Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jak britské proevropské elity a síla angličtiny způsobily brexit

  12:18
Velkou Británii brexit rozdělil. Britové se však za tři roky hádek vykřičeli. Evropskou unii brexitová kocovina čeká. Marná je víra, že odchod potížisty usnadní tradiční medicínu více Evropy. Zejména skeptičtí Češi by měli posmutnět.

Brexit je jako hurikán. Můžete se na něj připravit, ale požehnáním nebude. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Německý právní komparatista Uwe Kischel prohlásil, že právníci, kteří se věnují evropskému právu, se dělí na romantiky, skeptiky a techniky. Ti posledně jmenovaní se zaměřují na stejné případy jako jiní právníci. Romantici a skeptici pak mají odlišné postoje na evropskou integraci, jež naráží na různost národů a států, což zkoumá také politologie či ekonomie.

Odcházení Velké Británie z Evropské unie, známé pod neologismem brexit, které plní čtyři roky média, při výuce a výzkumu evropského práva nešlo opomíjet. Je proto třeba se zamyslet nad jeho příčinami z hlediska práva, v němž se prolíná to evropské s národními. Evropská společenství prošla za 70 let všemožnými zákrutami. Za kritický se jejich stav považoval vícekrát, v uplynulých deseti letech bylo krizí několik.

Zdroj vtipů

Dluhová krize jižních států si vyžádala záchranné půjčky a volnější měnovou politiku, což vrhá stín na společnou měnu. Pozdvižení vzbuzují i davy migrantů-azylantů. Evropská unie v řadě důležitých záležitostí nedokáže zaujmout společnou zahraniční politiku. Rozpory vyvolávají i proměny demokracie a vlády práva v některých členských státech EU. Dobře na tom nejsou ani další evropské struktury.

Nepřekvapuje, že na ochranu základních práv založená Rada Evropy těžce dýchá, jestliže zahrnuje i autoritářské Rusko a Turecko. NATO se nepovažuje za schopné bránit své členy, navíc mnozí vlastní obranyschopnost podceňují. Pozornost se však soustřeďuje na EU. Tento nástupce Evropských společenství nezvládá role, jež dostal, či si vzal. Od referenda, jehož výsledek ráno v pátek 24. června 2016 šokoval, se hlavním dramatem stal brexit. A tento rozvod se vleče.

Tápání, jež se stalo zdrojem vtipů, jak „brexitovat znamená mluvit o odchodu z večírku, ale vlastně na něm zůstávat“, způsobil těsný výsledek referenda pro leave, odchod (51,8 procenta), především však jeho odmítání těmi, jež chtěli remain, setrvání. Dle průzkumů byli leavers starší, méně vzdělaní a chudší, remainers mladší, vzdělanější a bohatší.

Jen oznámení odchodu na základě článku 50 Smlouvy o EU „dle Lisabonu“ trvalo devět měsíců. Teprve pak začala dvouletá lhůta (29. března 2017–2019). Británie sice potvrzovala úmysl vystoupit, ale vláda v čele s Theresou Mayovou vyjednanou dohodu neprosadila. Bez ní však nechtěla odejít. Odchod se uskutečnil až po třetím odkladu 31. ledna 2020. Výstupová dohoda odsouvá rozvazování vztahů, stupeň propojení Británie a zbývající EU se bude hledat. Na obou stranách trvá rozčílení typické pro rozvádějící se manželství.

Tápání, jež se stalo zdrojem vtipů, jak „brexitovat znamená mluvit o odchodu z večírku, ale vlastně na něm zůstávat“, způsobil těsný výsledek referenda pro leave, odchod (51,8 procenta), především však jeho odmítání těmi, jež chtěli remain, setrvání. Dle průzkumů byli leavers starší, méně vzdělaní a chudší, remainers mladší, vzdělanější a bohatší. Skotsko chtělo setrvat, rozhodla však desetkrát lidnatější Anglie, ve které ale byly lidnaté ostrovy remain – Londýn a univerzitní města.

