Jak reformovat islám

„Reformace“ islámu muslimskými intelektuály se musí nejprve prosadit v myslích věřících. Hrozbu, kterou představují islámští fanatici, by ale mohli odstranit sami. Tím, že by přestali používat západní produkty, by se mohli vrátit do vysněného zlatého věku za proroka Mohameda. Natolik radikální však bohužel nejsou.

Ilja Kuneš 5.5.2015
V Rusku oficiálně žije 15 milionů muslimů.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V Rusku oficiálně žije 15 milionů muslimů. |
V Rusku oficiálně žije 15 milionů muslimů.

Od obležení Vídně Turky v roce 1683 nebyl islám v Českých zemích stejně populární téma jako v uplynulých měsících. Náhlý zájem o „mohamedány“ natolik vzedmul emoce, že není marné připomenout některá fakta.

Judaismus, křesťanství a islám jsou označované za náboženství knihy. Základ každého z těchto tří monoteistických náboženství tvoří text, který věřící považují za svatý. Jde o konstatování. Je neúplné, protože nic nevypovídá o svatých textech samých. Je zavádějící, protože mezi tato tři náboženství klade pomyslné rovnítko. Mezi židovskou Tórou, křesťanskou Biblí a islámských Koránem přitom existuje podstatný rozdíl.

Judaismu a křesťanství

Tóra i bible jsou lidským dílem. Autory známe – jde o historické, například u Evangelií, nebo legendární postavy. Základ judaismu a křesťanství je tudíž založen na interpretaci skutečností, jež jednotliví autoři chtěli sdělit. A jejich sdělení se další interpretaci nebrání. Instituce obou náboženství možnost výkladu svatých knih nepopíraly a zároveň se jí obávaly.

Základ judaismu a křesťanství je založen na interpretaci skutečností, jež jednotliví autoři chtěli sdělit. A jejich sdělení se další interpretaci nebrání.

Katolická církev řešila problém radikálně a prostým věřícím Bibli zakázala. Vytvořila si zvláštní kastu kněží, kteří směli svatou knihu číst, a především ostatním vykládat. Mnoho století to celkem vycházelo, protože masa věřících byla negramotná, text v latině či řečtině a ručně opisovaná kniha stála majlant.

Církevní „monopol na svatý text“, a tedy na Boha, zlomily dvě věci – materiálně knihtisk a spirituálně reformace. Protestanti založili svou víru na nezprostředkovaném spojení mezi věřícím a Biblí a ze svých pastorů učinili pouhé poradce. Nutno dodat, že určitou opodstatněnost obav středověké církve z interpretačního potenciálu svaté knihy křesťanství potvrzuje bezbřehý počet evangelických církví a církviček.

Korán

Jinak je to s islámským Koránem. Pro muslimy jde o text, který Alláh nadiktoval Mohamedovi v jeskyni přímo do pera. Nejde o zprostředkované sdělení, nýbrž o stenografický záznam. Pro vyznavače islámu je proto Korán dílo boží, tedy nutně dokonalý a bez možnosti interpretace nedokonalými smrtelníky.

Není těžké si domyslet důsledky pro mentalitu věřících. Navzdory tomu západní člověk, nota bene je-li nevěřící, kroutí hlavou nad často protikladným jednáním vyznavačů Alláha. A oni se zase diví, že se někdo diví. V jejich mysli jde jen o plnění slova božího.

Svaté knihy judaismu a křesťanství umožňují interpretaci, tedy osobní výklad, Korán nikoli. Islám tím poskytuje věřícím mnohem menší manévrovací prostor.

Korán je plný protikladů stejně, jako je plná protikladných tvrzení a přikázání Tóra či Bible. Racionálně kritický pokus o vysvětlení chování věřících je velký omyl, vede do slepé uličky. Místo k pochopení k nepochopení a výsledné bezradnosti. Ta se projevuje na jednom konci primitivní islamofobií, protože je někdo nepochopitelně jiný, a na druhém, a ze stejného důvodu, naivní vstřícností a relativizací orientačních bodů vlastní civilizace, například ubohým zrušením vánočního stromečku před sídlem evropských institucí v Bruselu.

