Jak se hledá šéf u Berlínských filharmoniků a jak v Národním divadle

V Berlíně mají pět let na to, aby našli šéfdirigenta, jenž vystřídá Simona Rattlea ve funkci. Dobrý příklad pro naše Národní divadlo.

Minulý týden mě poněkud překvapila zpráva, respektive některé titulky, že sir Simon Rattle skončí u Berlínských filharmoniků. Při bližším pohledu se hned vyjasnilo, že slavný dirigent opustí ještě slavnější orchestr až poté, co mu vyprší smlouva v roce 2018. Tedy ještě pět let orchestr jako šéfdirigent povede dál, ať už se to někomu líbí, nebo ne. Přesto je jeho prohlášení například i z českého pohledu hodné pozornosti, a to nejenom proto, že Rattle je manželem pěvkyně Magdaleny Kožené.

Simon Rattle bude v čele berlínského orchestru 16 let a podle něj je to dostatečně dlouhá doba. Pravda také je, že jeho legendární předchůdci Herbert von Karajan a Wilhelm Furtwängler spojili své kariéry s prestižním tělesem ještě na mnohem delší období. Zajímavější však podle mého názoru je, že britský umělec odchod oznámil celých pět let dopředu. (Připomeňme, že Claudio Abbado tak v roce 1998 učinil čtyři roky před ukončením kontraktu; v červnu 1999 byl po vítězném „souboji“ s Danielem Barenboimem jmenován jeho nástupcem Rattle, který Abbada vystřídal v roce 2002).

Pět let je dlouhá, ale v případě Berlínských filharmoniků jistě potřebná doba, aby se různé frakce mezi hráči dohodly na strategickém rozhodnutí, zvážily politické, obchodní a v neposlední řadě umělecké aspekty a vybraly toho pravého adepta. Samozřejmě se hned vyrojilo několik potenciálních kandidátů, ale nový šéfdirigent prý nebude oznámen dříve než v roce 2015.

A ten vyvolený nebo vyvolená (což zní dost nepravděpodobně, ale proč ne) bude mít tři roky na dokončení svých smluvních závazků, na proniknutí do mašinerie orchestru, poznání hudebníků, tvorbu dramaturgického plánu, pilování koncepce, výběr nových hráčů atd. Prostě aby nový šéf vystřídal Simona Rattlea v plné síle a dokonale připravený.

Paralela s Národním

Ani v Berlíně sice nikdo nemůže garantovat tu správnou volbu, ale rozhodně vědí, že se výběr šéfa obří umělecké instituce nedá dělat na poslední chvíli

Nemůžu v tomto kontextu nezmínit výběr nového generálního ředitele Národního divadla. Dovedete si představit, že by Ondřej Černý v půlce svého mandátu v roce 2010 oznámil, že už nebude usilovat o jeho prodloužení? A pak by se spustil proces výběru, aby od dubna 2013 nastoupil někdo další? To v Česku asi možné není... Je to ještě daleko horší, čeho jsme poslední měsíce svědky.

Celá tragikomedie s konkurzem na nového ředitele Národního divadla, jeho zrušením, hledáním, mlčením, krizovým a prozatímním ředitelem, dalším hledáním, dalším mlčením, výběrovou komisí a opět hledáním jednoho odvážlivce možná do dubna skončí. A nový šéf, ať se jím stane Jan Burian nebo někdo jiný, možná i nastoupí. Všichni zainteresovaní si oddechnou a pojede se dál.

Ale to je všechno špatně. Ani v Berlíně sice nikdo nemůže garantovat tu správnou volbu, nemusejí ani nikoho zvolit – nechci předjímat –, ale rozhodně vědí, že se výběr uměleckého šéfa (šéfdirigenta, ředitele) obří umělecké instituce nedá dělat na poslední chvíli. Věděl to i Abbado, ví to Rattle, což jsou ovšem již na první pohled jiné kalibry než pan Černý. U nás kontinuita, plán tvorby na několik let dopředu, umělecká úroveň a další podobné podružnosti evidentně nikoho, zejména na ministerstvu kultury, nezajímají.

Je podružné, že v Národním divadle probíhá volba úplně jinak než v Berlíně. V Národním bylo pozdě už nejméně před dvěma lety, tedy ještě před celou slavnou transformací a spojováním se Státní operou Praha. Už tehdy měl být jmenován Černého nástupce (nebo prodloužena smlouva Černému), aby výměna proběhla v klidu (či alespoň status quo zůstal nezměněn) a nejistota neohrožovala základní funkce divadla.

Prestiž a kvalita souzní s Berlínskými filharmoniky, nikoliv s Národním divadlem. Nový ředitel české první scény se chtě nechtě ocitne v pozici uměleckého sebevraha, i kdyby byl sebekompetentnější a sebeodvážnější. Bude totiž od počátku v nevýhodě, kterou nabral tou nejméně dvouletou ztrátou, obdobím, jež by mu třeba v Berlíně bylo dáno jako samozřejmost, protože tam chápou, co tak náročná funkce obnáší. U nás ministryně kultury umí zavářet meruňky, ale slyšela někdy o Simonu Rattleovi?