Jak se Sobotkově vládě podařil první rozpočtový rok

Na přelomu října a listopadu 2013, prakticky žádná sněmovna nebyla – noví poslanci a poslankyně vzešlí z voleb čekali na ustavující schůzi, stará sněmovna byla rozpuštěna. Úřednická vláda Jiřího Rusnoka sice rozpočet schválila, ale sněmovnou neprošel, a ani nemohl, protože by jej neměl kdo schválit.

Ustavující schůze byla naplánována na 26. listopad, ale šance, že by se sněmovna dala dohromady, vznikla nová vláda, připravila nový rozpočet a předložila jej sněmovně, byla nulová. Proto se očekávaly dvě možné cesty. Buď sněmovna rozpočet odmítne a Česko si prožije rozpočtové provizorium, dokud nevznikne vláda a neschválí si vlastní rozpočet, nebo se schválí rozpočet Rusnokovy vlády a nějak se v průběhu roku 2014 předělá.

Prezident Miloš Zeman se tehdy blýskl neznalostí rozpočtových pravidel. Prohlásil totiž, že rozpočtové provizorium není žádná katastrofa, protože jeho vláda jej v roce 2000 zažila, a nic se nestalo. Že se tehdy hospodaření řídilo jinými zákony a provizorium znamenalo něco úplně jiného, o poznání méně dramatického, mu bylo fuk, nebo to nevěděl. Těžko soudit.

Třetí varianta

Ze dvou zmíněných variant byla vybraná třetí, jakási „varianta brod“, protože rozpočtové provizorium se nikomu nechtělo riskovat. Navzdory neznalosti procedurálních záležitostí většiny poslanců se málokterému z nich chtělo věřit prezidentovi, že toto provizorium je vlastně prkotina.

Současně se ale nově zvoleným zastupitelům, z nichž nezanedbatelný počet přišel do sněmovny díky slibu, že „budou makat“, nechtělo rozpočet Rusnokovy vlády nechat projít s mlhavým příslibem budoucí novelizace, jež sama o sobě není ničím neobvyklým, protože rozpočet je zákon a v průběhu roku se novelizuje poměrně často.

Rozpočet Rusnokovy vlády se sice nelíbil ani rodící se koalici, ani opozici, ale nakonec prošel s řadou všemožných změn, které poslanci narychlo „spíchli“ ve druhém čtení a také ve sněmovních výborech. Na konci loňského ledna pak byla definitivně jmenována nová vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou.

Pro veřejné finance se stal mužem číslo jedna Andrej Babiš. Jeho příchod do resortu financí i jeho náměstků představoval pro toto nejmocnější ministerstvo natolik vysoký počet změn, že jej resort zřejmě nezažil za celou polistopadovou historii. Vyměnili se lidé prakticky na všech klíčových postech – kromě náměstků s výjimkou pro rozpočet Jana Gregora odešla i řada ředitelů odborů i vedoucích oddělení.

Vztahy mezi novým vedením a zaměstnanci resortu byly od první chvíle katastrofální. „Řada jejich nápadů by možná s nějakými úpravami realizovat šla, ale to by se s námi museli bavit, a ne nám pořád nadávat do flákačů a zlodějů,“ sdělil tehdy LN jeden z vrcholných zaměstnanců resortu na adresu nového vedení, které kromě Andreje Babiše představuje zejména první náměstek Lukáš Wagenknecht.

„Dříve bylo celkem běžné, že když tady třeba nějaká paní byla kvůli rozpočtu i přes víkend, tak v pondělí měla na stole kytku a poděkování od ministra Kalouska. Dnes se tady každý každého bojí a na pracovní morálce je to znát,“ řekl LN jiný vrcholný pracovník.

Systém státní pokladny

Mezi prvními se začal řešit systém státní pokladny a obecně řízení veřejných financí. Cílem je mít na účtu co nejvyšší objem hotovosti a moci s ní nakládat do doby, než bude vynaložena na svůj účel. Třeba resort dopravy může mít v rozpočtu peníze na stavbu, která se má provést, dejme tomu, v září rozpočtového roku. Z toho vyplývá, že od ledna do září může ministerstvo financí (MF) s těmito prostředky nakládat – investovat je, sanovat jimi krátkodobou výpůjční potřebu nebo cokoli jiného. Jen si musí dát pozor, aby v září tyto peníze pro resort dopravy skutečně byly.

