Jaro zdaleka není tak jednoznačné roční období, jak se nám může na první pohled zdát. Oproti takovým zvířatům či rostlinám ho prožíváme značně ambivalentně. Buď skládáme srdceryvné romantické básně nebo pořádáme válečné kampaně.
„Je zajímavé, že obliba jara s věkem člověka stoupá. Těžko najdete starce, který by se z jara neradoval. Naopak mladší lidé často spíš favorizují podzim, který chápou jako symbol rozkladu a umírání. Každý člověk totiž touží po tom, co nemá a co nereprezentuje. Pokud je svěží sám, přitahuje ho to, co jeho stav nějakým způsobem kompenzuje,“ říká o jaru a jeho šancích biolog a filosof Stanislav Komárek.
ČESKÁ POZICE: Proč je vlastně jaro něčím tak výjimečným?
Jaro se dá pozorovat jako „vlna“ postupující po mapě – doslova denně po desítkách či stovkách kilometrů směrem k severovýchodu
KOMÁREK: Jaro mírného pásma, tak jak je známe my, je velmi unikátním obdobím a neprobíhá snad nikde jinde na světě. Třeba ve vlhkých tropech trvá jakoby věčné pozdní léto – sem tam nějaký ten květ. Něco jako jaro v tak výrazné podobě tam prostě není, snad jen začátek období dešťů v sušších tropických oblastech, kdy všechno prudce bují a rozkvétá, je nějakým způsobem supluje. Jaro na našem kontinentě však můžeme sledovat zcela doslovně: takové jabloně postupně rozkvétají od Evropy až po Rusko, a jaro se tak dá pozorovat jako „vlna“ postupující po mapě – doslova denně po desítkách či stovkách kilometrů směrem k severovýchodu.
Evropské jaro je ale unikátní i oproti jaru na Dálném východě. Třeba v takové Číně je jaro poměrně suché. U nás je vlhčí a spojené s velkými výkyvy, do toho se pomalu, ale jistě objevují první listy, ptáci zpívají jako o život. A snad právě pro tak proměnlivé a rozmanité nálady ho máme v oblibě.
ČESKÁ POZICE: Proč na něj ale tak toužebně čekáme? Vždyť takový sníh v zimní přírodě či slunce v létě u vody mají také něco do sebe.
KOMÁREK: Zkrátka po půlroční pasivitě a chladové strnulosti dochází k bujení a kvetení, příroda začne zase naplno fungovat. A to nás těší, týká se to přeci i nás samých. Je zajímavé, že obliba jara s věkem člověka stoupá. Těžko najdete starce, který by se z jara neradoval. Naopak mladší lidé často spíš favorizují podzim, který chápou jako symbol rozkladu a umírání. Každý člověk totiž touží po tom, co nemá a co nereprezentuje. Pokud je svěží sám, přitahuje ho to, co jeho stav nějakým způsobem kompenzuje. Mě osobně se to přesmyklo někdy kolem třicátého roku, teď už se na jaro pokaždé opravdu upřímně těším.
ČESKÁ POZICE: Zvířata jaro doslova bouřlivě prožívají, jak je na tom člověk?
KOMÁREK: Je to zcela obdobné a například čínští lékaři dělají jisté akupunkturní zásahy jenom na jaře, což je období velkých změn nejen pro přírodu, ale i pro lidský organismus jako takový. Prostě na jaro reagujeme podobně jako jiní tvorové. Jenomže žijeme-li v klimatizovaných místnostech u počítačů, sami na sobě už ty proměny tolik nepozorujeme. Počítač je stejný v prosinci jako v květnu.
ČESKÁ POZICE: Řada lidí ale prožívá takzvanou jarní únavu. Patří to také k takzvaným civilizačním chorobám?
KOMÁREK: Jaro provázejí nejen únavy, ale takové nemoci, jako je třeba schizofrenie či žaludeční vředy, mají v té době daleko intenzivnější průběh. Podobně se děje i na podzim. Proč tomu tak ale je, se úplně přesně neví. Zřejmě to má souvislost s fotoperiodou, tedy jak se zkracuje či prodlužuje den.
Kdysi se v jarním období začínaly válečné kampaně. Například osmanská říše tak pravidelně válčila rok co rok po celá staletí.
ČESKÁ POZICE: Jak se dá jaro dobře využít?
KOMÁREK: Podle toho k čemu ho využít chceme. Někdo třeba výletem do přírody, jiný seznámením s novým partnerem. Na druhou stranu, kdysi se třeba v jarním období začínaly válečné kampaně. Například osmanská říše tak pravidelně válčila rok co rok po celá staletí. Na takový pravidelný jarní úkon jsme už naštěstí dávno zapomněli. Nakonec v Máchovi je také celé to jarní bujení a lásky pění zarámováno smrtí strašného lesů pána a postupným lámáním vrahových údů při vplétání do kola. Takže zase nic až tak selankovitě pozitivního.