Jen se tuší, jak hlasovali „domorodí“ Angličané a jak občané přistěhovalci a jejich potomci, zřejmě se to nesluší zkoumat. Odmítání přistěhovalectví přitom především bylo příčinou výsledku referenda, jen ho protivné strany různě hodnotí. Naznačená rozlišení by se však neměla přeceňovat. Mnozí ze zmíněných skupin hlasovali opačně. Referendum odhalilo odlišné rozdělení britské společnosti než dosavadní na pravici a levici, možná metropolitní elity versus periferní masy.

Neefektivní reakce

Britský novinář David Goodhart poslal do světa jednoslovná označení. Anywheres jsou pohybliví, cestují a stěhují se. Globalizace a integrace jim vyhovuje. Somewheres jsou zakořenění v daném společenství. Zmíněné trendy je spíše zneklidňují. Anywheres jsou jak pravicoví (obchodníci, technici, vědci), tak levicoví (akademici, učitelé, umělci). Bývají úspěšnější, zámožnější a vlivnější. Somewheres jsou vidět, ale málo slyšet. Anywheres má být čtvrtina, somewheres polovina.

V podstatě všechny významné osobnosti byly pro remain. Opačný výsledek proto šokoval. Málokteré rozhodnutí se elita pokoušela stejně úporně zvrátit. Referendum bylo vzpoura somewheres. Patrný byl odpor proti chattering class – tlachavé třídě. Úpadek autorit vystihl probrexitový politik Michael Gove: odborníků už mají lidi dost. Každé rozhodnutí lze přehodnotit, ale pak se může měnit stále znovu.

Reakce remainers, u některých hysterické, se ukázaly neefektivní, ba kontraproduktivní, zejména spílání za volbu leave starým a nevzdělaným. Zpochybňují všeobecné volební právo, základ demokracie. Snad by to bylo možné věřit aristokratovi, ale od těch, kteří rovnost dovedli do extrému antidiskriminačních politik, to nepřesvědčuje.

Reakce remainers, u některých hysterické, se ukázaly neefektivní, ba kontraproduktivní, zejména spílání za volbu leave starým a nevzdělaným – formálně, dříve tolik lidí nestudovalo. Zpochybňují všeobecné volební právo, základ demokracie. Snad by to bylo možné věřit aristokratovi, ale od těch, kteří rovnost dovedli do extrému antidiskriminačních politik, to nepřesvědčuje.

Na paškál se brala referenda. Za lapálii může bývalý premiér David Cameron, jenž jím řešil pnutí mezi konzervativci. Lid totiž není uvážlivý. Jako by každý neudělal řadu zásadních rozhodnutí se stejně omezeným poznáním a různými city. Většina členských států přitom vstup do EU posvětila referendem. Dnes by se jeho vynechání považovalo za neúnosné. Jak jinak se měl zahájit odchod z EU?

Odpůrci brexitu zmiňovali nedozírné důsledky, zejména při no deal – odchodu bez dohody, tedy hard brexit. Zavedením celních kontrol bude Velká Británie čelit nedostatku potravin a léků a kvůli ztížení vývozu do Evropy zkrachuje řada britských výrob a poskytovatelů služeb. Brexiteers jim nevěří, hrozby označují za project fear a odpůrce brexitu kvůli jejich naříkání remoaners.

Tři roky přemetů

Elity dalších zemí jsou rovněž anywheres. Přes lamanšský průliv v červnu 2016 letěly statisíce e-mailů „Co děláte?“, na něž se odpovídalo: „Já to nebyl!“ Na kontinentě se dával najevo údiv, někteří somewheres včetně politiků však vyjadřovali pochopení. Okamžitá zhrzenost europolitiků byla projevem šoku. Po jeho odeznění se začaly zvažovat důsledky.

Mnozí brexitu upřímně želeli, jiní se na něj těšili, ale z různých důvodů. Podle některých Velká Británie nikdy do EU nepatřila, další její odchod považují za doklad jimi chtěného, ba očekávaného rozkladu nadnárodního celku. Tři roky přemetů udržovaly vzrušení. Několikrát se zdálo, že Velká Británie odchod přehodnotí. Ještě před čtvrt rokem nebylo jasné, jak to dopadne.

Mnozí brexitu upřímně želeli, jiní se na něj těšili, ale z různých důvodů. Podle některých Velká Británie nikdy do EU nepatřila, další její odchod považují za doklad jimi chtěného, ba očekávaného rozkladu nadnárodního celku. Tři roky přemetů udržovaly vzrušení. Několikrát se zdálo, že Velká Británie odchod přehodnotí. Ještě před čtvrt rokem nebylo jasné, jak to dopadne.

