Místopředsedkyně vlády a šéfka její legislativní rady Karolína Peake (Věci veřejné) rozeslala k připomínkovému řízení návrh novely Ústavy, jež by měla opozici ztížit shození vlády. Jádrem novely je zavedení takzvaného konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, k čemuž se ODS, TOP 09 a Věci veřejné zavázaly v koaliční dohodě. Reakce opozice byla okamžitá a samozřejmě negativní.
ČSSD avizovala, že novelu, kterou předseda strany a vzděláním právník Bohuslav Sobotka označil za „legislativní kutilství“, nepodpoří. Podobně se nejspíš zachová KSČM. Šéf jejího poslaneckého klubu Pavel Kováčik poznamenal: „Konstruktivní nedůvěra je z pohledu vlády příjemná věc, protože jí zajišťuje přežití, (ale) z pohledu opozice je to krajně nevýhodné.“
Příklady ze zahraničí
K definitivnímu znění návrhu ústavní novely je ještě daleko. Musí se k němu vyjádřit všechny resorty a další oponentní místa, znovu se vrátí do legislativní rady a až jej dopracuje, poputuje teprve k projednání ve vládě a případně dál do sněmovny a Senátu. Čili teprve se uvidí, je-li to „legislativní zmetek“. Institut vyslovení konstruktivní nedůvěry sám o sobě z návrhu novely zmetek nedělá.
V Německu byl – mimochodem z iniciativy SPD – včleněn do Ústavy připravované v letech 1946–1948, aby pomáhal stabilizovat politickou situaci. Za víc než 60 let platnosti bylo vyslovení konstruktivní nedůvěry využito pouze dvakrát, přičemž jen v říjnu 1982 skončilo pádem vlády. Tehdy sociálního demokrata Helmuta Schmidta vystřídal ve funkci spolkového kancléře na dalších 16 let Helmut Kohl (CDU).
Bohuslav Sobotka a podobně třeba komunistický poslanec Vladimír Koníček trvají na tom, že současná ústavní kodifikace vyhovuje
Po německém vzoru zavedly po roce 1989 konstruktivní vyslovení nedůvěry Maďarsko, Polsko a Slovinsko a ještě předtím, v roce 1978, také Španělsko. Čili země s totalitní minulostí, jež budovaly demokracii od piky a kultivované a konstruktivní parlamentní debatě vládních stran s opozicí se teprve postupně učily.
Vládní strany se s opozicí nebaví
Bohuslav Sobotka a podobně třeba komunistický poslanec Vladimír Koníček nicméně trvají na tom, že současná ústavní kodifikace vyhovuje. „Ústavní praxe ukázala, že hlasování o nedůvěře vládě vedlo ke skutečnému pádu vlády jen v minimu případů a není tedy zdrojem nějaké vážné ústavní nestability vlády,“ tvrdí Sobotka. Nedůvěru vyslovila sněmovna vládě Grossově (2005) a Topolánkově první (2006) a druhé (2009), přičemž v prvním a třetím případě to bylo kvůli rozkladu, ba zradě, v koaličním táboře.
Za 20 let demokratického režimu to téměř nestojí za řeč. Za zmínku však stojí během pouhých dvou let pět pokusů ČSSD vedené tehdy Jiřím Paroubkem o svržení Topolánkovy trojkoaliční vlády, přičemž jí vyšel až ten z března 2009, kdy byla Česká republika předsednickou zemí EU. Ano, Topolánkova vláda prožívala vleklou krizi, ale tím, že ji ČSSD svrhla, nenastala katarze, nýbrž se krize české politické scény ještě prohloubila. Kdybychom bývali už tehdy měli v Ústavě institut vyslovení konstruktivní nedůvěry, sněmovna by se musela nejprve shodnout na příštím premiérovi a až poté Topolánkovu vládu shodit.
V naší sněmovně se však vládní strany, zejména nemají-li jen těsnou většinu, s opozicí příliš nebaví. A opozice na ně místo předkládání alternativ, jež by nejspíš byly víceméně ignorovány, pokřikuje, při každé příležitosti obstruuje a vynucuje si mimořádné schůze sněmovny. A také opakovaná hlasování o nedůvěře vládě, anžto při takovém „tyátru“ před kamerami na sebe upozorní a bez vlastních nákladů veřejnost agituje.
Změnu Ústavy musí ve sněmovně i v Senátu schválit ústavní třípětinová většina, kterou nedá vládní koalice dohromady ani ve sněmovně
ČSSD a KSČM mají sice ve sněmovně jen 82 hlasů, a proto vládu neshodí, ale za jeden a čtvrt roku existence Nečasovy vlády už dvakrát vyvolaly hlasování o nedůvěře kabinetu. A kdykoli vyvolají další, protože k tomu stačí žádost podepsaná 50 poslanci, čili i s rezervou sám poslanecký klub ČSSD.
Výhrady prezidenta Klause
Kdyby však zázrakem prošla novela vicepremiérky Peake, v případě neúspěchu by odpůrci vlády mohli přijít s dalším návrhem na vyslovení nedůvěry vládě až po půl roce, a když by chtěli tuto lhůtu zkrátit, návrh by muselo předložit nikoli 50, ale 80 poslanců. Ty by dnes opozice shromažďovala s obtížemi, ale tak početně slabá jako po loňských volbách od roku 1992 ještě nebyla a po příštích volbách nejspíš opět nebude. Novela Ústavy místopředsedkyně vlády Peake by pak musela být novelizována, pokud by v ní i příští vládní většina viděla oporu své stability…
Nic takového se samozřejmě nestane, poněvadž novela o konstruktivním vyslovení nedůvěry vládě Parlamentem ČR neprojde. Změnu Ústavy musí ve sněmovně i v Senátu schválit ústavní třípětinová většina, kterou nedá vládní koalice dohromady ani ve sněmovně. Ta navíc Senát, v němž vládne levice, nemůže v případě ústavních zákonů přehlasovat.
Výhrady bude mít nepochybně i prezident republiky Václav Klaus, jenž je zejména pro poslance a senátory ODS, ale nejen pro ně, váženou autoritou. Novelou by přišel o suverénní právo jmenovat předsedu vlády, poněvadž toho by v případě konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě vybrala sněmovna, a prezident by ho vlastně jen formálně potvrdil. Především na redefinici prezidentových kompetencí přitom troskotají vleklá jednání o přímé volbě hlavy státu a pro některé poslance a senátory vládní koalice budou hlavním důvodem, pro který ústavní novelu Karolíny Peake nepodpoří.
