Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jak se Lukáš a Eva Přindovi stali ševci v 21. století

  13:59

Příběh o ševcích-amatérech, kteří bez pomoci speciálního stroje a předchozího řemeslného vzdělání šijí vlastníma rukama kožené boty.

Rozpadly se vám oblíbené boty? Ušijte si je znovu sami. A staňte se ševci. Jako Lukáš Přinda. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Jsou příkladem toho, že i v tak nejednoduché době přeci jen existují možnosti, jak zůstat sám sebou, a přitom se ještě dobře uživit. A pozoruhodné je to tím spíš, že i když jsou oba vysokoškolsky vzdělanými lidmi, našli své životní uplatnění v úplně jiném a docela překvapivém oboru – a to dokonce velmi úspěšně.

Eva a Lukáš Přindovi zhruba před pěti lety založili zdánlivě nenápadnou značku „Lukas Shoes“; coby ševci-amatéři bez pomoci jakéhokoli speciálního stroje či předchozího řemeslného vzdělání šijí jako jedni z mála vlastníma rukama kožené boty. A jejich výrobky se svojí kvalitou a osobitým designem nejenže vyrovnají ozkoušeným výrobkům proslulých obuvnických značek, ale staly se mezi zákazníky natolik populárními, že se zájemcům vyplatí zařadit se do fronty a čekat na ně jako na exkluzivní zboží i celý jeden dlouhý rok. Takový je o ně zkrátka zájem.

Příběh má ještě jeden zajímavý aspekt: Lukáš Přinda je vedle ševcování profesionálním sportovcem a jako kanoista slalomář se dokonce pravidelně objevuje v barvách české reprezentace. Přesto, jak říká, nebýt bot, asi by se samotným sportem v takovém odvětví, a to i na tak vysoké úrovni, rodina asi jen těžko uživila.

Žít podle vlastních představ

„Vlastně je to úplná náhoda. Jednou jsem si koupil takové pěkné boty přesně podle svého přání v Polsku. Jenže za pár měsíců se mi úplně rozpadly. Tak jsem se naštval a řekl si, že si je prostě zkusím vyrobit sám,“ usmívá se nad svými začátky dvaatřicetiletý „švec-kanoista“ Lukáš Přinda. A pustil se do toho doslova přímo po hlavě: zničené boty jednoduše rozřezal a rozložil na jednotlivé díly, obkreslil na kus kůže, vystřihl nůžkami a pak je dohromady sešili a přilepili podrážku. „Samozřejmě to nebylo ideální, do dokonalých bot to mělo hodně daleko, nicméně mě to hodně zaujalo. Bylo to opravdu docela dobrodružné a mělo to nějaký užitečný výsledek. Navíc už odmala rád dělám pořád něco rukama,“ líčí Lukáš Přinda.

To se psal ještě rok 2000, po pár letech pokusů a pomalého zaučování jich společně s manželkou Evou v současnosti dokážou vyrobit v šesti druzích v nejrůznějších tvarových a barevných kombinacích kolem patnácti párů za měsíc. V cenách okolo dvou tisíc osmi set korun to z nich dělá už docela solidní živnostníky se stabilním příjmem.

„Prostě po všemožných pokusech, jak se živit, a přitom si žít svůj vlastní život podle vlastních představ, máme konečně jistotu, že jsme ten svůj způsob obživy konečně našli a nemusíme se trápit někde v zaměstnání. Navíc z toho, co děláme, máme dobrý pocit, vždyť se naše boty líbí a zákazníci z nich mají radost,“ říká Lukáš Přinda. Jenže ještě než Eva a Lukáš Přindových objevili „to pravé“, mají za sebou docela pozoruhodný generační příběh lidí, kteří své místo ve světě hledali už za svobodných poměrů po listopadu 1989.

V zimě pod pumpou

Lukáš Přinda jako milovník vodního sportu (věnoval se mu už od deseti let), lesa a příznivec ekologie totiž v polovině devadesátých let dorazil jako patnáctiletý ze svého rodiště v Klášterci nad Ohří do Prahy. Tady začal nejen studovat na sportovním gymnáziu, ale navíc měl možnost se jako dospívající mladík plně ponořit do tehdejší pestré „velkoměstské“ nabídky kdejakého koncertu či setkávání po hospodách s novými kamarády. „To bylo hodně divoké období, jsem docela rád, že jsem to vlastně přežil,“ usmívá se dnes Lukáš Přinda.