Státy separatismus potlačovaly vojensky. Někde uspěly, jinde vznikly další státy. Ze zrádců starých států se stali osvoboditelé těch nových. Moderní verzi můžeme vidět na policejních zásazích proti katalánským separatistům. Doba se však změnila, Evropa je ze Španělska rozpačitá. Na brexit reagovala EU jako nestát-nadstát jinak. Oprávnění vystoupit se nezpochybňuje, koneckonců je výslovně zakotvené. Zkusila proto zatlačit britský separatismus vlivem.

Remainers a jejich kontinentální kolegové se snažili odvrátit odchod označováním jeho stoupenců za zpozdilé, pomýlené, kdovíkým svedené, ne-li zlotřilé brexiteers (podle buccaneers). Někteří by jim uložili školení, převýchovu či léčení. Od referenda se ve Velké Británii volilo čtyřikrát a brexit byl vždy tématem, přičemž se stále potvrzovalo rozpolcení britské společnosti.

Parlamentní volby v roce 2017 přinesly těsné vítězství konzervativců, ale premiérka Theresa Mayová s politikou brexit means brexit ztratila podporu. Eurovolby v květnu 2019 opanovali radikálové: Brexit Party versus liberální demokraté a další archremainers. Hlavní strany vybouchly. V prosinci 2019 bylo vše při starém. Pod heslem get brexit done zvítězili konzervativci, kteří vypudili remainers.

Nedemokratický volební systém

Celoživotní brexitér Nigel Farage mohl konzervativce podtrhnout a i při kritice Bruselu pak díky poměrnému systému umožňujícímu extremistům získat mandát ještě roky brát plat europoslance. Zdá se však, že brexit opravdu chtěl.Remainers se sice tactical vote zaklínali, ale spojit se nedokázali. Liberální demokraté s heslem bollocks to brexit slibujícím jeho odvolání bez referenda pohořeli.

Je pozoruhodné, jak nyní někteří objevují, že first past to post je nedemokratický. Staletý volební systém stabilního státu ušetřeného revolucí, jejž kdekdo ve světě označuje za kolébku demokracie. Nenastalo totiž hromadné pokání svedených, jak si remainers stejně jako proevropské elity na kontinentě představovali. Zřejmě bylo více těch, kteří sice v referendu ještě EU dali šanci, nicméně leavers nedémonizují a brexitu neželí.

Především však prohráli labouristé, nejvíce od roku 1935. Vůči EU odtažitý Jeremy Corbyn, kterou oproti českým euroskeptikům považuje za neoliberální, se ocitl ve stranické mašinerii podporující remain, jehož chtěla dosáhnout druhým referendem. Prohráli také všichni, kdo ve snaze brexit zastavit opustili obě hlavní strany.

Jasnému výsledku pomohl volební systém. Je pozoruhodné, jak nyní někteří objevují, že first past to post je nedemokratický. Staletý volební systém stabilního státu ušetřeného revolucí, jejž kdekdo ve světě označuje za kolébku demokracie. Nenastalo totiž hromadné pokání svedených, jak si remainers stejně jako proevropské elity na kontinentě představovali. Zřejmě bylo více těch, kteří sice v referendu ještě EU dali šanci, nicméně leavers nedémonizují a brexitu neželí.

Leccos si britští anywheres zavařili přehlížením bližních. Jejich český přítel, teolog Tomáš Halík, zmínil, že na Oxfordské univerzitě, jež ho ověnčila čestným doktorátem, brexit všechny zaskočil. Nejlepší univerzita světa si ničeho nevšimla? Evropská unie takové postoje od britských elit nežádala. Nicméně jí ladily. Hospodářskou a sociokulturní otevřenost má v genech.

Přistěhovalectví

Velká Británie byla vždy zdráhavým členem evropských struktur a do Evropských společenství také vstupovala na etapy. Válečný premiér Winston Churchill (1874–1965) již v roce 1946 navrhl Spojené státy evropské, ale zapojení své země nepředpokládal. Na kontinentu se také pochybovalo. Bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970) Velkou Británii odmítal vpustit. Členem se stala až v roce 1973. Referendum se však konalo až v roce 1975. Vstup potvrdilo, ale již tenkrát mohla Británie odcházet.

