ČESKÁ POZICE přináší další z vyhraněných pohledů na soudobou politickou a ekonomickou krizi. Maďarská publicistka Anikó Fázsy jej formulovala poté, co ratingové agentury koncem minulého roku snížily své hodnocení maďarské ekonomiky.
Před několika týdny uvrhly hned dvě ratingové agentury maďarský státní dluh do kategorie „odpadu“ – nedoporučuje se do něj investovat. O koho vlastně jde? Analytici „jedné z nejváženějších“ světových ratingových agentur Standard & Poor’s (S&P) se loni v srpnu, když se chystali snížit USA rating AAA, zmýlili o nepatrné dva biliony dolarů.
Komedie omylů však pokračovala. Když v listopadu oznamovali médiím snížení ratingu Francie, ukázalo se, že je špatné hodnocení pouhý „omyl“. Druhou agenturou je Moody’s, jež vždy úslužně následuje svého velkého rivala. Ke stejnému opatření se odhodlal i třetí velký hráč – agentura Fitch.
Jde o tytéž agentury, které neměly ani ponětí o příchodu finanční krize v roce 2008, shodně oceňovaly islandské banky před jejich velkým krachem a v USA prohlašovaly za bezpečné úvěry nízké kvality i rizikové cenné papíry. A později se hájily: „Hodnocení jsou pouze názory. Není třeba jim věřit.“
Padlí politici v roli spasitelů
Část maďarských médií, levicových a liberálních, se nemohla nabažit škodolibé radosti. Jako by jejich představitelé ani nežili v Maďarsku a jejich osobní život nebyl spjat s jeho osudem. Nelibost vlády měla média za směšnou, nazývala ji „reakcí na úrovni mateřské školky“, a navrhovala, aby premiér Viktor Orbán uposlechl rad finančních kruhů a co nejdříve přenechal své místo skutečnému odborníkovi. Odborníci, dva někdejší bankéři, se už chopili moci v Aténách a v Římě, aby mohlo být provedeno nařízení Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu (MMF).
Politici se pouze nechávají unášet a nedokážou rozpoznat pravou podstatu situace, čímž uvolňují průchod vyděračství moci peněz, jejímuž diktátu se podřizují
Na kohopak pomýšlejí ti, kdo žádají příchod odborníka v Maďarsku? Odbornost našich někdejších bankéřů se už vyčerpala nezřízeným zadlužením země. Koncem osmdesátých let, kdy byla každá kůlna a prasečí chlívky od Nickelsdorfu až po Vídeň natřené maďarskou trikolórou a prodávaly se v nich Maďarům ledničky a pračky, vysvětlovali naši „odborníci“, proč nejde na maďarské straně udělat to samé, aby se ta spousta valut v řádech miliard udržela doma.
Jeden bývalý ministr financí, který se nyní zhlíží v roli mudrce národa, dokázal svého času před cestou za nákupy do Vídně leda tak vyměnit oněch úředně povolených tři sta dolarů na osobu i za svoji babičku. Japonští investoři začali se smíchem balit, když viděli, jak peníze ze zchudlé země bojující s dluhy nerušeně proudí do Rakouska.
Další odborníci
Nebo snad máme věřit „odborníkovi“, jenž poté, co byla největší maďarská firma na zpracování husího masa patřící jeho společnosti nucena vyhlásit bankrot, čímž zničila život mnoha zemědělcům, s nevinnou tvářičkou jen zajíkavě mumlal: „Neuměli jsme to.“ Jmenuje se Gordon Bajnai a v letech 2009 až 2010 se stal předsedou vlády socialistů a liberálů.
Nebo snad má být naším spásným andělem onen známý „odborník“, kterému jeho vynikající znalosti získané v Ústředním výboru Maďarského komunistického svazu mládeže posloužily pouze k tomu, aby se zadarmo nebo pod cenou domohl státních nemovitostí a státních firem? Tento spasitel se jmenuje miliardář Ferenc Gyurcsány, maďarský premiér v letech 2004 až 2009, který se na tajné nahrávce na grémiu své strany přiznal, že socialisté 1,5 roku lhali o stavu země.
Věříme odborníkům z řad miliardářů, kteří pracují především pro vlastní kapsu a jsou ochotní posloužit jakýmkoli cizím zájmům, pokud jim z toho vyplývá nějaký zisk. A tito lidé by měli podle MMF zachránit maďarskou ekonomiku?
