O úhlu pohledu na Miloše Zemana a očekávání s ním spojená, který dále předložíme, jsme poprvé v redakci diskutovali koncem podzimu. Mezitím byl Zeman zvolen, ujal se role a jeho činy, slova i gesta jsou zvažovány (i ČESKOU POZICÍ) často značně kriticky. Přesto považujeme onen zřetel, z něhož vychází text Bohumila J. Studýnky, za hodný prezentace, zvláště pak proto, že staré podzimní podezření nabývá konkrétní podoby.
Už více než dva měsíce úřaduje nový prezident Miloš Zeman. Jeho volba proběhla – jak proběhla. To, co se od něj očekávalo – splňuje. Pokusme se situaci uchopit z nadhledu.
Stálo by za to utlumit již bezvýznamné pokřiky směrem k nedávné a ukončené minulosti slovy „hoď kamenem, kdo´s bez viny“. Prezident je zde.
Všechno bude ovšem jiné – jaké, nevím jistě, ale určitě zcela jiné. Zabahněný rybník se stojatou vodou české politiky, jak se kontinuálně zanášel přes dvacet let, rostlinky a tlustí kapříci v něm, nic z toho již nemůže mít klid.
Zeman totiž není ořezávátko. Je to chlap v původním slova smyslu, jak býval chápán před „letopočtem politické korektnosti“. A přes všemožné výhrady je to jedinec nikoli bez mozku a nikoliv bez odpovědnosti. Dále má chuť a odhodlání i životní sílu se do věcí obout, měnit zdánlivě nezměnitelné. Zejména již upatlaný téměř totalitně zmanipulovaný pohled, že není světa kromě našeho českého rybníčku, kde si všechno nějak zařídíme, a větrná růžice světových stran je jenom dekorací té naší české „mapičky“.
Zeman není a nebyl holubice téměř bílá, jako ostatně nikdo. Takové bílé se vyskytly pouze na Picassově malbě.
Zeman samozřejmě nebyl nikdy mimo tuto politiku. Na jejím historickém záznamu a výsledcích se podílel. Nutno říci, že vždy rázně, ať užitečně, či machiavelisticky, ale rozhodně byl efektivní v tom smyslu, že dosahoval započitatelných výsledků. Deset let si dopřál poustevnické, meditační, badatelské pauzy, pozoroval, hodnotil a přemýšlel. Při předcházející změně (1989) se angažoval odvážně a prokazatelně efektivně, a to již přede dnem vítězství, ne až po.
Toto však nemá být óda na Zemana. Zeman není a nebyl holubice téměř bílá, jako ostatně nikdo. Takové bílé se vyskytly pouze na Picassově malbě. Toto je konstatování, že ze starého bahna, navýšených hrází a dnešních Potěmkinových vesnic nemusí zůstat kámen na kameni.
Úloha buldozeru
Nutno říci, že žádný z registrovaných protikandidátů Miloše Zemana by nepřinesl takovou konkrétní energii, odhodlání, vůli i schopnost věci řešit. A nejde primárně o to, že je tak výjimečně dobrý, vzdělaný a vyzrálý (a to mimochodem opravdu je). Shodou náhod i plánovačů, jakož i vlastním přičiněním je právě taková osobnost nyní přítomna, a to ve funkci nejvyšší.
Česká politická scéna dlouhodobě trpěla intelektuální i akční vyprahlostí a neoriginalitou. Páni, panáci, slouhové a přitakávači – bez osobnosti i osobitosti.
Česká politická scéna dlouhodobě trpěla intelektuální i akční vyprahlostí a neoriginalitou. Páni, panáci, slouhové a přitakávači – bez osobnosti i osobitosti. To všechno Zeman není. Snad i proto stojí před výzvou k zaujetí historické role, již Česko naléhavě potřebuje již více než deset let: narušit krunýř bezvýchodné průměrnosti, přizdisráčství a prdelkování.
To je jeho historický úkol a dál za něj nemůže vidět ani Zeman sám. Dál se uvidí.
Konformním jednáním a stylem by se však věci nerozhrnuly. Je vlastně lhostejné, jestli tento buldozer pochází z produkční řady ruské značky Stalin, americké Caterpillar nebo z izraelské verze D9.
Je buldozerem na scéně a v akci. Žádné sladkobolné intelektuálské řeči, kde skutek utek; žádný planý a jalový kraso-sportsmen. Když se řeka ucpe ledy a hrozí nebezpečí záplav, používají se buldozery a v krajním případě i výbušniny a granáty. Právě v té situaci jsme v Česku. Naše ledové bariéry totiž již desetiletí ani s jarem neodtávají.
Rozrývá, a to je důležité, svinsky na mlat udusanou zeminu. Co vyleze, vyleze, jak s tím lidi naloží, záleží na nich. Ani Zemanovi lidé sami, ani jeho podporovatelé si nemohou být jisti svým postavením, nemohou doufat, že jím rozrytá zem a ten proces sám je nezahrne do bezvýznamnosti stejně jako kohokoliv nepotřebného nebo škodícího.