Andrej Babiš hned na začátku řekl, že systém státní pokladny nefunguje. Systém, který se začal využívat začátkem roku 2013, však dovolil, aby si stát v roce 2013 půjčil o více než sto miliard korun méně, než se čekalo. Babiš v optimalizaci tohoto systému pokračuje, a proto je například možné, že loni státní dluh nevzrostl navzdory deficitu rozpočtu. Řečeno jinak, systém funguje.

Lze ale rozšířit, což je záměrem resortu. Většina státních organizací musí mít své účty u České národní banky (ČNB), například ministerstva či státní fondy, jako je Státní fond dopravní infrastruktury. Existuje však i řada takových, které sice u ČNB musejí mít účet pro příjem státních prostředků, ale obratem si je mohou převést na svůj účet v některé z komerčních bank, například obce či o příspěvkové organizace, jako je Správa železniční dopravní cesty, a řada dalších.

Daně

Po ustavení Sobotkovy vlády se koalice začala zabývat i daněmi. Před parlamentními volbami to chvílemi vypadalo, že pro některé skupiny poplatníků, zejména pro živnostníky, bude možná výhodnější emigrovat, nakonec se však prakticky nic neděje a další vývoj je nejistý. Vláda zrušila některá úsporná opatření Nečasovy vlády, což by však stejně nastalo, protože tato opatření byla pouze dočasná – například slevu na poplatníka pro pracující důchodce. Ti si proto budou moci opět odečítat z daní ročně 24 840 korun.

Další změny se týkají dětí – na druhé a třetí dítě vzroste daňová sleva. Zůstává však zachována výše takzvaného daňového bonusu, tedy částky, o kterou lze odečtením slevy od vypočtené daně překročit nulu, a tím se dostat do situace, kdy stát platí poplatníkovi, a nikoli naopak. Řečeno jinak, rodiny s nižším příjmem mohou mít dětí, kolik chtějí, ale zvýšení slevy jim nijak nepomůže.

K tomu se podařilo prosadit třetí sazbu DPH ve výši deseti procent na léky, knihy a nenahraditelnou dětskou výživu, přičemž zda tyto komodity skutečně zlevní, se ukáže až letos. Je totiž možné, že prodejci si o tuto příslušnou částku navýší marže. Navíc vláda prosadila několik novel, díky nimž vznikl soulad mezi novým občanským zákoníkem a daňovou legislativou.

Živnostníci zatím mohou být v klidu – vznikly pouze stropy u paušálů 60 a 80 procent. A tedy ti, kteří neevidují reálné náklady a používají takzvaný výdajový paušál, jej budou smět používat jen do roční výše příjmů dva miliony, respektive budou jej moci používat i nad tuto hranici, ale od daní si odečtou jen částku odpovídající procentnímu podílu paušálu na částce dva miliony korun.

Elektronická evidence tržeb v maloobchodu

Další klíčové téma, které souvisí s daněmi, je takzvaná elektronická evidence tržeb v maloobchodu (EET), kterou resort financí odkoukal od Chorvatska, kde podobný systém funguje již více než rok. Princip je prostý – ať kdokoli cokoli prodá, bude muset zákazníkovi vystavit účtenku, jejíž digitální kopie půjde rovnou na MF. Cílem je eliminovat nezdaněný prodej mimo kasu.

Projekt však ještě ani nezačal a už se potýká s mnoha problémy. Díky Hospodářským novinám například vyšlo najevo, že Babišovo ministerstvo chce obří zakázku – odhadem za čtvrt miliardy korun – zadat bez soutěže, prý proto, že jde o citlivé informace z daňových systémů. To ale značně rozladilo řadu odborníků na veřejné zakázky.

„Běžně se to v praxi řeší způsobem, kdy ve veřejném oznámení žádné utajované informace nejsou, a obdrží je v zadávací dokumentaci pouze dodavatelé, kteří se předtím prokázali osvědčením potřebného stupně,“ uvedl například na svých webových stránkách specialista na veřejné zakázky Tomáš Pfeffer ze sdružení Indoc. S tím, že utajení některých částí systému není důvodem k nevypsání soutěže. Zakázku má podle tiskových zpráv resortu financí dostat nově vznikající státní podnik, který vznikne odštěpením ze Státní tiskárny cenin, jež již nyní provozuje vlastní datové centrum.

