Jak miliardáři ke svému jmění přišli

Žijeme v éře superboháčů. Světová ekonomika sice neroste nijak závratným tempem, ale počet dolarových miliardářů láme historické rekordy. Loni jich podle žebříčku amerického časopisu Forbes chodilo po světě rekordních 1826. Díky bádání dvou amerických ekonomek nyní víme, kde přišli ke svému majetku a jaké trendy vládnou světu nejbohatších v posledních letech.

Caroline Freundová a Sarah Oliverová ve své práci Původ superboháčů: databáze miliardářských charakteristik prozkoumaly miliardářské statistiky Forbesu z let 1996 až 2015. A dospěly k několika velmi zajímavým závěrům. Tak třeba zjistily, že všichni rumunští, gruzínští, kazašští a angolští dolaroví miliardáři mají jedno společné. Za své jmění vděčí politickým vazbám. Například v Česku totéž platí o polovině dolarových miliardářů.

Vzestup rozvíjejících se trhů

Z dat vyplývá, že čím více na východ v Evropě jdeme, tím více najdeme miliardářů, kteří přišli k majetku díky vazbám na politiky. Zatímco třeba v Německu se k této skupině počítají asi dvě procenta těch nejbohatších a ve Francii necelých pět procent, u nás k nim patří polovina, na Ukrajině 56 procent a v Rusku dokonce 64 procent dolarových miliardářů. Výjimkou z tohoto pravidla jsou pouze Velká Británie a Belgie, kde se díky politickým konexím může k miliardářům počítat kolem třetiny nejbohatších lidí.

V USA stojí naopak dobré vazby s politiky za majetkem miliardářů jen zřídka – konkrétně v necelých čtyřech procentech případů. Zásadním zdrojem bohatství je pro americké miliardáře něco jiného než politické konexe – finanční sféry. Nejenže jich v této oblasti působí více než čtvrtina, finančnictví zároveň největší měrou přispělo v posledních letech k nárůstu počtu superboháčů v USA. Zatímco v Evropě přispělo v letech 1996 až 2014 k „rozmnožení“ miliardářů jen ze 14 procent, v USA to bylo 40 procent.

Oběma badatelkám se rovněž podařilo vysledovat, že svět těch nejbohatších prošel za uplynulých 20 let dvěma zásadními změnami. Za prvé, počet miliardářů v rozvíjejících se zemích i jejich čistý majetek razantně stouply. Data ukazují, jak se koncentrace miliardářů přesouvá z Japonska do Číny, zatímco v jihovýchodní Asii bohatí rychle chudnou po asijské finanční krizi v letech 1997 až 1998. Vzestup rozvíjejících se trhů je vidět i v Evropě, kde postupem doby stále přibývá miliardářů ve východní části kontinentu.

Nebezpečný evropský trend

Za druhé, počet miliardářů, kteří se ke svému jmění dostali vlastním přičiněním, převýšil počet těch, kteří své miliardy zdědili po předcích. Tento trend je nejviditelnější v USA, které tak potvrzují svou pověst místa, kde má každý šanci zbohatnout. Evropa naopak potvrzuje pověst kontinentu dlouhých tradic. Zdrojem majetku nejbohatší třídy obyvatelstva je tu z více než poloviny stále dědictví. Pětina evropských miliardářů drží dokonce své jmění již čtyři či více generací. V USA to platí jen o desetině tamních miliardářů.

Větší podíl dědiců v Evropě je vidět i na středním stáří firem největších boháčů. Zatímco v USA je to 42 let, v Evropě je střední stáří miliardářských společností 61 let. Starší jsou v Evropě i společnosti, které miliardáři vybudovali na zelené louce. V USA je střední stáří těchto firem 33 let, zatímco v Evropě 38 let. Ukazuje se tak, že evropským společnostem trvá déle, než nabobtnají do určité velikosti. Zčásti to může být způsobeno i tím, že mladé technologické miliardářské firmy se mnohem více koncentrují v USA.

Zdánlivě suchá data ukazují jeden pro Evropu potenciálně nebezpečný trend. V posledních letech se zde nedaří vytvářet mladé společnosti, které svým šéfům přinesou pohádkové jmění. Po roce 2007 dokonce nevznikla v Evropě jediná firma, jež by přinesla zakladatelům extrémně vysoký majetek. Střední věk společností tak rychle stoupá. Zatímco v roce 2001 byl na úrovni 52 let, v roce 2014 to bylo již zmíněných 61 let.

Tento trend v USA není vidět. Střední věk firem tam v posledních letech osciluje okolo 40 let. Jasně je tak vidět, že jsou mnohem dynamičtější oblastí než poněkud „zastydlá“ Evropa.