíbila, že přes Ukrajinu zůstane tranzit plynu zachován. Pokud bude Slovensko zásobované z České republiky, půjde přes Ukrajinu tranzit pro Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko. Další úbytek objemu této přepravy lze očekávat při prosazení ruského projektu South Stream; tím by pro Ukrajinu jakýkoliv tranzit plynu skončil. Polsko nežvaní a maká – zprovoznilo terminál na příjem kapalného zemního plynu (LNG), což učinily i baltské státy. Plyn z Ruska nadále odebírat nehodlají.

Pokud by příběh skončil tím, že slovenskému státu a holdingu EPH významně poklesnou zisky za tranzit plynu přes Slovensko, je to mrzuté, ale lze přežít. Horší je, že s výjimkou Česka a Polska bude část střední Evropy, která v minulosti ležela před železnou oponou, zcela (obchodně i zdrojově) odkázána na ruskou libovůli.

Na první pohled může Česká republika na projektu Nord Stream II vydělat; minimálně pojišťovna Allianz a kanadská zajišťovna Borealis, kterým plynovod Net4Gas patří (na rozdíl od všeobecně rozšířeného omylu, že vlastníkem je RWE). Na druhý pohled to tak slavné není – nástroje současného imperiálního Ruska k rozkladu Evropské unie jsou už dost silné.

Nová konfigurace přepravních cest méně závisí na vnějších vlivech tranzitujících zemí. Možná, že právě tento aspekt vede Německo k zarputilému prosazování zbytečného projektu. Závislost dodávek plynu do Německa z Ruska bude přímá, nezprostředkovaná (a neohrožovaná) dalšími tranzitními zeměmi. A Němci si jsou jistí, že to zvládnou. Pokolikáté v dějinách…

Pronájem polského území

Šance České republiky spočívá v intenzivní spolupráci s Polskem. Po vypovězení tranzitního kontraktu s Gazpromem vznikne na ose východ-západ volný přepravní koridor s kapacitou 30 miliard metrů krychlových plynu, jenž pravděpodobně je – či brzy bude – propojen s terminálem LNG ve Svinoústí.

Společnost Inogy (RWE), později snad Net4Gas, rozvíjely projekty plynovodů Stork I a Stork II, jež měly propojit polský a český plynárenský systém v oblasti Slezska. Napojení na plynárenskou infrastrukturu Polska by umožnilo participovat na dovozu kapalného zemního plynu do polského terminálu, čímž bychom získali důležitý přístup ke světovému trhu s plynem.

Často se uvažovalo ve vztahu k bezpečnosti o tom, že některý z našich podzemních zásobníků na uskladnění plynu by mohl být vyčleněn jako strategická státní hmotná rezerva pro případ ohrožení. Úvahy vždy skončily na nákladech, které by takové „odložení“ plynu představovalo. Polský terminál ve Svinoústí představuje především šanci.

Stejně jako mívalo Československo část přístavu v Hamburku, mohla by Česká republika uzavřít s Polskem dohodu o 99letém pronájmu území vedle terminálu LNG a postavit si zde zásobník na kapalný zemní plyn. Státní rezervy by bylo možné operativně využívat a nehrozily by utopené náklady.

Důsledná Evropská komise

Boom kapalného plynu (LNG) nastal v důsledku těžby „břidlicového plynu“ v USA. Díky nové technologii frakování USA předstihly Rusko a staly se největším světovým exportérem zemního plynu. Evropa disponuje vyspělou sítí dálkových plynovodů, použití plynu je běžné, a nejnovější světové snahy o ochranu ovzduší zde nalézají sluchu – ideální trh pro zemní plyn. A o něj dnes bojují ruští a američtí exportéři.

Američané mají výhodu, kterou využívají – strach Evropy z vlivu Ruska založený na špatných historických zkušenostech. EU může vyřešit problém s ruským plynem – stačí dodržovat dvě unijní normy. První je unijní ekonomický svatý grál – pravidla celní unie. Zboží přicházející do ekonomického prostoru EU se daní při vstupu do ní. Co platí pro čínské ponožky, však neplatí pro ruský plyn. Ten vstupuje do EU na hranicích mezi Běloruskem a Polskem, Ukrajinou se Slovenskem nebo Maďarskem a Rumunskem.

Na všech těchto přechodech se měří průtok a kvalita plynu; jeho podstatný podíl je však přepravován jako ruský na západ a měřen a prodáván až za hranicemi s Německem a Rakouskem. Proč jsou porušovány zásady evropské celní unie v bezpečnostně citlivém případě ruského zemního plynu? Ten by při dodržování platných evropských norem měl být měřen a nakupován na vnějších hranicích EU.

Druhým hříchem je porušování unbundlingu, práva volného přístupu obchodníků s plynem k přepravním kapacitám. Většina přepravní kapacity exportních plynovodů ve střední a východní Evropě je však blokovaná dlouhodobými kontrakty s Rusy a pro obchodníky s plynem nepřístupná, přestože je více než z poloviny prázdná. V tom by měla být Evropská komise důsledná, důslednější než v dohledu na porcování plynárenských komplexů. Zbavila by tím střední a východní Evropu zátěže a bezpečnostního rizika.

Imperiální myšlení

Až se Evropská komise odhodlá nevyslyšet sobecké přání Německa, uvolní blokované přepravní kapacity plynovodů a přemístí prodejní body ruského plynu na vnější hranice EU, bude dle jejích předpisů evropský plynárenský systém ve střední Evropě vypadat tak, že v souladu se směrnicemi EU ruská kontrola vyváženého plynu skončí na vnějších hranicích EU (mapa Plynovody ve střední Evropě).

Problémem je, že toto řešení koliduje s „vlastními“ zájmy některých evropských vlád, zejména německé. Cenové výhody, které Rusko při nákupu plynu poskytuje Německu, by se asi staly minulostí, což by hodně bolelo. K úspěšnému řešení je proto důležitá názorová shoda členských zemí EU.

Blokaci ruského „plynového“ vlivu podporuje nejen Polsko, ale v poslední době i Francie, která má díky dvanáctiprocentní závislosti na ruském plynu mnohem volnější ruce než Německo s třetinovou závislostí. Itálie také není z ruského plynu příliš nadšená, což se ukázalo v době ruských „plynových hrátek“ s Ukrajinou, kdy její sever mrzl. Visegrádská čtyřka by mohla namísto občasného šlapání na evropské nohy sehrát pozitivní a významnou roli. Bezprostředně se jí to totiž týká.

Někteří politici tvrdí, že díky současnému evropskému obchodu s plynem na základě plynových burz zcela zmizelo ruské nebezpečí, protože plyn je internacionalizován. To je nebezpečný omyl. Nejde totiž o internacionalizaci, ale o zastření původu ruského plynu – získává jen lepší mimikry. Byla by hloupost plyn z Ruska neodebírat, ale imperiální myšlení zná jen jedno řešení – jako v případě Krymu. A je-li Rusko nebezpečné dnes, pak hladové zítra by bylo mnohem nebezpečnější.

V Evropě se znovu láme mocenský chleba. Buď budou napraveny záměrně dlouhodobě pokřivené a často vynucené obchodní vztahy Ruska a členských zemí EU (či celé unie) v dodávkách, přepravě a prodeji ruského zemního plynu, nebo vztahová mocenská matice, jež má původ na Jaltské konferenci v únoru 1945 a následném satelitním mocenském uspořádání východního bloku, opět posílí, a přímým nátlakem vznikne další parodie na žalář národů. A tím skončí i Evropské unie ve své současné podobě.