Jak odpovědnost na univerzitách nabyla škodlivých podob

Mluvíme-li o „poslání“ univerzit, do popředí vystupují otázky vztahu univerzit a společností jako celku. Slýcháme sice o rozvoji odlišných národních tradic vysokého školství v Evropě a Severní Americe, ale je nepopiratelné, že existují obecnější síly, které působí ve všech těchto systémech, zejména růst poptávky a očekávání ze strany společnosti.

Ve většině evropských zemí jsou univerzity přímo nebo nepřímo závislé na veřejných financích, což s sebou nese požadavek, aby se „zodpovídaly“ z jejich využívání. To se samo o sobě zdá zcela legitimní a, prakticky vzato, neškodnou myšlenkou. Chtěl bych však upozornit na některé potenciálně nebezpečné důsledky jejích interpretací, jež jsou dnes politicky nejpopulárnější.

Budu se odvolávat na příklady z Velké Británie, kde tržní fundamentalismus v politice, manažerská revoluce ve veřejných službách a konzumeristický relativismus veřejného mínění způsobily, že „odpovědnost“ v rámci univerzit nabyla obzvlášť škodlivých podob. Zdůrazňuji však, že nejde pouze o provinční britský příběh: většina ostatních evropských systémů sice nedospěla stejně daleko – aspoň zatím –, ale vše nasvědčuje, že v příštích letech lze v celé Evropě očekávat zhruba podobný vývoj.

Málo pozornosti i kritiky

Abych zopakoval metaforu, kterou jsem použil už dříve – pokud jde o budoucnost státních systémů vysokého školství, fungují britské univerzity jako kanárek v dole, který byl používán k detekci prvních známek zhoršujícího se ovzduší v podzemí. A musím říct, že tento kanárek na mě nepůsobí vůbec zdravě.

Pravda je nicméně taková, že povaha britských univerzit, a zejména zkušenosti spojené s členstvím v jejich profesorských sborech sice prošly během pozoruhodně krátké doby radikálními a systematickými změnami, ale ty dosud upoutaly poměrně málo analytické pozornosti a širší kritiky.

Vedou se sice diskuse o neoliberalismu a o rozmachu kultury auditu, ale ve společnosti jako celku nastávají i jiné změny, které nelze přičítat jedné konkrétní formě politické ekonomiky, ať jakkoliv mocné. Úpadek respektu, eroze důvěry v odborné profese a vzestup jistých druhů populistického relativismu – všechny tyto procesy mají komplexní příčiny a svébytně ovlivňují veřejnou diskusi o univerzitách.

Stejně je třeba zdůraznit, že uplatňování principů „nového veřejného managementu“ ve veřejných službách je někdy ve skutečnosti spíše ukázkou dirigismu než projevem čistých volnotržních zásad. Navzdory tomu je nepopiratelné, že v uplynulých 20 nebo 30 letech vlády v Británii a jinde ve světě přistupovaly k univerzitám jako k institucím, jejichž „výkony“ lze zlepšit primárně tím, že budou vystaveny tržní konkurenci, nebo aspoň její nápodobě, a že se následně budou výsledky různými způsoby poměřovat.

Zobecnění spotřebitelského modelu

Jeden z aspektů těchto změn, který má obzvláštní význam pro mé téma, ale jemuž se možná nevěnuje dostatečná pozornost, spočívá v tom, jak zobecnění spotřebitelského modelu, které s sebou nese metafora trhu, implikuje agnosticismus ohledně lidských účelů, a tím i znehodnocení důvodů oproti preferencím.

Tento přístup slibuje, že nás zbaví nutnosti vynášet obtížné soudy o smysluplnosti různých lidských činností, a jednoduše připouští, aby mechanismy, jimiž se řídí rozhodování spotřebitelů na trhu, nejen určovaly výsledky, ale zároveň jim udílely legitimitu. Silná stránka tohoto modelu tkví v tom, že nevládne dojem, že by nějaký jednotlivec nebo skupina ostatním diktovali, co by měli chtít. Jeho slabinou je, že ztěžuje veřejnou debatu, zda některé cíle nemohou být lidsky hodnotnější než jiné.