Od roku 2000 ve Velké Británii přibylo devět milionů obyvatel, přičemž porodnost je stejně malá jako jinde v Evropě. Růst táhnou přistěhovalci. Británie netrpí nezaměstnaností. Přistěhovalci zadržují růst mezd a zvyšují cenu bydlení. Zámožným se však hodí. Obslouží je v restauraci, kdeco opraví a postaví.

Zajímavé je, že tehdy byli skeptičtější labouristé a Skotsko. Bývalá premiérka Margaret Thatcherová (1925–2013) se euroskeptičkou stala postupně. Do lecčeho se Velká Británie nezapojila. V současné EU je klíčem pro člena-váhavce nepřijetí eura. Británie o něm nikdy neuvažovala, což platí i pro Schengen, omezení kontrol překračování hranic členských států. Euroskepse byla ve Velké Británii vždy rozšířená. Průzkumy po roce 2010 ukazovaly, že Britové jsou rozpolcení. Bylo jasné, že referendum bude drama.

Sami sebe klamou ti, co tvrdí, že EU vadila pár procentům extremistů, například česko-skotský akademik Jan Čulík. Na česko-britské lince nikdo nedělá sžíravou kritikou brexitu a brexitérů větší medvědí službu EU než tento editor serveru Britské listy. Od roku 2000 ve Velké Británii přibylo devět milionů obyvatel, přičemž porodnost je stejně malá jako jinde v Evropě. Růst táhnou přistěhovalci. Británie netrpí nezaměstnaností. Mzdy určuje trh. Přistěhovalci proto konkurují somewheres.

Zadržují růst mezd a zvyšují cenu bydlení. Jedna uklízečka, již vedle taxikářů jako třídu za hlasování setřel zmíněný Tomáš Halík, měla hájit svůj hlas slovy: „Dokud zde nebyly Polky, dostávala jsem 15 na hodinu, nyní 12, ale nájmy jsou dvojnásobné.“ Zámožným se přistěhovalci hodí. Obslouží je v restauraci, kdeco opraví a postaví. Velká Británie přitom není země, kde se nezaměstnaní a chudí těší vyšší sociální pomoci, o jejím rozsahu přistěhovalcům se však také diskutovalo.

Právní tradice common law

Nepodceňujme sociokulturní trendy. Lidé už nejsou tak chudí, aby snesli jakékoli peskování či ušklíbání, a progresivisté dokážou být při prosazování tolerance velmi netolerantní. Slovo liberál(ní) ztratilo smysl. Britští (i američtí) wokes (bdělí) jako by chtěli horlivostí dostát anglickým puritánům. Prvním tématem je rasa, národ a náboženství. Pěstuje se pocit viny za kolonialismus. Navrhoval se třeba zákaz skoro-hymny Rule, Britannia! A to v zemi, kde se smějí králové a královny zesměšňovat už 200 let.

Druhým tématem je sexualita. Dosud popisné „žena má vagínu, muž penis“ se nyní v pokrokových kruzích nesmí vyslovit, neboť lidé si určují gender sami. Není třeba hned mluvit o cenzuře a totalitě, nicméně ovzduší politické korektnosti je dusné. Wokeness je silná na akademické půdě. Sám jsem při jednom evropském projektu od anglické akademičky poznal, co se již psát nesmí. Všichni britští stoupenci těchto společností nevstřebaných postojů byli remainers.

Skeptická Velká Británie byla proti řadě integračních kroků. Leccos zablokovala či si vyhradila neúčast. Schválené standardy nicméně brali Britové vážně, více než národy na jihu a východě Evropy. Pak se však rozčilovali. Své sehrála právní tradice common law. Rozsudky vrcholných soudů jsou považované za závazné precedenty, což se týká i Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva.

Skeptická Velká Británie byla proti řadě integračních kroků. Leccos zablokovala či si vyhradila neúčast. Schválené standardy nicméně brali Britové vážně, více než národy na jihu a východě Evropy. Pak se však rozčilovali. Své sehrála právní tradice common law. Rozsudky vrcholných soudů jsou považované za závazné precedenty, což se týká i Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva.