Problém naší doby: metafyzické zlo
Když bylo hodnocení AAA považované za „státní poklad“ sníženo Francii, nezačaly tamní politické kruhy ani tisk obviňovat Nicolase Sarkozyho. Jednaly o tom, že snížení ratingu není neúspěchem Francie, ale „hanbou Evropy“, neboť finanční trhy a ratingové agentury Moody’s a S&P útočí na celou eurozónu. V uplynulých dvou letech spěchali ministři financí a premiéři EU celkem 16krát do Bruselu předejít krachu. Každý z oněch summitů byl „historický“ a představoval „poslední naději“.
Evropská unie – tou dobou na sociálnědemokratických základech – slibovala ochranu tržního hospodářství s přerozdělením statků. Zdá se, že nový program na to všechno zapomíná. Je otevřeně neoliberální, přičemž zpochybňuje suverenitu státu. Cestu z krize představují úspory a privatizace. Cílem je růst. O způsobu realizace rozhodnou bankéři.
Počátek úpadku určité civilizace často neprovázejí žádné viditelné znaky. Zpětně je snadné určit jeho charakter. Znaky úpadku jsou dnes evidentní. Krizi v Evropě pojmenoval Spengler. Kierkegaard, Tocqueville, Michelet či Renan a jejich díla vykonala své. Ustálilo se vědomí, že Západ nemůže trvat věčně a západní civilizace spěje ke svému konci.
Nietzsche, který nebral vážně nic kromě náboženství, jež považoval za transcendentní vrchol života, spatřoval zdroj problémů moderní doby v nihilismu. Nedostatek transcendence a absence náboženství vedou k vnitřnímu ochuzení, život se vlivem vnitřní prázdnoty stává plochým a nastupuje zoufalství. Nietzschem definované příznaky „metafyzického zla“ jako by popisovaly problém naší doby, společenské zmatky, hospodářskou krizi, ztrátu hodnoty morálních zákonů a konečně i pozbývání snů.
Oficiální cíl MMF
S čím vlastně počítají intelektuálové a politici, kteří se pouze nechávají unášet a nedokážou rozpoznat pravou podstatu situace, čímž uvolňují průchod vyděračství moci peněz, jejímuž diktátu se podřizují? Neoliberalismus zná na zpomalení krize jediný recept: úsporná opatření a privatizaci. V čem až dosud vynikali oba premiéři-odborníci, Ital Mario Monti a Řek Lukas Papadimos? Jako bankéři dávali a brali peníze. Od nich, kteří svou činností přispěli k současné situaci, očekáváme řešení finanční krize?
Oficiálním cílem MMF je „ulehčit harmonický rozvoj mezinárodního obchodu, stejně jako jeho růst, a přispět tak k realizaci prvořadých cílů hospodářské politiky, udržení zaměstnanosti a reálných příjmů na vysoké úrovni a rozvoji výrobních zdrojů členských států EU“. Podřídí-li se vlády členských států Evropské unie MMF, bude to znamenat růst nezaměstnanosti, pokles příjmů a privatizaci. Tedy přesný opak cílů, kvůli kterým MMF vznikl.
Díky finanční krizi mohli evropští bankéři pomocí úvěrů od Evropské centrální banky a amerického Fedu poskytovat půjčky s obrovskými zisky Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku
V Řecku byly v určitých odvětvích sníženy platy o 35 až 40 procent, zavedeny nové druhy daní – například solidární nebo energetická (za spotřebovanou energii), daň z příjmů a daň z nemovitostí vycházející z počtu metrů čtverečních. Do roku 2015 bude muset 150 tisíc zaměstnanců veřejné sféry přejít do „pracovních rezerv“. Státní úředníci jsou posílaní do předčasného důchodu. Rozpočet zdravotnictví byl snížen o 40 procent.
Naplňování neoliberálního mýtu
Vláda odborníků sem, vláda odborníků tam – počet nemocných, převážně psychicky, vzrostl. V první polovině roku 2011 výrazně – o 40 procent – narostl počet sebevražd. Nikdy nebylo v Řecku tolik bezdomovců, jejichž řady rozšiřují bývalí příslušníci střední třídy a mladí lidé bez práce.
Vláda odborníků chce do roku 2012 zprivatizovat státní pozemky v turistických střediscích. Státní telefonní společnost prodá Deutsche Telekomu. Odprodá poštovní spořitelnu, státní podíl ve státní loterijní společnosti, přístavy Pireus a Soluň i plynárenskou a energetickou společnost, těžební licence, dálnice a poštu, jež až dosud vlastnil stát.