Namísto důvodů si proto musíme vystačit s názory, jež jsou chápány – a snižovány – jako „pouze subjektivní“. Stále více převládá názor, že jedinými přijatelnými složkami veřejné diskuse jsou jednak subjektivní „názory“, jednak objektivní „data“. Podle nedávno citovaného výroku Andrease Schleichera, autora kontroverzních žebříčků PISA, srovnávajících znalosti a dovednosti žáků: „Bez dat jste jen další člověk s názorem.“

Nízká důvěra

Skutečnost, že takové tvrzení prošlo bez kritických komentářů, ukazuje, jak dnes veřejná debata má sklon vše, co není kvantifikovatelné, odsouvat do pozice subjektivních „názorů“.

Odtud fetišizování měřítek a ukazatelů, jak to vyjádřil americký historik Jerry Muller: „Hledání numerických záruk odpovědnosti je obzvlášť lákavé v kulturách, které se vyznačují nízkou úrovní společenské důvěry.“

Dnes už existuje rozsáhlá literatura o nezamýšlených důsledcích, a dokonce kontraproduktivitě mnoha těchto forem hodnocení. Muller jejich škodlivost ukazuje na řadě příkladů. Jedním z nejvíce znepokojujících bylo zavedení „vysvědčení“ chirurgů v některých státech USA na začátku devadesátých let.

Ta měla sloužit k posuzování efektivity jednotlivých chirurgů, a tak ke stanovování výše jejich platů. Vznikl tím tlak operovat jen ty kategorie pacientů, u nichž existovala vysoká pravděpodobnost přežití, a zanedbávat ostatní, možná potřebnější. Muller výsledek suše shrnuje: „Zemřelo více pacientů, ale čísla se zlepšila.“

Domnělá spokojenost

Když se v devadesátých letech 20. století a nultých 21. století techniky „nového veřejného managementu“ rozšířily na všechny veřejné služby, vedlo to ke vzniku toho, co bylo nazváno „nahlašovacím imperativem“. Ten je definovaný jako „pocit, že člověk musí neustále plodit informace, i pokud se neděje nic důležitého“. Tyto procedury nevyhnutelně přinesly početné externality nad rámec zamýšlených cílů.

Jednou z nich byl rozsah mašinerie a nákladů spojených s koncipováním metod, jak sbírat důkazy o efektivitě. Další externalitou byla lepší dostupnost kvantifikovatelných dat a větší závislost na nich – lidé z managementu dobře znají maximu „co nelze změřit, nelze řídit“. Další, přehlíženější změnu však přivodil přesun pozornosti od vymezování cílů k měření výsledků, jenž vedl v mnoha oblastech života k většímu zájmu o domnělou spokojenost těch, kterým je daná služba určena.

Ten pak zvyšuje nároky na sběr dat, zároveň si však vynucuje objevení způsobu, jak soudy o smysluplnosti nahradit kvantitativním měřením spokojenosti koncových uživatelů. To je víceméně význam, který dnes „odpovědnost“ má v souvislosti se všemi formami veřejných služeb. Tento přístup však je obzvlášť problematický při aplikaci na univerzity a důsledkem pokusů jej uplatnit v otázkách intelektuální kvality je, že se do značné míry opouští implicitní konsenzus o náležité míře profesní autonomie, o niž se univerzity dříve opíraly.

Odpovídající výsledky

Když se zeptáte například uživatelů dané vlakové trati, zda jsou „spokojení“ s čistotou nebo dochvilností vlaků, můžete získat informace, jež jsou jak kvantifikovatelné, tak celkem užitečné. Když se „uživatelů“ vysokého školství zeptáte, zda jsou „spokojení“ s kvalitou vzdělání, jehož se jim dostalo, pravděpodobně dostanete buď odpovědi, které jsou kvantifikovatelné, ale nepříliš užitečné, nebo které jsou sice ve vztahu k dané činnosti relevantní, ale nekvantifikovatelné.

Každopádně není jasné, zda lze na tento případ kategorii „uživatele“ vztáhnout. Jsou „uživateli“ rodiče studentů? Jsou jimi zaměstnavatelé? A co ti, kdo se ucházejí o hlasy mladých voličů či kdo mají starost o úroveň veřejné debaty nebo veřejných služeb? Zainteresovanými stranami zde tak či onak jsou všechny složky společnosti. Ještě základnější otázkou však je, zda „uživatelská spokojenost“ představuje odpovídající způsob hodnocení toho, jak efektivně bylo dosaženo cílů vzdělávání.