Shrnuto, svaté knihy judaismu a křesťanství umožňují interpretaci, tedy osobní výklad, Korán nikoli. Islám tím poskytuje věřícím mnohem menší manévrovací prostor.

Poklidné praktiky muslimů

V současných diskusích a polemikách se objevuje názor, že radikální islamisté nemají nic společného se skutečným islámem, jak ho poklidně praktikují sta miliony muslimů po celém světě. Samozřejmě, že mají. Neexistuje důkaz, že by se liteře svaté knihy zpronevěřili, jen ji dotáhli do konečných, byť hrůzných důsledků.

V současných diskusích a polemikách se objevuje názor, že radikální islamisté nemají nic společného se skutečným islámem, jak ho poklidně praktikují sta miliony muslimů po celém světě. Samozřejmě, že mají.

Stejně tak se před 20 lety tvrdilo, že stalinismus, maoismus, castrismus, polpotismus či režim v Severní Koreji nemají nic společného se skutečným komunismem. V obou případech jde o zbožná přání, která vypovídají více o ideologii zastánců těchto názorů než o faktech. Je přitom zajímavé, že většina z nich neuplatňuje stejný přístup třeba ke katolické církvi: konkvistadoři či inkvizice jsou pro ně přímo jejím ztělesněním.

Podle francouzského esejisty Jeana-Françoise Revela (1924–2006) je debata se zastánci podobných názorů ztrátou času, protože obě polemizující strany vycházejí z odlišného vnímání skutečnosti. Pro jedny je východiskem svět, jaký je, a pro druhé svět, jaký by měl být (podle jejich názoru).

Otázka „mládí“

V často úpěnlivé snaze o pochopení dnešního bouřlivého vývoje arabsko-muslimského svět je třeba zaznamenat názor o „mládí“ islámu. V podstatě tvrdí, že islám vznikl až sedm set let po Kristu a srovnává jej s netolerantní, barbarskou a krutou Evropou 14. století. Časově to souhlasí a uplatňování práva bylo ve středověké Evropě bezpochyby krutější než dnešní šaría.

Názor o „mládí“ islámu v podstatě tvrdí, že islám vznikl až sedm set let po Kristu a srovnává jej s netolerantní, barbarskou a krutou Evropou 14. století. Jenže toto srovnání má několik háčků.

Jenže srovnání má několik háčků. Za prvé se šíří hlavně mezi zastánci naivní vstřícnosti, aniž jim dochází, že implicitně znamená přiznání vývojového předstihu, a tedy nadřazenosti jinak kritizovaného Západu. Budiž. Za druhé, a to je podstatnější, srovnává nesrovnatelné, protože se svět mezitím změnil.

Dříve posel na koni doručil dopis o sto kilometrů dále za čtyři dny, dnes stačí na doručení zprávy několik vteřin. Negramotný svět téměř zmizel, propojený svět se stal globální vesnicí a tisíce muslimů – alespoň z privilegovaných vrstev bohatých arabských států – vystudovalo na západních univerzitách. Navzdory tomu arabsko-muslimská civilizace zůstává jaksi mimo. Pes proto zřejmě bude zakopán jinde.

Hodnotová krize

Narazíme také na tvrzení, že islámští fanatici jsou produktem postmoderní a vykořeněné západní civilizace, stejně jako jím byl levicový terorismus ve druhé polovině minulého století. Kromě materiálního konzumu nenabízí tato civilizace žádné jiné naplnění lidské existence, žádný ideál, žádný cíl či ráj, pro který se angažovat. Dokladem mají být tisíce muslimů ze západních zemí, kteří bojují v řadách Islámského státu.

Hodnotová krize západní civilizace a vykořeněnost řady jejích příslušníků je obrovské téma. Jenže v souvislosti s islámem nemá co dělat.