Nediskutuje se ani o jazykových souvislostech brexitu. Evropská unie má oficiálně 24 úředních jazyků. Brexit přiměl některé Francouze nespokojené s poklesem vlivu francouzštiny navrhnout, aby angličtina jím nebyla. Podle jiných tomu má být naopak. Bude-li angličtina neutrální, hodí se jako propojovací jazyk ještě víc. Oba návrhy však potvrzují, že v EU dosáhla výjimečného postavení.

Anglicky se zpracovává většina podkladů, přestože se překládají do dalších jazyků. Neformální a spontánní komunikace je vesměs anglicky. Představitelé sedmadvacítky jednají anglicky, když slaďují politiku vůči odcházející Velké Británii. Proto angličtina úředním jazykem zůstane. Poangličtělé Irsko a Malta jsou záminkou.

Převaha anglického jazyka

Nizozemský sociolog Abram de Swaan zjistil, že jazyky tvoří hierarchii. Tisíce jazyků jsou dle něho periferní, stovka národních a státních centrální, velké jazyky mezinárodního styku, jichž je pouze dvanáct, supercentrální, přičemž angličtina je jediný hypercentrální. Její globální variantu lze považovat za první celosvětovou lingua franca. Navíc proniká do ostatních jazyků. Mladí Češi si možná nevybaví české slovo pro deadline.

Zmíněné anywheres vymezuje pohyb či alespoň jeho oceňování především přes hranice. Angličtina umožnila komunikaci nejen obchodníků, vědců, umělců, ale i řemeslníků či pracovníků ve službách. Anglicky se dnes šíří vědecké poznatky. Díky angličtině náročnější turisté snadno cestují na vysněná místa. Každá další generace převahu tohoto jazyka posiluje.

Angličtina umožnila komunikaci nejen obchodníků, vědců, umělců, ale i řemeslníků či pracovníků ve službách. Anglicky se dnes šíří vědecké poznatky. Díky angličtině náročnější turisté snadno cestují na vysněná místa. Každá další generace převahu tohoto jazyka posiluje.

Již jsem naznačil, že mnozí anywheres jsou tolerantní selektivně, což se týká právě angličtiny. Mnozí její převahu berou jako danost. Ti pravicoví ji vnímají jako výsledek soutěže jazyků. Ti levicoví by měli být k mnohosti jazyků vstřícnější, jsou-li multikulturní, ale nezdá se. I oni souzní přes hranice anglicky, zatímco somewheres, kteří je znechucují, často lpí na svých jazycích. Na celém světě se mnozí akademici a studenti netají, že angličtina má být hlavním jazykem univerzit.

Internacionalizace je nejsilnější akademické zaklínadlo, poangličtění akademického provozu ji usnadňuje. Národní jazyky jsou pro leckteré obrozenecká veteš. Převaha angličtiny se zakládala před sto lety, kdy byla Velká Británie největším koloniálním impériem historie. Stejně důležité však byly a jsou USA. Nicméně kolébkou angličtiny je Albion. British English je nejprestižnější. Oxford style normou. Pro zahraniční anywheres se Británie stala zemí zaslíbenou.

Všichni tam chtějí studovat také či výlučně proto, aby si osvojili jazyk, byť za to draze platí. Některým Velká Británie zhmotňuje vysněnou budoucnost, kde se mluví anglicky, a další jazyky si nechávají do soukromí. Před čtvrtstoletím švýcarský ekonom-lingvista François Grin ukázal, že anglofonní země na převaze angličtiny vydělávají. Podle něho tolik, že žádal přerozdělování tohoto výnosu a prosazoval esperanto, ale neuspěl.

Zázemí

Lamanšský průliv jako by ztělesňoval odstup Velké Británie od Evropy. Ve skutečnosti není Londýn od Bruselu daleko. Británie tvořila zázemí EU, kde prosperovali experti, lobbisté či akademici. Evropská studia v Británii vzkvétala také díky zájmu mezinárodních studentů o evropské téma. Část britských elit z Evropy a světa profitovala. Nepřekvapuje proto, že odborníci brexit oželeli, ne-li obrečeli. Úspěšní jsou však leckteří Britové – podobně jako Američané a další anglofonní – na kontinentě. Native speaker se hodí.