Každý z těch výjevů implikuje, že na světě existuje i zánik a nic netrvá věčně. Nakonec celá ta sláva jarního tvoření v podobě květů a listí je nejpozději v listopadu zahlazena a může se zase začít nanovo. Také hmyz většinou nepřežije déle než jeden rok, jeho život je vlastně taková slavnost s krátkým průběhem. My lidé máme zkrátka k jaru, jako ke všem emočně silným věcem, ambivalentní vztah a jeho prožívání a vidění je jen otázkou interpretace.
ČESKÁ POZICE: Jak si jaro v moderní době člověk uvědomuje? Je to stejné jako třeba před sto lety?
KOMÁREK: Určitě v daleko menší míře. Všechny produkty, které využívá, má po celý rok stejné, ať už je to zmiňovaný počítač či i třeba jahody. Vzpomeňme si, co by něco takového kdysi znamenalo: je to přece dobře popsáno v pohádce O dvanácti měsíčkách a povinnosti dojít v lednu pro jahody. V dnešní době je to pro větší dítě docela přiměřený úkol, prostě stačí si zajít přes ulici do hypermarketu.
Tím chci říci, že jsme si do jisté míry přerušili přirozené přírodní cykly našeho mírného pásma. Svítíme si v zimních krátkých dnech a temperujeme si místnosti v míře oproti minulosti nevídané. Takže jsme do značné míry z ročního cyklu vyvázaní. Taková zima trávená v staroslovanské roubené chalupě, to asi nebyla legrace. Z dnešního pohledu tehdy lidé zažívali hrůzu z tmy, hladu a trápily je avitaminózy. A pak najednou přišlo jaro, to, co máme v současných dnech za okny. To byly přeci jen jiné a o hodně silnější prožitky, než jak je známe dnes, tak dramatický zlom už v sobě zkrátka necítíme.
Nejsme už schopni daný roční cyklus nějak smysluplně prožít a každý den je pro nás stejný jako kterýkoli jiný
ČESKÁ POZICE: A je to špatně?
KOMÁREK: Od přírody se „trháme“ stále víc a pro řadu lidí už se dnes stalo možným si v zimě zajet na čtrnáct dní do tropů – to nikdy dřív nebylo myslitelné. Můžeme se na to dívat v dobrém i zlém: v dobrém třeba v tom, že jsme se stali postupem doby méně závislými na okolí. A naopak – pokud to nahlížíme ve zlém – nejsme už schopni daný roční cyklus nějak smysluplně prožít a každý den je pro nás stejný jako kterýkoli jiný. Kdysi se neděle či sváteční dny výrazně odlišovaly od běžných pracovních dnů a my je také náležitě uctívali. A to i co se týče ošacení. Dnes se oblékáme i v neděli, jako by to byl den zcela všední, a často i pracujeme – zkrátka je pořád jakoby „děle“. Nakonec i kalendář, kdysi plný všemožných církevních svátků, který ten roční cyklus do značné míry kopíroval, je už také značně „rozbitý“ a přizpůsobený moderní době s celým jejím důrazem na pracovní produkci a výkony. Já osobně jaro trávím hlavně na své zahrádce prohlížením květin. To je velmi povzbudivá zábava a každému ji mohu vřele doporučit.
Stanislav Komárek
patří k nejosobitějším a nejoriginálnějším českým myslitelům současnosti. Narodil se v roce 1958, vystudoval obor entomologie na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1983 emigroval do Rakouska, kde pracoval nejdříve v Muzeu přírodní historie, později na ministerstvu zemědělství a v zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Výrazně spolupracoval také s významným katolickým překladatelem a filosofem Jiřím Němcem, zabýval se psychologií a psychoanalýzou. Po návratu do Čech v roce 1990 spoluzaložil se Zdeňkem Neubauerem katedru filosofie a dějin přírodních věd v rámci Filozofické fakulty UK. Od té doby tam přednáší o vzájemných vztazích přírodních a kulturních fenoménů, biologické estetice nebo dějinách objevných cest či domestikaci.
Je autorem řady odborných knih, například Vznik, vývoj a eko-etologické významy křídelních kreseb u motýlů (Vesmír, 1997), sborníků esejů – například Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech (Academia, 2011). Píše i beletrii a poezii. Za knihu Leprosárium (Petrov, 2005) získal cenu Toma Stopparda.