Šance, že by si MF či jím řízený státní podnik vzešlý ze státní tiskárny cenin dokázaly takový složitý systém vytvořit vlastními silami, je však mizivá. Státní podnik si tudíž bude muset najímat jiné firmy nebo nezávislé specialisty, čímž naváže na tradici Odštěpného závodu České pošty, který také měl svého času státu dodávat veškeré IT, ale místo toho zakázky obvykle prodává dál. Projekt EET by měl fungovat od roku 2016, ale zda to nastane, v současnosti asi nikdo není schopný říct.

Problém výdajových rámců

Vládě, a zejména jejímu premiéru Sobotkovi, se v oblasti rozpočtu na rok 2015 podařil i jeden obdivuhodný výkon. Právě Sobotka v roce 2004 jako ministr financí Špidlovy vlády protlačil nový zákon o rozpočtových pravidlech, který měl zásadně reformovat nakládání s veřejnými financemi a zastavit zadlužování. Nápad to byl pěkný – některé stěžejní mechanismy se však povedlo poprvé aplikovat až za vlády Mirka Topolánka (ODS).

Sobotka po svém návratu k moci začal tím, že vlastní zákon postavil na hlavu. Místo aby vláda nejprve schválila výdajový limit pro celý stát v dalším roce, a tím jasně řekla, zda chce šetřit, nebo utrácet, a pak se teprve do tohoto limitu snažila vměstnat rozpočet, udělala to naopak. Takzvané výdajové rámce sice MF předložilo do vlády včas, ale ta se na nich shodla téměř měsíc po zákonném limitu. Premiér to zdůvodnil tím, že nejprve bylo třeba se dohodnout na rozpočtu, a pak až schválit výdajové rámce. Asi jako by rozhodčí ohraničil hřiště až po zápase.

Obecně byla příprava rozpočtu na tento rok opravdu nevšední. V uplynulých letech sice bylo možné s mnoha aspekty rozpočtů nesouhlasit, ale existoval alespoň jistý soulad mezi vládní rétorikou a tím, co bylo v rozpočtu napsáno. Ten se však nyní vytratil a převládá aplikace starého statistického vtipu, že „realita je pouze otázkou metodiky“.

Příkladem je nedávná „přestřelka“ mezi LN a webem resortu financí o výši provozních výdajů. Ministerstvo vzalo jeden ze svých ukazatelů nazvaný provozní výdaje a vyvodilo z něj, že provozní výdaje státu v příštím roce klesnou. Proč by neklesly, když tento ukazatel neobsahuje platy, které bývají součástí provozních výdajů?

Přiznání špatné situace

Ve skutečnosti rozpočet, jak opakuje opozice, ve srovnání s rokem 2013 snižuje investice a celkové provozní náklady státu rostou. Do nich je třeba započítat i platy, které Sobotkova vláda úředníkům zvyšuje, i sociální dávky, jež také v některých případech narůstají, například zmíněná sleva na dítě. U investic je určitý nárůst zejména v oblasti výstavby dopravní infrastruktury, kde existuje dohoda mezi MF a Státním fondem dopravní infrastruktury, že peníze na tyto účely budou navýšeny v průběhu rozpočtového roku.

V rozpočtu na letošní rok MF přiznává, že situace není dobrá a že nastalo zhoršení a obrat trendu, který začal po roce 2009. Tehdy byl deficit v důsledku krize bezmála dvě stě miliard korun a od té doby se vláda poměrně intenzivně a vcelku úspěšně snažila veřejné finance dostat do rozumných mezí.

Rozpočet na letošní rok neslibuje ani velké pozitivní změny – podíl povinných (mandatorních) výdajů na celkových výdajích státu je stále obrovský (76,2 procenta) a o výraznějších strukturálních změnách se letos hovořit nelze. Optimální doporučení pro příští roky lze kupodivu najít přímo v dokumentaci k zákonu o státním rozpočtu na letošní rok.

„Ke zvýšení schodku veřejných rozpočtů dochází z velké části v důsledku snah o podporu růstových tendencí v ekonomice, současně by měly být respektovány i principy udržitelnosti hospodaření systému veřejných rozpočtů v dlouhodobém časovém horizontu,“ uvádí se v jedné části rozpočtu na rok 2015.