Vysokoškolské tituly fungují jako magická zaklínadla. Díky nim si snadno získáte respekt a můžete rychleji proniknout do vyšších profesních i společenských sfér. Získat je, zejména ty prestižní, ale není snadné. Cesta k titulu je obvykle dlážděna nepohodlným vysedáváním po knihovnách, úmornou četbu dlouhých textů a narůstajícím stresem. Obzvlášť neoblíbenou povinností je pak psaní závěrečné kvalifikační práce.
Není divu, že existují lidé, kteří si chtějí tyto nepříjemnosti ušetřit. V elektronické době k tomu stačí pár kliknutí na počítači a schopnost „kreativně“ využít pasáže z prací badatelů, kteří vaše téma zpracovali již dříve. Říká se tomu plagiát, podvod nebo krádež duševního vlastnictví. V Německu víří toto téma v posledních týdnech znovu politické i mediální vody. Zajímavé je, že v trochu jiném směru, než by se dalo čekat.
Poněkud nedbalý student Steinmeier
Letos na podzim došlo na jednoho z nejmocnějších reprezentantů německé sociální demokracie Franka-Waltera Steinmeiera, bývalého vicekancléře a ministra zahraničí a současného předsedu frakce SPD ve Spolkovém sněmu. Právě jeho případ „plagiátorství“ ale jasně ukazuje, že celá problematika akademických podvodů a jejich stíhání je mnohem komplikovanější a mnohem méně černobílá, než se na první pohled zdálo.Steinmeier se podle soudu plagiátorství nedopustil, v jeho práci se prý vyskytuje pouze pár drobných „řemeslných“ chybiček
Podezření, že je podstatná část Steinmeierovy disertace o problematice bezdomovectví z roku 1991 opsaná, zveřejnil koncem letošního září v magazínu Focus dortmundský ekonom Uwe Kamenz. Závažné nedostatky prý v bezmála čtyřsetstránkovém textu odhalil jím vyvinutý software ProfNet. Steinmeier obratem označil obvinění za „absurdní“ a požádal svoji domovskou Univerzitu Justuse Liebiga v Giessenu o jeho důkladné přezkoumání. Konečný verdikt zazněl v úterý 5. listopadu. Steinmeier se plagiátorství nedopustil, v jeho práci se prý vyskytuje pouze pár drobných „řemeslných“ chybiček.
Pozornost se tak od Steinmeiera rázem stočila k muži, který ho z podvodu obvinil. Ze zpráv německých médií vyplynulo, že Uwe Kamenz má minimálně pochybnou pověst a již několik let se zřejmě snaží udělat si z boje proti opisovačům živnost. V roce 2011, kdy musel z politiky odejít tehdy nejpopulárnější politik v zemi Karl-Theodor zu Guttenberg, Kamenz slavnostně vyhlásil iniciativu „Německo bez plagiátů“ a navrhl státním orgánům, že by mohly nechat plošně otestovat na 200 tisíc studentských prací. Poté přišel s nápadem přezkoumat další více než tisícovku disertací německých politiků. To vše samozřejmě jeho softwarem ProfNet a za nemalou částku.
Ze strany státních úředníků i univerzit byl jeho projekt odmítnut jako neseriózní, zaměřený pouze na komerční zisk. Z odborných kruhů zazněly i vážné výhrady proti samotnému programu ProfNet a podezření, že není právě spolehlivý, potvrdil i aktuální Steinmeierův případ. Kamenz se navíc netajil tím, že automatické výstupy z programu nekontroloval, samotnou práci nečetl a že Steinmeierův případ vítá jako možnost pro vlastní zviditelnění.
Začalo to Guttenbergem
Problematika plagiátorství, která do té doby zaměstnávala spíše jen akademickou obci, pronikla ve Spolkové republice do širšího povědomí před dvěma lety. Tehdy vyšlo najevo, že potomek starého šlechtického rodu, úřadující ministr obrany Karl-Theodor zu Guttenberg (CDU) opsal podstatnou část své disertační práce, kterou začátkem roku 2007 úspěšně obhájil na univerzitě v Bayreuthu. Důkazy proti korunnímu princi křesťanských demokratů, kterého už mnozí viděli jako nástupce Angely Merkelové, byly neprůstřelné. Jak se ukázalo, jeho text o ústavním vývoji ve Spojených státech amerických a Evropské unii vznikl jako slepenec autorových pasáží a četných „výpůjček“, u nichž nebylo poznamenáno, ze kterých děl původně pocházejí.