Díky jazykovým poměrům boduje v EU i Lucembursko. Francouzsky a německy mluvící Lucemburčané se prosadili jako prostředníci mezi Francií a Německem, anglicky se doučili a jsou bohatí. Jak jinak si vysvětlit, že Jean-Claude Juncker byl třetím předsedou Evropské komise z půlmilionové zemičky? Takový výběr ale má meze, málokdo ho dnes považuje za úspěšného.

Británie tvořila zázemí EU, kde prosperovali experti, lobbisté či akademici. Evropská studia v Británii vzkvétala také díky zájmu mezinárodních studentů o evropské téma. Část britských elit z Evropy a světa profitovala. Nepřekvapuje proto, že odborníci brexit oželeli, ne-li obrečeli. Úspěšní jsou však leckteří Britové – podobně jako Američané a další anglofonní – na kontinentě. Native speaker se hodí.

Již jsem uvedl, že palivem vítězství leave bylo přistěhovalectví. Těžko se odchází pracovat do zemí, jejichž jazyk je nesrozumitelný. Velká Británie byla dostupná díky světově rozšířené znalosti angličtiny. Který jiný jazyk se učilo několik generací? Britská liberální kapitalistická tradice, globalizační trendy, moderní progresivismus a evropská integrace zajišťují pokračování.

Velká Británie zjišťuje, že USA jsou těžká váha, že special relationship leckdy znamená jejich následování a že Společenství národů už není, co bývalo Britské impérium. Jsem zvědav, jak vítězní konzervativci skloubí aristokratické tradice s novým elektorátem. Možná se osamostatní Skotsko a sjednotí Irsko.

Také vyjednávání s EU bude poker. Sedmadvacítka je lidnatější a přístup na svůj trh podmiňuje řadou požadavků a nechává si za něj platit. Švýcarsko se musí EU zabývat denně. S výjimkou Irska se důsledky brexitu rozprostřou. Velká Británie ale také má silné karty. Pracují tam tři miliony Evropanů a jejich návrat by byl problém. Postindustriální země je odbytištěm evropského zboží a zachování centra financí pomáhá angličtina.

Migrace

Pro EU je brexit především symbolickou ranou. Odchází druhý nejlidnatější členský stát a druhá největší ekonomika. Žebříček the most influential countries řadí dokonce Velkou Británii před Německo. Jinak by brexit ve světě tolik nerezonoval. Někteří eurokraté by uvítali, kdyby se Británie propadla do krize – jinak se začne zvažovat přidaná hodnota dnešní EU a může se ukázat, že přínosy integrace snižuje rigidní regulace i zmíněné krize, jejichž společným jmenovatelem je nezvládnutá integrace.

Velkou Británii brexit rozdělil, což trvá. Britové se však za tři roky hádek vykřičeli. Unii brexitová kocovina čeká. Zmíněné eurokrize totiž brexit jen zastínil a rychle se vrátí na scénu. Teď je to reforma soudnictví, jíž navzdory stému bruselsko-lucemburskému varování provádí Polsko. Marná je víra, že odchod „potížisty“ usnadní tradiční medicínu „více Evropy“. Eurokrize jsou důsledkem rozdílných představ a zájmů evropských národů a států. Evropská unie nedokáže nalézt svou politiku, natož ji prosadit.

Paradoxně nejvážnější je migrační krize. Evropské komise v roce 2017 zažalovala Česko, Maďarsko a Polsko, protože nepřebírají azylanty z Itálie a Řecka. Migrační kvóty splnil málokdo, ale my dáváme najevo, že je nikdy nepřijmeme. Soudní dvůr EU ví, jak horká je to kauza, řeší ji tři roky. Na stole však už je závěrečné stanovisko generálního advokáta.

Unie nemá obdoby, proto se obtížně pojmenovává, nejvýstižnější je snad nadnárodní (supranacionální) organizace. Přívlastek naznačuje, že členské státy spojuje více, šířeji a hlouběji než jiné mezinárodní organizace. Nestala se však federací. Nemá armádu, policii, sociální programy ani jednotnou zahraniční politiku. Nejde to, neboť neexistuje evropský národ. Lidi musí něco poutat, aby vznikl národ, zpravidla jazyk. Elity možná zmátlo, že se tímto poutem stala angličtina.