V případě Řecka se tedy naplňuje neoliberální mýtus, že „stát je špatný hospodář“, a státní majetek, jediný zdroj možného rozvoje, přechází do rukou peněžních ústavů a investorů, kteří krizi vyvolali. „Vědecká krutost“ finančních kruhů (definice Karla Polanyiho z roku 1944) nezná hranic. Obětním beránkem se stal řecký lid, který na krizi doplácí. Lidé se chtěli mít příliš dobře, příliš utráceli, ale neskládali účty a krátili daně.
Irsko, Portugalsko a Latinská Amerika
Stejný recept se však uplatňuje také jinde. Irsko plánuje zrušit 25 tisíc pracovních míst – propouštět se budou státní úředníci, zatímco pedagogové a policisti se dočkají nižších platů a budou si muset vystačit s pocitem poslání! Dále budou sníženy minimální mzdy a zvýšena hranice pro odchod do důchodu. Snižovat se budou také rozpočty zdravotnictví a sociální péče, zvýší se naopak DPH.
V Portugalsku budou nižší důchody a platy. Nastane propouštění státních zaměstnanců a bude se šetřit v resortech školství a zdravotnictví, zvýší se podnikatelské daně i daně z nemovitostí, tabákových výrobků, osobních vozidel a ze spotřeby elektrické energie. Privatizace ve výši 5,5 miliardy eur čeká státní podniky v odvětví energetiky, dopravy, telekomunikací a pojišťovnictví.
Henry Kissinger přitom již v roce 1989 v souvislosti s úsporami navrhovanými pro latinskoamerické státy poznamenal: „Žádná demokratická vláda nemůže vydržet vleklá úsporná opatření a snižování výdajů na veřejnou sféru, které si vynucují mezinárodní instituce.“ Všeobecná deklarace lidských práv OSN (1948) přitom stanovuje, že rovná a nezadatelná práva jsou vlastní všem členům „lidské rodiny“.
Každá lidská bytost má právo na život. Bez neustálého udržování podmínek přežití život zaniká. V roce 1980 Komise pro mezinárodní právo OSN prohlásila: „Stát například nemůže uzavírat školy, univerzity a soudy, zrušit policii nebo zanedbávat výkon svých veřejných funkcí, a vystavit tím vlastní lid chaosu a anarchii pouze proto, aby získal potřebné prostředky k uspokojení pohledávek svých zahraničních věřitelů.“
Hrstka bankéřů versus miliardy chudých
Není to tak dávno, co byl na světě bohatý Západ včetně Severní Ameriky, vedle něj Východ, Sovětský svaz a přidružené státy, potýkající se s relativní chudobou a nedostatkem zboží, a „třetí svět“, chudé země Afriky, Asie a Jižní Ameriky, na které MMF už od osmdesátých let 20. století rozšířil svůj diktát. Východní svět se rozpadl v roce 1990. Krize v roce 2008 otřásla Západem.
Miliony lidí přišly o majetek a úspory nashromážděné díky celoživotní práci. Z milionů lidí se stali štvanci. Jediným přínosem prohlubující se finanční krize je přehlednější svět. Vytvořily se dva póly. Hrstka bankéřů, zaměstnanců ratingových agentur, expertů a ekonomů ze současné mutace kapitalismu čím dál víc profituje a bohatne. Oproti nim miliardy lidí a jejich země zmítající se v pasti dluhů, kteří jsou čím dál chudší.
Zahraniční dluh Německa činí 155, Španělska 187, Řecka 191, Francie 205, Portugalska 245 a Irska 1137 procent HDP. V letech 2007 až 2009 vydaly země eurozóny na „pomoc“ bankám 1200 miliard eur, zatímco finanční hospodaření těchto zemí závisí kvůli úvěrům zčásti na soukromých bankách.
Díky finanční krizi mohli evropští bankéři pomocí úvěrů od Evropské centrální banky (ECB) a amerického Fedu poskytovat půjčky s obrovskými zisky Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku. ECB nemůže žádné zemi poskytnout úvěr přímo. Soukromým bankám naopak poskytovala velmi výhodné půjčky s procentním úrokem, neboť jejím úkolem je přece ochránit členské země eurozóny před krachem. Soukromé banky si však za tříměsíční půjčky účtují úrok čtyři až pět procent a za úvěr na deset let dvanáct procent. V roce 2011 už je tento úrok 16,5 procenta.