Vodní sport však jako člen proslulého vodáckého oddílu USK Praha neopustil a na gymnáziu se seznámil se svojí budoucí manželkou Evou. Oba snili coby příznivci alternativního života o životě na venkově a také si spolu něco podobného i zkusili: jeden rok žili v malém drážním domku v Mnichovicích u Prahy, ve kterém nebyla voda ani elektřina. „Bylo to dost šílené, když jsme se myli, tak venku u pumpy, a to i za mrazů, a přitom se na nás dívali lidé z okolojedoucího vlaku,“ směje se dnes Eva Přindová.

Tudy cesta nevede

I když se zdánlivě vymkli zdejší realitě, přesto žádné příliš velké iluzi nepodlehli a oba v roce 2002 úspěšně absolvovali lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v terapeuticko-rehabilitačním oboru zvaném ergoterapie. Ta spočívá v pomoci postiženým lidem či lidem po nějakém těžkém úraze dokázat se vrátit do běžného života, třeba už jen tím, aby se sami naučili mýt či si dokázali sami dojít na nákup, ne-li si najít i zaměstnání.

„Jenže v té době to byl vlastně úplně nový obor, který neměl v našich podmínkách za sebou žádné zkušenosti. Když jsme docházeli na praxi do ústavů sociální péče, bylo to proto dost náročné. Nikdo přesně nevěděl, co bychom měli vlastně dělat, náplň práce jsme si tak museli sami hledat a svoji pozici si vlastně teprve vybojovat. Prostě nám došlo, že tudy naše cesta nevede,“ říká Eva Přindová.

Nicméně v roce 2002 oba dva školu úspěšně dokončili. V té době se už ale Eva Přindová snažila uplatnit úplně jinak. A tak třeba hlídala děti svým kamarádům. Lukáš Přinda se pak věnoval především svému sportu, postupně i na profesionální úrovni, a snažil se přivydělat si jako správce loděnice svého mateřského klubu v pražské Tróji. „I když sportujete profesionálně, žádné gigantické peníze, jako jsou třeba v tenise či ve fotbale, v kanoistice prostě nejsou,“ vysvětluje.

Kouzlo ruční práce

A právě tehdy ho potkala zmíněná příhoda s botami z Polska a dostal nápad, pořídit se je svými vlastními silami jednoduše znovu. „Jisté dispozice jsme k takové práci ale měli, vždyť všechno své oblečení včetně sandálů jsme si podomácku šili sami. Mělo to své kouzlo a i jistou praktičnost: jednak bylo podle našeho vkusu, a ne z nějakého butiku, a pak mělo naši vlastní záruku a stálo nás pár kaček,“ říká Eva Přindová.

Po prvním pokusu ušít si vlastní pár vytoužených bot a obdivu kamarádů přišly první objednávky z okruhu rodiny a známých, které ale zatím přátelsky odbývali jako dárek zdarma. „Zatím jsme to nebrali nijak vážně, přesto jsme si sehnali knihu o obuvnictví v angličtině, a dokonce jsme vyrazili do Zlína do místního obuvnického muzea na exkurzi. Zkrátka abychom se vlastně začali v obuvnickém řemesle alespoň trochu orientovat,“ líčí začátky Eva Přindová.

A i když se postupně seznamovali s tím, co všechno takový profesionální výrobek vlastně všechno obnáší, jedno jim ale bylo jasné hned: jejich podnikání musí mít srozumitelný rozměr domácího výrobku a musí mít punc ruční práce, tedy zaručeně kvalitního výrobku s dlouhou trvanlivostí. Žádné stroje si proto nepořídili a všechno odbývali u sebe doma v pokoji (dnes mají malou dílničku v domě u dědečka a babičky na dejvické adrese).

Prostě jim k práci stačí šablony, nůžky, šídlo, speciální kleště, ševcovské kladívko, hovězí useň a barevná nit (používají pouze malou brusku na opracování hrubých tvarů a stop po stříhání). „Postupovali jsme něco jako pokus, omyl, pokus, omyl, až to nakonec začalo být přijatelné a byli jsme spokojeni. Trvalo to ale několik let,“ vysvětluje Eva Přindová.

Od „alternativců“ po manažery

Aby také ne. Obuvnické řemeslo má totiž i svá další, netušená úskalí: nejenže šlo o neustálé dolaďování střihu, aby boty netlačily na patě či prstech, ale sehnat nitě, kvalitní gumu, kovové přezky či očka nebo tu pravou obuvnickou useň či kleště na děrování byl docela problém. „Zběhali jsme, co se dalo, ale pořádně kvalitní materiál se vlastně nedá takřka sehnat. Všichni se orientují na velké firmy. U nás žádné koželužny už skoro neexistují, objevili jsme proto dovozce dokonce až v Jaroměři a tam si vlastně pro useň jezdíme dodnes,“ líčí Lukáš Přinda.