Po důkladném přezkoumání odňala Univerzita Bayreuth provinilci doktorský titul a ministrovi nezbylo než se s ostudou poroučet z vlády a sypat si popel na hlavu. Guttenberg se hájil tím, že svoji disertaci psal chaoticky, v krátkých chvilkách, kdy se dokázal uvolnit od pracovních povinností, a v průběhu let údajně zapomněl, kde si co ze svých nakvap posbíraných útržků „vypůjčil“ a co sám vymyslel. Pokud by prý chtěl vědomě podvádět, dělal by to mnohem chytřeji, tak, aby nebyl odhalen.
Letos na jaře přišla kancléřka Merkelová kvůli nové plagiátorské aféře o dalšího blízkého politického spojence. Univerzita Heinricha Heineho v Düsseldorfu odňala po interním řízení doktorský titul spolkové ministryni pro vzdělávání a výzkum (!) Annette Schavanové (CDU). Schavanová, která platí za dlouholetou přítelkyni Merkelové, se měla podvodu dopustit ve své více než 30 let staré disertaci, kterou v mládí obhajovala na filozofické fakultě. Přední konzervativní politička musela stejně jako Guttenberg opustit spolkový kabinet, ale s verdiktem své alma mater se nesmířila a žaluje ji před soudem. Mezitím v sítích vyhledávačů plagiátů uvízlo několik menších ryb, za všechny lze zmínit liberální europoslankyni Silvanu Kochovou-Mehrinovu, která přišla o svůj doktorský titul z heidelberské univerzity ve stejném roce jako Guttenberg.
Co přesně je plagiátorství?
Odborníci zdůrazňují, že specializované vyhledávače mohou poskytnout při odhalování podvodů cenné podněty, ale nikoli konečné důkazy, že často nedokážou spolehlivě odlišit zlý úmysl od drobných opomenutí. Ve Steinemeierově případě byla například některá místa ProfNetem označena jako plagiáty jen proto, že autor vynechal uvozovky nebo mu kvůli chybnému formátování „přeskočila“ poznámka pod čarou na špatnou stránku.
Problémy s odhalováním a postihem autorských podvodů navíc zdaleka nekončí na „technické“ úrovni. Další podstatné výhrady shrnul nedávno pro magazín Cicero düsseldorfský profesor Heiner Barz. Ve svém článku upozornil, že samotné plagiátorsví není v německých zákonech přesně definováno a upřímná snaha o jeho odhalení se může lehce zvrátit v pokus vyřídit nevítanou vědeckou konkurenci.
Plagiátorsví není v německých zákonech přesně definováno a snaha o jeho odhalení se může lehce zvrátit v pokus vyřídit nevítanou konkurenciZkritizoval také fakt, že tón v současné debatě udávají často anonymní internetoví „lovci“ plagiátů (v Německu jsou sdruženi například v platformě VroniPlag, nazvané podle dcery bavorského expremiéra Edmunda Stoibera, která opisovala ve své disertaci – pozn. red.) a zdůraznil, že každá univerzita má pro posuzování sporných případů svá interní pravidla, která se navzájem velmi liší. Někdy o odejmutí titulu rozhodují pouze kapacity z oboru, jindy třeba i ostatní zaměstnanci fakult a studenti. Jednotlivá řízení jsou různě dlouhá a podrobná. Často tím dochází k diskriminaci a nerovnému posuzování podobných případů. Profesor Barz proto navrhuje, aby se vysoké školy shodly na jakémsi kodexu, který by stanovoval obecně platná pravidla pro zjišťování a postih plagiátorství.
Ve federálně uspořádaném Německu, kde spadá oblast školství do kompetence jednotlivých spolkových zemí a kde se dbá na autonomii samotných univerzit, bude nalézání jednotného postupu proti opisovačům dost obtížné. Za pokus to ale stojí. Zavedení férových pravidel by pomohlo těm, kdo se o vymýcení nešvarů skutečně snaží a vzalo vítr z plachet těm, kteří dnes v souvislosti s postihem akademických přečinů používají ostrá slova jako hon na čarodějnice. Zmenšilo by také prostor pro osobní msty a mediální lynč. S postupující digitalizací lze navíc očekávat, že počet nepoctivých studentů, které nad počítačovou klávesnicí svrbí prsty, nebude právě klesat, a jasné mantinely budou více než třeba.