ECB přejímá odpovědnost za úvěry poskytované soukromými bankami tím, že od nich státní dluhopisy následně opět vykupuje. Banky se odvolávají na to, že úvěry představují riziko, a proto jsou úroky tak vysoké. Výši rizika stanovují ratingové agentury. Na výši rizika závisí úrok a kruh se uzavírá.
Americký sen za pět set dolarů
Zaráží, že finanční systém funguje stejně jako před krizí v roce 2008. Je vybudován tak, aby se řízení hodnoty odehrávalo ve prospěch akcionářů a nejvyšší zisk přinášely finanční investice. Současně s tím však klesá hodnota pracovní síly. Důležitý je finanční majetek, nikoli mzdy.
Nespokojenost způsobenou postupným chudnutím kvůli snižujícím se platům se v USA pokoušeli řešit hypotečními úvěry. „Za 500 dolarů je americký sen tvůj!“ Velké ratingové agentury, ty samé, které nyní hodnotí evropské země, oceňovaly i ty nejrizikovější hypoteční úvěry ratingem AAA. Peněžní ústavy z těchto úvěrů udělaly komplikované a nepřehledné investiční cenné papíry.
Finanční trhy dnes při plánování svých produktů využívají odborných znalostí fyziků a matematiků. Skutečná kvalita půjčky v tomto systému nikoho nezajímá. Ratingovou agenturu platí banka za to, aby půjčce přiřkla příznivé hodnocení. S realitou už to vůbec nesouvisí. Vše se odehrává ve fiktivní sféře, ve virtuálním prostoru počítačů.
Zájemci o hypoteční úvěry dostávali až 99,3 procenta ceny svých domů. Podobná riskantní půjčka obdržela od ratingových agentur rating AAA – stejně jako ty nejbezpečnější státní cenné papíry. Penzijní fondy v důsledku dobrého ratingu agentur cenné papíry nakupovaly a následně zkrachovaly. Peněžní ústavy spekulovaly proti hypotečním úvěrům, které samy poskytovaly.
Obnova státní nezávislosti
Zkrachovalé firmy a peněžní ústavy se většinou pyšnily ratingem AAA. Bankéři a finančníci, kteří rozvrátili své podniky a světové hospodářství, odcházeli ze svých postů s miliardovými zisky, aby v jiných bankách, v nejednom případě jako vládní úředníci či ministři financí, pokračovali tam, kde přestali. Jako by si krize vůbec nevšimli, mluví dál jazykem pohádek: „Bezplatný a efektivní pohyb kapitálu v této úžasné době okamžité globální komunikace stimuluje největší rozkvět v historii.“
O současné a budoucí situaci Řecka, Itálie, Irska, Portugalska a ostatních evropských zemí tedy nerozhoduje demokraticky zvolený národní parlament, ale bankéři a úředníci ECB, Evropské komise a MMF. Finanční svět drží politický systém v šachu. Nestoudně se pokouší přepsat dosud platná pravidla demokracie a šíří neoliberalismus jako jedinou a spásnou ideologii. Prostřednictvím „vlád odborníků“ prahne po politické moci.
Finanční trhy dnes při plánování svých produktů využívají odborných znalostí fyziků a matematiků. Skutečná kvalita půjčky v tomto systému nikoho nezajímá.
Ekonomy, jako je Frédéric Lordon, nikdo neposlouchá. Jak říká Lordon: „Ať už si myslíme cokoli, jako řešení se přirozeně nabízí obnovení státní nezávislosti, neboť oproti ostatním návrhům řešení má onu obrovskou výhodu, že je po ruce a lze ji realizovat okamžitě… Kontrola dobře zvoleného protekcionalismu a toku kapitálu, politická kontrola bank…, to vše je úkol, jejž lze splnit, jen je třeba chtít.“
Starodávná hra mlýn
Dokdy budou oběti neoliberální utopie, miliardy lidí, země a národy, otupěle poslouchat, že se mají v zájmu „univerzálních hodnot“ vzdát své suverenity? „Musíme se podělit o evropské hodnoty.“ Jenže za jakou cenu? „Musíme žít spolu.“ Otázkou však je, jak? Z úsporných opatření dosud nikdy nevzešel hospodářský růst. Počet nezaměstnaných v Evropě už činí 24 milionů.
Ustálený řád finanční krize až strašidelně připomíná starodávnou hru s názvem mlýn. Jeden z hráčů musí nutně vykrvácet, mlýn totiž vždycky hezky klapne a druhý bere všechno. Hra však trvá pouze do okamžiku, kdy oběť – s vědomím, že už stejně nemá co ztratit – převrátí hrací desku.