Nespokojenost uživatelů někdy může být důležitým signálem, zda nastává skutečné vzdělávání. Podíváme-li se na nejspornější aspekt problému: Jak by se mělo dosáhnout, aby tato verze „odpovědnosti“ fungovala v případě intelektuálních činností, které v současnosti řadíme do kategorie „výzkum“?

Od univerzit se požaduje, aby ukázaly, že společnost za miliony investované do výzkumu dostává odpovídající výsledky. Jak však tyto výdaje hájit vůči údajně kvantifikovatelným ziskům, které by přineslo to, kdyby se tyto miliony namísto výzkumu vynaložily na výstavbu silnic, nemocnic nebo letadlových lodí?

Vyargumentovaná obhajoba

Zde vstupujeme na území, kde zřejmě vždy bude panovat jisté napětí mezi stručnými, snadno pochopitelnými a často kvantifikovatelnými argumenty, jež vyžaduje veřejná debata v tržních demokraciích, a obsáhlejšími a méně přímočarými zdůvodněními, jichž může být třeba, máme-li náležitě vystihnout hlavní úkoly univerzit.

Mělo by se rozumět samo sebou, že je naprosto v pořádku, když společnosti, které do univerzit investují nemalé částky z veřejných zdrojů, chtějí slyšet vyargumentovanou obhajobu těchto výdajů. Nikde nepracují s předpokladem, že by se toto zcela legitimní očekávání nemělo vztahovat na akademiky. Stejně zjevné by však také mělo být, že tato obhajoba musí být vyjádřena jazykem, jenž vystihuje, co je na činnosti univerzit charakteristické a cenné.

Jenomže jazyk a tón současné veřejné debaty znesnadňují, aby se toto zdůvodnění formulovalo způsobem, jenž by podle předpokladů lidí, kteří z velké části formují postoje ve světě médií a politiky, byl přijatelný pro většinu jejich publika a elektorátu. (Na jiném místě jsem se věnoval otázce, zda tyto jejich předpoklady nejsou příliš pesimistické.)

Parazitování

Ve veřejné kultuře, která je lehce ovlivnitelná předsudky bulvárního pravicového tisku, panuje obrovské a snadno mobilizovatelné nepřátelství ke všemu, co lze vykreslit jako parazitování příslušníků vzdělaných vrstev na zbytku společnosti.

A vůbec nezáleží na tom, že korporátní a finanční elita odčerpává nesrovnatelně více bohatství, které bychom měli v nějakém smyslu vnímat jako veřejné; jakákoli skupina, kterou lze prezentovat tak, že v sobě snoubí přímou závislost na veřejných financích, historicky daný kulturní kapitál a nějakou formu profesní autonomie, bude vždy terčem ostrých útoků – ať už jde o akademiky, ředitele národních divadel a muzeí, producenty BBC nebo poslance.

Podle této populární interpretace „odpovědnost“ neznamená jen to, že se instituce musejí zodpovídat demokratické veřejnosti a prokazovat, že náležitě nakládají s veřejnými zdroji. Nepostřehnutelně nabývá toho významu – který nikdy není zformulován explicitně –, že pracovní podmínky ve zmiňovaných profesích by se měly více podobat těm, jež jsou povědomé většině ekonomicky aktivního obyvatelstva, a to bez ohledu na to, zda tyto podmínky svědčí kvalitní práci v daných oborech.

Otázka kvality intelektuální práce přitom ve společnosti odpovědnosti vždy bude obzvlášť zapeklitá, jelikož její zodpovězení nutně vyžaduje zasvěcené uplatňování úsudku, nikoliv jen údajně objektivní měření. Společnost požaduje odpovědnost, ale mechanické aplikace tohoto požadavku jí přinášejí pouze vnějškové projevy odpovědnosti. Tato situace zdůrazňuje obecnější rozdíl mezi správou a managementem.

Nepopiratelný fakt

Dobrý správce pomáhá zařídit podmínky, které akademikům umožňují kvalitně vyučovat a přemýšlet, a to jak sami považují za nejvhodnější. Špatný manažer akademiky nutí přesně dodržovat procedury, které jsou jen náhražkami opravdového kvalitního vyučování a přemýšlení.