Hodnotová krize západní civilizace a vykořeněnost řady jejích příslušníků je obrovské téma. Jenže v souvislosti s islámem nemá co dělat. Mladí západní muslimové s vachrlatou identitou a často i existencí představují v radikálním islámu stále jen nepočetnou minoritu. Drtivou většinu představují lidé ze světa, který nejlépe ukazuje vzpomínka bývalého generálního tajemníka OSN Kofi Annana.

Dodnes se nevzpamatoval ze svého setkání se zástupci afgánských tálibánů údajně pověřených „zahraničními záležitostmi“. Jejich vědomosti o „světě“ nepřekročily horizont madrásy, v níž získali „vzdělání“. Jeden mu vážně tvrdil, že je Země plochá. Západní civilizace má sice široká záda a mnoho unese, ale toto na její produkt nevypadá.

Slučitelnost s demokracií

Zůstává otázka, zda je islámská civilizace slučitelná s demokracií (bez přívlastků a v západním pojetí – jiné ostatně neexistuje). Ve skutečnosti se tento problém zužuje na arabsko-muslimský svět a země, jako je Turecko, Indonésie či Singapur, se ponechávají automaticky stranou. Odpověď je jednoduchá: v dnešní podobě není.

Zůstává otázka, zda je islámská civilizace slučitelná s demokracií. Odpověď je jednoduchá: v dnešní podobě není.

Nepřekonatelnou překážkou je pojetí organizace islámské společnosti zvané umma. Lze ho překládat jako komunita, národ či obec věřících. Přišel s ním prorok Mohamed ve snaze sjednotit znesvářené arabské kmeny. Dnes jde o koncept podstatně rozsáhlejší. Hlásí se k němu nejenom pokusy o různé chalífáty, ale jde především o jedinou organizaci společnosti, kterou si většina vyznavačů Alláha dokáže představit a akceptovat. Jejím nosným prvkem je bytostná provázanost mezi duchovní a světskou sférou.

Judaismus nebyl s otázkou praktické organizace společnosti vůbec konfrontován, protože Židé téměř dva tisíce let žádný stát neměli. V této souvislosti je smutnou skutečností, že je nutné neustále připomínat, že dnešní Izrael vznikl a stále funguje jako sekulární stát. Ve své oblasti je jediný.

Světská a duchovní moc

Naopak křesťanský Západ otázku světské a duchovní moci řešil, a to přinejmenším od 13. století. Mohl se opírat o Kristovo „dejte Bohu, co náleží Bohu, a císaři, co náleží císaři“, které bychom v Koránu marně hledali. Trvalo to sice staletí, ale šlo v podstatě jen o vymezení hranic mezi těmito dvěma sférami.

Západní civilizace odlišuje tři sféry, a to náboženskou, světskou a soukromou, východní pravoslaví náboženskou a světskou, a v islámu vše splývá v jedno

Hlavní zlom, který západní civilizaci odlišuje nejen od islámu, ale i od východního pravoslaví, přinesla renesance. S ní spojený humanismus dle překladatele a spisovatele žijícího ve Francii Patrika Ouředníka uznal „jinakost“. To znamená jednotlivce jako základní kámen společnosti. A tím jeho privátní sféru, jakýsi výlučný grunt, na jehož hranicích končí práva světské a náboženské moci.

Západní civilizace odlišuje tři sféry, a to náboženskou, světskou a soukromou, východní pravoslaví náboženskou a světskou, a v islámu vše splývá v jedno. Z hlediska „jinakosti“ pak a ve zkratce ji Západ uznává (a občas až vzývá), civilizace pravoslaví se skřípěním zubů maximálně toleruje a islám odmítá.

Integrace

Dopady na mentalitu příslušníků jednotlivých kulturně-civilizačních okruhů jsou evidentní. Zásadně rozdílné vnímání stejných skutečností vede k dialogu ve stylu „já o voze, ty o koze“. Důsledky jsou konkrétní. Například lidská práva, která západní svět automaticky považuje za univerzální, narážejí v islámské civilizaci na nepochopení, protože neexistuje stejné vnímání jednotlivce.

Rovněž roubování demokracie na muslimskou společnost končí odvržením štěpu. Pro komunitu, která se vnímá jako stejnorodé těleso, je oddělení jednotlivých mocí nebo nedotknutelnost jedince považované za cizorodý prvek.

Ve Francii či Británii vyrůstá již čtvrtá generace muslimských přistěhovalců a ne a ne se asimilovat. To samé v Holandsku s velmi tolerantní pověstí. V menším platí stejné pro Německo.

K dalším příkladům není nutné chodit daleko. Ve Francii či Británii vyrůstá již čtvrtá generace muslimských přistěhovalců a ne a ne se asimilovat. To samé v Holandsku s velmi tolerantní pověstí. V menším platí stejné pro Německo v případě potomků příchozích z Turecka, přitom jediného, dosud sekulárního státu v muslimském světě. S předchozími imigračními vlnami z Evropy žádná z těchto zemí problémy neměla. Každá z nich sice zvolila k integraci muslimů jinou cestu, navzdory tomu je výsledek stejný.

Nejde o srovnání civilizací – která je lepší, či vyspělejší. Sám dnešní západní svět prochází morální kocovinou, která je ve svých důsledcích možná hlubší než krize, již prožívají islámské společnosti v důsledku moderního světa. Jde pouze o konstatování velké odlišnosti západní a islámské civilizace.

Souznění s moderním světem

Při odlišném chápání výchozích pojmů je tudíž dialog nesmírně obtížný. Německý arabista Christopher Günther v rozhovoru pro LN zdůrazňuje, že to nepůjde bez teologů. Bezpochyby. Debata mezi racionálně kritickým ateistou a věřícím je jen ping pongem vzájemných nepochopení.

Dlouhodobější výhled prosazuje mnoho let alžírsko-francouzský antropolog a esejista Malek Chebel. Podle Chebela může arabsko-islámská civilizace souznít s moderním světem, pouze pokud sama projde etapami, jako byla západní renesance a osvícenství. Může jít ale pouze o vnitřní vývoj, který musí vést a provést muslimští intelektuálové.

Podle alžírsko-francouzského antropologa a esejista Maleka Chebela může arabsko-islámská civilizace souznít s moderním světem, pouze pokud sama projde etapami, jako byla západní renesance a osvícenství

Italský marxistický filosof Antonio Gramsci (1891–1937) tvrdil, že proletářská revoluce může zvítězit, aniž by se stala diktaturou úzké menšiny, jen za podmínky, že proletariát získá předem „kulturní hegemonii“. Přeneseno na Chebela to znamená, že myšlenka „reformace“ islámu vedená muslimskými intelektuály se musí nejprve prosadit v myslích věřících. Import je odsouzen k nezdaru.

V boji o hegemonii ale nastává problém. „Vážené“ arabské státy, jako je Katar či Saúdská Arábie, dlouhodobě podkopávají jakýkoli pokus o přizpůsobení islámu dnešnímu světu. Masivní a často podloudnou výstavbou mešit všude po světě a vysíláním vlastních imámů do všech koutů Země se horečně snaží udržet islámský svět v jeho středověku. Tady by mohl Západ k reformě islámu skutečně přispět. Jenže je tu ta ropa a zájem na regionální stabilitě.

Na závěr ironická nadsázka. Islámští fanatici hlásají návrat do dob proroka Mohameda, kdy údajně vládla harmonie, nezkaženost a řád. Hrozbu, kterou představují, by ale mohli odstranit sami – stáhnout džíny, vyzout si značkové sportovní boty, od komunikačních technologií nenáviděného Západu se vrátit k papyru, moderní – rovněž západní – zbraně nahradit kopím a z terénních toyot přesednout na velbloudy. A budou nazpět ve vysněném zlatém věku. Natolik radikální k sobě samým bohužel nejsou.