Potřebné jsou sdílené hodnoty a představy. Těm národním se anywheres vysmívají, ale jaké jsou ty evropské? Eurokomisař Günter Verheugen označil Čechy za velmistry skepse. Jak ukázaly eurovolby v květnu 2019, národy visegrádské čtyřky se stávají rednecks EU. Paradoxně nejvážnější je migrační krize. Evropské komise v roce 2017 zažalovala Česko, Maďarsko a Polsko, protože nepřebírají azylanty z Itálie a Řecka. Migrační kvóty splnil málokdo, ale my dáváme najevo, že je nikdy nepřijmeme.

Soudní dvůr EU ví, jak horká je to kauza, řeší ji tři roky. Na stole však už je závěrečné stanovisko generálního advokáta. Angličanka Eleanor Sharpston nás tepe za nesolidaritu. Právo je jasné. Budeme odsouzení. Netuším jen, co nastane. Pokud nic, jen si připomeneme, že EU nedokáže prosadit vlastní právo, neboť není státem. To není dobré pro žádné právo. Pokud to pocítíme – uvádí se především, že si nezasloužíme evropské dotace, brexit si vyžádá škrty, ale i pokuta –, skepsi to zvětší.

Noční můra Západu

Je třeba mít pochopení pro státy zaplavené migranty-azylanty. Rada ministrů, kde jsme byli přehlasováni, navzdory tomu rozhodla špatně. Migrační kvóty nefungují. Vstřícnost se nedá nařídit. Za středoevropským odmítáním migrantů-azylantů je cítit postsocialistický cynismus. Tuzemští chudí, zadlužení a Romové se netěší soucitu, proto ani smysluplné pomoci. Je to však také střízlivost méně zámožných euroobčanů.

Mládenci připlouvající ve člunech nejsou ani zdaleka nejpotřebnější migranti. Afriku a Asii by chtěly opustit desítky milionů lidí. Příčinou je populační exploze. Pro dnešní progresivní liberály je však demografie tabu. Azylové právo se vytvořilo na ochranu lidí utíkajících před politickým či náboženským pronásledováním. Postupně se však rozšiřovalo a podle dnešních výkladů by na azyl dosáhly desítky milionů lidí.

Noční můrou Západu je návrat bojovníků džihádu po porážce Islámského státu. Na jejich odsouzení za konkrétní zločiny nejsou důkazy a k trestům dlouholetého vězení za vlastizradu není vůle. Význam tohoto slova se zapomněl. Tento problém rezonoval i ve Velké Británii s mnoha muslimskými přistěhovalci.

Ti, jimž se podařilo vstoupit, mají nárok na projednání své žádostí. To se vleče roky a nakonec se leckomu podaří zůstat. Proto se představitelé evropských států snaží migranty zadržovat mimo Evropu. Dosavadní politika je neudržitelná, ale změna nepředstavitelná. Základní práva EU a Rady Evropy azylové standardy zabetonovala. Situace se přitom může zhoršit, protože některé chudé rozvrácené země jsou před výbuchem. Pak mohou přijít skuteční uprchlíci, ale nebude chuť je přijmout.

Noční můrou Západu je návrat bojovníků džihádu po porážce Islámského státu. Na jejich odsouzení za konkrétní zločiny nejsou důkazy a k trestům dlouholetého vězení za vlastizradu není vůle. Význam tohoto slova se zapomněl. Tento problém rezonoval i ve Velké Británii s mnoha muslimskými přistěhovalci. Patnáctiletá Shamima Begumováodešla, aby se vdala za islamistického hrdlořeza. Nyní uvízla v syrském uprchlickém táboře – konzervativní vláda jí odňala občanství, neboť má údajně i bangladéšské.

Opoziční labouristé a liberální demokraté se kvůli ní dojali, méně voliči. Příčinou je ius soli, nabytí občanství dle místa narození dětí přistěhovalců. Ti se však nedokážou či nechtějí integrovat, což si Britové kvůli ideologii multikulturalismu zakázali po nich žádat. Pákistánská křesťanka Asia Noreen Bibiová, která za údajné rouhání strávila v cele smrti osm let, však azyl ve Velké Británii nedostala, neboť se i konzervativní vláda obávala nepokojů. To nepodporuje optimismus, že se britští Pákistánci integrovali.