V rozryté zemi
V tomto kritickém momentu musíme systémově zůstat zakotveni v západním světě – včetně přechodně karikaturní EU. Nic jiného není k mání a ani není přijatelné – byzantinská oligarchie není alternativou a Zeman to dobře ví. Vyvažuje stavy a vlivy jako spolujezdec na závodní sajdkáře. Nechce havarovat.
Když odhrnovaly buldozery před desetiletími zem pro stavbu dálnice u Berouna, našli vědci nejstarší stopy člověka ve střední Evropě. Nečekali to, ale našli. Najde se ledacos, ba všechno. I pravda o minulosti bezprostřední i mnoho let vzdálené. I řešení se najdou – když se věci odkrývají a mění. Dá se i znovu stavět. Jen znovu dát pozor na dusače, uhlazovače, netáhla, parní válce a horlivé mazánky všech barev.
Nevadilo by, pokud by obě neodpovědné „dominantní“ partaje z levo-prava, jež současnou destrukci vytvořily, po volbách vymizely do parlamentní nicotnosti. Zmiňme Olivera Cromwella a jeho známé: „ Za to, co jste učinili dobrého, zde sedíte již příliš dlouho. Odejděte prosím a nechte nás zde samotné pracovat. Ve jménu božím, odejděte.“. Přitom dnes těžko dohledat, co dobrého český současný a dvacetiletím zabetonovaný establishment dobrého učinil. Cromwell ovšem také řekl: „Nyní mi nepůsobí starost darebáci, ale hlupáci“.
Do rozhodného volebního je čas a šance představit dostatečné množství nových politických subjektů a stihnout prokázat důvěryhodnost i schopnosti jejich kandidátů, jakož i jejich mravní profil. Po volbách se to proseje nanovo i v chatrné konstrukci našeho současného ústavního pořádku. Ještě je šance – možná ta na dlouho poslední.
Byť zavánějí jen lehkostí a levností, jsou Zemanova nedávná slova k Pražskému povstání o vzepření se ponížených a ponižovaných postavena správně.
Občanská společnost se musí konečně projevit jako rozhodující prvek. Ne ve smyslu bájného snění pravdy a lásky, ale ve smyslu ústavnosti, demokratičnosti a schopnosti činu. I v našem volebním systému může občanská společnost vygenerovat nové parlamentní subjekty, jež se mohou pokusit o nápravu, o zastavení jízdy do propasti. Pak bude možné – a nutné – prosadit lepší ústavní pořádek.
Věci už se dějí:
- Nový systém prezidentské přímé volby nahradil (a de facto odsoudil) předposlední neskutečnou manipulaci prezidentské volby z roku 2008.
- Změnily se skutečné poměry ústavních pravomocí a vah de facto. Je zde prezident, který i kdyby nechtěl, nezbývá mu, než roli buldozeru na zanedbaném a zarostlém a opuštěném staveništi odehrát a dokončit.
- Přihlásil se k tomu sám a dobrovolně, deklaruje vůli (a deklarovat, technicky míněno, umí velmi dobře). Nechť se tedy pustí do práce řádně zvoleného buldozeristy.
- Jeho lidé jsou jiní lidé nežli ti, kteří tady deset let mršili věci, se smíchem průměrných a s arogancí gauleiterů a gubernátorů.
- Zeman není ani socialista ani odeesák. Není ani opencartou, ani izipem, není ani solárníkem byznysmenem, ani ekologistou ani antioteplovačem, není ani levičák ani pravičák. Je skutečností na příštích pět let.
- Nikdo jiný v dějinné souhře po prezidentské volbě tu není, kdo by nebyl v posledních letech profláknutý, neslaný a nemastný a kvůli dvacetiletému omílání prázdných řečí již nepřijatelný.
- Je sice starý – ale ne přestárlý. Prožil v aktivním dospělém věku a vzdělaném vnímání aktivně všechny pro nás relevantní kritické mezníky posledních padesáti let: 1968, 1989, 2004, 2008 i současnost. Nikdo mu nic nenakecá ani neokecá.
- Dejme mu úkoly, ke kterým se hlásí, a chtějme účty – průběžně i po uplynutí funkčního období.
- Podílejme se sami na práci, máme k tomu stále k dispozici relativně svobodný volební systém a další základní svobody a možnosti jako kdokoliv jiný kdekoli v našem vyspělém euroatlantickém světě.
- Máme ještě stále svobodná média. Vyžadujme jejich řádnou a poctivou práci a kontrolu činů nového establishmentu. Nikdo jiný, kdo by byl vybaven potřebnou kapacitou, technickou možností, dnes hned není k mání. - i když je sám Zeman nemá rád.