Dobrá administrativa, dobrý finanční management, dobrá údržba budov, to vše a mnoho jiného je pro dobré fungování univerzit klíčové, ale je nepopiratelným (byť možná nepopulárním) faktem, že to jsou členové pedagogického sboru, jejichž primární činnost dělá tyto zvláštní instituce tím, čím jsou. Proto i ta nejopulentněji financovaná a nejefektivněji řízená univerzita zůstane třetiřadou, pokud bude zaměstnávat vesměs třetiřadé akademiky.

Zde se skrývá nepohodlná pravda – pro akademiky i všechny ostatní. Nepohodlná zčásti proto, že intelektuální kvalitu a kreativitu nelze naprogramovat, ale také proto, že postavení i té nejlépe řízené instituce nakonec záleží na faktorech, které nejsou zcela v její moci.

Dobrá intelektuální práce koneckonců není produktem jen jedné univerzity, ba ani jedné generace. Závisí mimo jiné na nedefinovatelných ideách a standardech, jež chytří postgraduální studenti vstřebávají takřka jakousi osmózou z publikací a konverzací svých starších a stejně starých kolegů z oboru, jenž sahá napříč institucemi, zeměmi i generacemi.

Snižování vlivu akademiků

Na tomto místě začíná být obzvlášť relevantní kategorie „manažerismu“. Všechny podniky a instituce musí někdo řídit, a co nejefektivněji. O „manažerismu“ mluvíme, když procedury, hodnoty a zájmy těch, kdo mají za úkol instituci vést, převáží nad účely, jimž jejich činnost má údajně sloužit.

Manažerismus navíc nevyžaduje dlouhodobou obeznámenost se zamotanými specifiky konkrétní instituce nebo skupiny lidí, nýbrž znalost procesů, které lze aplikovat ve všech podobných institucích. Manažeři se totiž přesouvají z pozice na pozici a univerzální měřítka jsou nezbytná, aby se různé činnosti na různých univerzitách daly spravovat jednotně.

Vývoj v uplynulých 20 letech zjevně univerzity posunul docela daleko v tomto směru. Na většině britských univerzit (Oxford a Cambridge možná jsou, jako často, částečně výjimkami) se postupně snižuje autonomie, status a vliv akademiků – v oblasti řízení, výzkumu i výuky.

Sami akademici se na těchto změnách v určitých ohledech podílejí. Kariérní růst dnes převážně závisí na badatelských úspěších, a proto je stále obtížnější najít vrcholné akademiky, kteří by byli ochotní se dočasně ujmout vyšších administrativních funkcí a pak se vrátit k výuce a výzkumu.

Odstraňování akademické samosprávy

V uplynulých 20 nebo 30 letech se dramaticky redukovalo nebo i odstraňovalo vše, co připomíná akademickou samosprávu: fakultní senáty se rušily nebo obcházely a byli jsme svědky ohromného rozšíření týmů profesionálních manažerů, kteří časem začínají mít vlastní aspirace a kariéry.

Velký nárůst podílu příležitostných zaměstnanců na pedagogickém sboru navíc nejen šetří peníze, ale i zesiluje hlas etablovaných akademiků v rámci univerzity a zvyšuje moc manažerů. Totéž pak nepřímo činí i současný systém hodnocení výzkumu. Mělo by být zřejmé – ale je třeba to zdůraznit –, že vše, co směřuje k rozsáhlejšímu „řízení výkonnosti“, dává větší moc manažerům.

Manažerismus využívá různých mechanismů, nejen přímých příkazů. Ve vztahu k externím i interním finančním zdrojům tak byl zvyk poskytovat dlouhodobé financování způsobem, který nejlépe svědčí dobré intelektuální práci, z velké části nahrazen systémem uměle vymyšlených krátkodobých soutěží o nezbytné zdroje.

Stabilní a dostatečné, byť omezené financování je terčem výsměchu a považuje se za extravagantní rozmazlování, které škodí inovacím. Systematické podfinancování spojené s konkurencí a represivním řízením výkonnosti je vnímáno jako zdroj hospodárnosti, efektivity a náležité odpovědnosti.

Obrat k penězům

Nedávná studie ukázala, že na mnoha britských univerzitách jsou dnes akademikům stanovovány každoroční cíle, kolik peněz musejí získat z externích grantů.

A vůbec nezáleží na tom, že zejména v humanitních vědách výzkum často nevyžaduje rozhazovačné utrácení za vybavení a postdoktorandy; že úspěšnost v některých grantových soutěžích dnes činí dvanáct procent, takže jsou žádosti z velké části zbytečným úsilím; ani na tom, že neustálé vymýšlení a následné spravování velkých výzkumných projektů může akademikům vykonávání zajímavé práce spíš ztěžovat, než usnadňovat.

Navzdory těmto a mnoha dalším vážným námitkám se manické hledání kvantifikovatelných měřítek intelektuální kvality obrací (v souladu s vládnoucími ekonomistickými předsudky) k penězům jako nespolehlivějšímu měřítku a náhražce úspěchu. V důsledku toho o kariérách a někdy i o samotném setrvání v zaměstnání rozhoduje mechanická aplikace takových předem stanovených cílů.

Často se tvrdí, že tato opatření jsou dnes nezbytná a přiměřená, protože směřujeme k masovému systému vysokého školství, a že námitky kritiků pouze prozrazují jejich nostalgii po dobách, kdy sdílené hodnoty společenské elity a relativně malé rozměry vysokého školství umožňovaly, aby se univerzity těšily mnohem větší autonomii.

Přednost porozumění

Tento nostalgický názor nesdílím, ani nevěřím v dávný zlatý věk univerzit. Obávám se však, abychom novou generaci studentů i širší veřejnost neošidili či nepodvedli tím, že univerzity přetvoříme způsobem, který jejich hodnotu pro společnost spíše sníží než naopak.

Univerzity musejí být zčásti chráněným prostorem, kde má rozšiřování a prohlubování lidského porozumění přednost před jakýmkoli bezprostředním praktickým cílem, bez ohledu na to, nakolik žádoucí takové praktické cíle mohou být z politického nebo ekonomického hlediska. Toto pojetí role univerzit není staromódní ani elitářské a stejně jako v uplynulých dvou století univerzitních dějin je slučitelné s úlohou poskytovat studentům typ vzdělání, který jim pomůže k úspěchům v budoucích povoláních.

Nemám jednoduché odpovědi na problémy, které jsem stručně předestřel, ale domnívám se, že ti z nás, kdo jsou součástí akademického světa, musejí odvádět lepší práci při navrhování slovníku a argumentů, které by dokázaly přiměřeněji vystihnout hodnotu toho, co univerzity dělají. Musíme mít na paměti své obecnější závazky, ale i to, že přesahují přítomnost.

Alespoň v Británii se věci už nyní mají tak, že nepromyšlené posuny ve financování, řízení a hodnocení a jejich někdy zcela nezamýšlené důsledky od základu změnily nejen podmínky práce na univerzitách, ale i představu akademiků o vlastní identitě a jejich vztah k práci. Nepozorovaně se stáváme takovými, jak nás popisují kategorie, které každodenně používáme.

Vysvětlování důvodu

Například pro akademiky na výzkumných univerzitách, především asi pro ty pod 40 let, je dnes obtížnější nepodlehnout domněnce, že jedním z určujících ukazatelů, jak dobře dělají svou práci, jsou jejich úspěchy v dobývání financí z externích zdrojů. Odhaduji také, že v univerzitních systémech s vysokým školným je jen málo profesorů, kteří nemají aspoň občas pocit, že dalším klíčovým ukazatelem kvality jejich práce je počet studentů, kteří hlásí, že se jim „líbí“ jejich kurzy, čímž jim zajišťují vysoké hodnocení.

Mezi akademiky a vědci závislými na systémech financování, které vyžadují důkazy o „dopadu“ jejich výzkumu, možná brzy bude jen málo těch, kteří se nebudou domnívat, že třetím rozhodujícím ukazatelem, jak dobře dělají svou práci, je „míra zájmu“ „vnějších uživatelů“ o jejich výzkum, jíž se katedra může pochlubit v „hlášení o dopadech bádání“.

Na těchto věcech záleží nejen kvůli škodám a plýtvání energií, které obnášejí, ale i proto, že ukazují, nakolik zhoubnou ztrátu důvěry v hlavní úkoly univerzit utrpěli ti, kdo mají na starosti jejich plnění.

Nejsem optimista, pokud jde o politické změny v krátkodobém horizontu. Domnívám se však, že coby akademici musíme dělat více, abychom širšímu publiku – přesahujícímu univerzity i úzké kruhy tvůrců politiky – objasnili, k čemu univerzity opravdu jsou a proč typy změn, jež jsem uvedl, stále vážněji ohrožují to, čím jsou univerzity pro společnost z dlouhodobého hlediska cenné.