Stesky nad vítězi

Zoufání nad brexitem se řadí mezi stesky blahobytných a vzdělaných kruhů velkoměst nad volbami v uplynulých deseti letech a jejich vítězi – v Maďarsku Viktor Orbán, v Polsku Jaroslaw Kaczyński, v Turecku Recep Tayyip Erdogan, v Izraeli Benjamin Netanjahu či v Brazílii Jair Bolsonaro, v Česku jsou dva. Velká Británie tuto roli také obsadila. Této společnosti předsedá americký prezident Donald Trump, jehož zvolení se uvádělo jako druhé memento roku 2016.

Zoufání nad brexitem se řadí mezi stesky blahobytných a vzdělaných kruhů velkoměst nad volbami v uplynulých deseti letech a jejich vítězi – v Maďarsku Viktor Orbán, v Polsku Jaroslaw Kaczyński, v Turecku Recep Tayyip Erdogan, v Izraeli Benjamin Netanjahu či v Brazílii Jair Bolsonaro, v Česku jsou dva. Velká Británie tuto roli také obsadila. Této společnosti předsedá americký prezident Donald Trump.

Uvedení prezidenti, premiéři či lídři v pozadí jsou považovaní za šašky a zloduchy a přirovnáváni ke skutečným autoritářům či diktátorům, jako je v Rusku Vladimír Putin či v Číně Si Tin-Pching. To je špatně. Přehlížejí se totiž rozdíly mezi národy, jejich společnostmi a politikou. Varováním se pak přestane věřit. Za mnoha zmíněnými pohlaváry stojí pochybné či hrozivé postavy, mají však často větší podporu než politici EU. Místo napadání jejich voličů by se proto mělo přemýšlet, co se v uplynulých letech stalo.

Po schválení výstupové smlouvy 29. ledna 2019 europoslanci zpěvem Auld Lang Syne bezděčně potvrdili světovost britské kultury. Sentimentální závěr plesů a večírků byl trefný. Jízda skončila. Nezdá se však, že by kontinentální elity byly vnímavější než ty britské, proto EU brzy narazí do zdi.Zejména skeptičtí Češi by měli posmutnět. Velká Británie jako silný stát totiž byla jejich spojencem v brzdění integrace.

Střet o evropské právo

Vraťme však k právu. To české z různých důvodů nedokáže překonat socialistické sevření, postsocialistický zmatek, a vstřebat současné změny. Historií zatížené Německo a etatistická Francie nejsou pro mnoho Čechů na rozdíl od USA a Velké Británie inspirací. Především či výlučně angličtiny znalí elitní studenti nabyli přesvědčení, že common law je lepší než kontinentální právo. Obdivují zejména soudy. Právo tvoří Herkulové a Xeny v talárech, zatímco parlamenty ho kazí.

Většina britských právníků brexit nechtěla. Jedno z nejkomplikovanějších práv na světě – kombinace evropského s národním – je totiž živí. zbytek britských právníků evropské právo, jež ztělesňovaly rozsudky z Lucemburku a Štrasburku, znechucovalo, ne-li děsilo.

Tímto způsobem se žádalo pojímat i právo evropské, proto většina britských právníků, z nichž mnozí patří k elitním anywheres, brexit nechtěla. Jedno z nejkomplikovanějších práv na světě – kombinace evropského s národním – je totiž živí. Na podněty remainers britské soudy do brexitových tahanic nebývale zasáhly, což vyvolalo pochybnosti, jež v britském právním světě stále leccos rozhýbou.

Ukazuje se, že zbytek britských právníků evropské právo, jež ztělesňovaly rozsudky z Lucemburku a Štrasburku, znechucovalo, ne-li děsilo.Moderní progresivní justiční aktivismus, zejména jeho evropská integrační varianta, totiž není totéž, co tradiční anglické precedenty. Pružné, mnohými vychvalované common law se však dostává do úzkých v polarizovaných společnostech, jíž se brexitem stala Británie, a nyní í USA, navíc atraktivní varianta práva postgraduálních kurzů pro mezinárodní studenty je spíše americká.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!