V roce 2007 Přindovi založili svoji vlastní značku „Lukas Shoes“ a začali šít patnáct párů bot vlastního střihu a designu měsíčněPodobně to bylo s vhodným tukem na napouštění kůže či děrovacími nůžkami. Jedny z nejlepších se totiž vyrábí v Americe; když si je ale nechali za docela velké peníze poslat, zjistili, že se jimi nedá pracovat, protože jsou do ruky příliš těžké. „Vyrobil jsem si proto svoje vlastní,“ říká lakonicky obuvník Přinda.

S takovou výbavou postupně začínalo mít jejich úsilí profesionální rozměr – to už se totiž hlásili „kamarádi kamarádů“, a tak už začalo jít také o peníze a jistý marketing. V roce 2007 proto založili svoji vlastní značku „Lukas Shoes“ a začali šít tak patnáct párů bot vlastního střihu a designu měsíčně.

Hravé boty bez „kopyta“

Jejich boty jsou zkrátka takzvanou lehkou městskou vycházkovou obuví bez podšívky a jsou ušité takzvanou „flexible“ metodou, což znamená, že švy jsou přiznané a jsou vně boty. Vyrábí je jak v pánském, tak dámském provedení. Ušití jednoho páru trvá od deseti do patnácti hodin, a i když je šijí, jak říkají, tou nejjednodušší metodou bez „kopyta“, bytelné a pečlivě ušité boty to jsou.

„V podstatě každý pár děláme po konzultaci se zákazníkem a své připravené střihy upravujeme podle jeho přání. Jejich potěšení a radost je pak naším dalším uspokojením. Navíc se naučíte spousty věcí: organizovat si dobře čas a také být v prvé řadě zodpovědným člověkem. Na druhou stranu musíte být ale pořád k dispozici a mít nepřetržitý kontakt se zákazníky, tedy být k mání třeba i v osm hodin večer či o víkendech,“ líčí Eva Přindová, na které dnes spočívá převážná většina produkce.

Její výrobky jsou opravdu hodně přitažlivé a svým vlastním způsobem hravé: používají totiž řadu barev od černé, žluté, červené a hnědé po zelenou, modrou či růžovou. Dominující černá lesklá kůže se tak objevuje v sytém kontrastu třeba se žlutými tkaničkami či zelenou podešví. A kupci to dokážou i ocenit: nejenže jsou ochotni na zhotovení „lukasových bot“ čekat třeba celý rok, ale překvapivě se rekrutují snad ze všech sociálních a věkových kategorií – zkrátka od „alternativců“ až po umělce či manažery. Boty značky Lukas Shoes si dokonce objednali zákazníci až z Japonska či Austrálie a chodí se v nich také ve Švédsku či Norsku.

Boty značky Lukas Shoes si objednali zákazníci z Japonska či Austrálie a chodí se v nich také ve Švédsku či Norsku„Většinou jsou to lidé, kteří mají vlastní konkrétní představu o tom, v čem chtějí chodit, a standardní produkce je neuspokojuje. V naší dílně se navíc setkají s jiným prostředím, můžeme si třeba hodiny povídat a můžou se i sami seznámit s našimi materiály,“ říká Lukáš Přinda. Navíc právě ruční šití je zárukou jisté odolnosti, a pokud se boty poškodí, Přindovi je okamžitě zdarma opraví.

Do budoucna pak doufají, že se zase až tak nic vlastně nezmění: chtějí totiž pořád zůstat malým „domácím“ obuvnictvím se zárukou vysoké kvality a letité odolnosti. „Nechceme se nějak rozšiřovat či zapojit nějakou strojní výrobu. Chceme, aby to byla neustále ta poctivá ruční, tvůrčí práce. Také se máme pořád kam vyvíjet. Můžeme začít vyrábět třeba trochu jiný typ boty a podobně. Jsme prostě sami sobě pánem, co víc si vlastně přát? Je to vlastně zázrak. Nemusíme sedět celý den někde u počítače či dřít v nějakém skladu či obchodě. Navíc pracujeme v oboru, který vlastně už skoro zanikl kvůli masové produkci hlavně z Číny. To má ostatně také své vlastní kouzlo,“ dodává za oba Lukáš Přinda.

Autor: