Jak psát o vědě? Nebojme se hloupých otázek.

Tvrdé jádro vědecké komunity bývá na zjednodušování „svých“ komplexních témat háklivé, média zase lpějí na čtivosti.

Martin Rychlík 13.3.2013
Momentálně nejslavnější fyzik světa, profesor Peter Higgs, se takto v roce 2008 vyfotil před experimentem CMS v ženevském CERN, který měl napomoci k hledání Higgsova bosonu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Momentálně nejslavnější fyzik světa, profesor Peter Higgs, se takto v roce 2008 vyfotil před experimentem CMS v ženevském CERN, který měl napomoci k hledání Higgsova bosonu. | foto: © CERN, www.cern.chČeská pozice
Momentálně nejslavnější fyzik světa, profesor Peter Higgs, se takto v roce 2008 vyfotil před experimentem CMS v ženevském CERN, který měl napomoci k hledání Higgsova bosonu.

„Na základě nepotvrzených zpráv z nejistých zdrojů by se někde ve městě měl skrývat ostýchavý Peter Higgs. Naše vojsko důkladně prohledalo všechny domy kromě vily na kraji města. Navečer byla za záclonou v jejím třetím patře na chvíli spatřena tvář starého pána, která některým připomínala hledaného Petera. Zítra vilu prohledáme a bude jasno.“ Tak využil formu fiktivního vojenského hlášení profesor Jiří Chýla, když psal pro ČESKOU POZICI článek o možném objevu Higgsova bosonu. A hned svou imaginativní nadsázku přeložil.

Sir Higgs symbolizoval jím předpovězenou částici (boson), „město“ bylo intervalem možných hmotností, „vojsko“ pak spolupracujícími experimenty ATLAS a CMS, „vilou“ interval hmotností mezi 115 a 130 GeV, „tvář za záclonou“ byla náznakem eventuální existence bosonu a „zítřek“ značil výhledy do budoucna – asi jednoho roku. Chýla je jaderný fyzik, který pracuje v ženevském středisku CERN a rozumí, že veřejnost potřebuje příběh, který by ji hned v úvodu neodradil protony, akcelerátory LHC a složitou terminologií. Pokud chce být čten, musí i profesor „matfyzu“ své publikum zaujmout.

O tom, jak popularizovat vědu a její poznatky v médiích, se vedou četné diskuze. Tvrdé jádro vědecké komunity bývá na zjednodušování „svých“ komplexních témat háklivé; na novináře, kteří složité věci „bulvarizují“, hledí skrz prsty, kdežto novináři jsou zase z druhé strany – editory, šéfy a čtenáři – tlačeni k nadsázce, příběhům a lehkému čtení... Proto se stále řeší jedno z nejstarších dilemat žurnalistiky: lze (a případně jak) skloubit odbornost se čtivostí?

Co vytváří dobrou story?

V oboru „psaní o vědě“ vynikají vědci, kteří mají lehkou ruku, přehled i erudici (v Česku například Jaroslav Petr), ale dobré rady mohou poskytovat i někteří zahraniční vědečtí redaktoři – veteráni. Jedním z nich je Tim Radford, někdejší novinář britského deníku The Guardian. V souvislosti s výzvou pro podávání přihlášek do soutěže o Wellcome Trust Science Writing Prize 2013, jež oceňuje nové autory píšící o vědě (loni vyhrál Adam Kucharski s článkem o potřebnosti čísla a kvantifikace), poskytl Radford rozhovor svému dřívějšímu chlebodárci. A hlavní otázka pochopitelně zněla: Co vytváří dobrý článek o vědě, dobrou story?

Podle Radforda není snadné dobrý text definovat, ale může přijít nečekaně odkudkoliv. Z egyptologie, entomologie, genetiky nebo nanotechnologií či z úplně jiné galaxie! Prostě odevšad, protože příběhů je v dnešní vědě, která se musí ukazovat a „prodávat“, nespočet. Přesto lze podle britského žurnalisty stanovit několik prvků, jež by dobrá story o vědě neměla postrádat:

  • v úvodu musí být něco, pouták, jenž přinutí čtenáře chtít vědět víc a víc;
  • měla by být spjata s nějakým obrazem, nikoliv nutně fotografií či diagramem, ale spíše s představou ve čtenářově mysli, která evokuje nějakou silnou emoci;
  • text musí obsahovat citace vědce, jenž něco lakonicky nebo i vtipně okomentuje;
  • a v pozadí musí být sdělení, že je možné čekat nějaké nové, vzrušující pokračování...

Z dalších Radfordových postřehů stojí za zmínku jeho výzva kolegům co možná nejčastěji překládat neznámá latinská a řecká slova do rodného jazyka a vědecké pojmy zasazovat do širšího rámce. Často používat metafory, přirovnání. Neplýtvat písmeny. Text precizovat. „Někdo, kdo píše o vědě, se o ní musí něco naučit; psaní je vlastně aktem učení,“ řekl deníku Radford, jehož nejvíce baví právě ta neustálá nutnost dovzdělávat se.

Nebojte se klást blbé otázky...

A jak dostat z vědců nejzajímavější odpovědi? Pomůže prý prosba, aby svůj objev nebo práci vysvětlili tak, jak by o tom vyprávěli své rodině, kolegům z úplně jiného oboru anebo dokonce parlamentnímu výboru, který by pak jejich bádání s chutí zafinancoval.

Když položíte sofistikovanou otázku, dostanete sofistikovanou odpověď. Ale to bude čtenáři k ničemu...„Dotazovaný vám odpoví tak, jak se zeptáte. Když položíte sofistikovanou otázku, dostanete sofistikovanou odpověď. Ale to bude čtenáři k ničemu. Mou radou je: nebojte se klást jednoduché dotazy. Budete mít větší šanci, že se vám dostane prostých odpovědí, ale beztak nečekejte jednoduché odpovědi – taková věda prostě není,“ říká Radford, který reportoval třeba o astronomii. Hloupé otázky mají prý i jednu výhodu: provokují vědce k zajímavým a zábavným replikám.

Psaní o vědě bývá někdy vcelku zapeklité. Zvláště když se editor zlobí, že místo báječných příběhů o výpravě do Antarktidy či o nových lécích proti HIV už zase přicházíte s článkem o výstavbě výzkumného centra za sedm miliard, půtkami o vědecké rozpočty či textem o metodice hodnocení vědy s vročením 2013. Jenže bez center a rozpočtů je vědecký výsledek nemyslitelný, cesta k němu méně pochopitelná. A tak se i toto hledání rovnováhy přidává k onomu starému odbornost versus srozumitelnost, atraktivita.

Samozřejmě vždy platí, čeho se obává kolega Radford: Největším rizikem psaní o vědě je, že to nikdo nebude číst.

Počet příspěvků: 2, poslední 14.3.2013 09:09 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.