Jacques Chirac spojoval francouzskost a sociální spravedlnost

V osobě bývalého francouzského prezidenta Jacquese Chiraka, jenž zemřel v 86 letech ve čtvrtek 26. září, se potkaly směry a proudy, které se projevily, vytryskly, ustaly nebo se přerodily v poválečné epoše.

Zdeněk Müller 11.10.2019
Jacques Chirac. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jacques Chirac. | foto: ČTK
Jacques Chirac.

Ve čtvrtek 26. září zemřel Jacques Chirac, francouzský prezident v letech 1995 až 2007. Ač po léta v ústraní, k čemuž přispěly jeho zdravotní potíže, uchoval se v paměti mnoha francouzských občanů obraz laskavého a lidového prezidenta, který by v soutěži o nejpopulárnějšího státníka země za uplynulých 40 let pravděpodobně zvítězil.

Spojila se s ním představa zemitého Francouze, který popíjí pivo z láhve, s rozkoší vychutnává oblíbenou paštičku z telecí hlavičky, fandí fotbalu a chvilku výsostné radosti mu dává pohled na statné a ušlechtilé kravičky vystavované s hrdostí zemědělci při každoročním pařížském agrosalónu. Jeho neodolatelný úsměv a vřelé stisky rukou, kterými si získával srdce spoluobčanů, by se daly přirovnat k mateřské lásce. Victor Hugo na její adresu napsal: „Každý z ní bere svůj díl a všichni z ní mají všechno“.

Přirozená lidovost

Poslání, které si Jacques Chirac vybral, ovšem nebylo dělat dobrého strýčka národu. Od mládí byl uhranut politikou a již samotná volba výběrové školy pro výchovu státních úředníků, proslulá ENA, na kterou se dostal vzdor prostému rodinnému zázemí v Coreze, zapadlém koutu jižní Francie, naznačila zájem věnovat se v budoucnu správě věcí veřejných. Byť mládí ho zprvu vedlo na levici, našel posléze své místo na pravé straně politické scény. Přirozená lidovost mu bránila stát se konzervativcem na plný úvazek, který by býval předpokládal hlubší ideové zakotvení.

Byť mládí Jacquese Chiraka zprvu vedlo na levici, našel posléze své místo na pravé straně politické scény. Přirozená lidovost mu bránila stát se konzervativcem na plný úvazek, který by býval předpokládal hlubší ideové zakotvení.

Nejvíce mu seděl sociální gaullismus, spojení tradic francouzskosti s citem pro sociální spravedlnost, sklon k sebevědomí brzděný před nabubřelostí rovnostářským citem. K této formě sociální a lidové sensibility přidal Chirac efektivní politikářskou obratnost a schopnost vycítit hlavní tendence doby. Naučil se rovněž účelně se vymezovat vůči svým politickým konkurentům z vlastního tábora a obklopit se spolehlivými „barony“, kteří mu sloužili, okouzleni jeho osobním šarmem, v politické kariéře.

S plynoucím časem se názorově vyvíjel. Chirac, kterého prezident Havel poznal jako přesvědčeného Evropana, se koncem sedmdesátých let vymezoval coby suverenista, ba nacionalista. Tehdy starosta Paříže a předseda strany Sdružení pro republiku RPR, kterou vytvořil s cílem dobýt v blížících se volbách Elysejský palác, poukázal na „antinárodní ráz“ projektu federální Evropy. K této myšlence se hlásil tehdejší prezident Valéry Giscard d’Estaing. Pokud tato Chirakova výtka měla být gaullistická, vyzněla v praxi výrazně suverenisticky.

Bylo třeba ještě několik let, než dědic gaullismu otočil a v duchu nadšení doby přijal evropský projekt za svůj. Když v roce 2005 francouzští voliči odmítli návrh evropské ústavy, dílo Giscarda d’Estaing, vyslovil Chirac znepokojení nad tímto nečekaným krokem. V roce 1995 vstoupil Chirac do prezidentské kampaně s představou „sociálního zlomu“ ve francouzské společnosti. Mluvilo se o růstu nebezpečné polarizace na třídu, která bohatne z ekonomického rozkvětu, a třídu odkázanou na nejistá zaměstnání, navíc žijící pod soustavnou hrozbou jejich ztráty.

Hráz proti krajní pravici

Levicový úkrok někdejšího horlivého zastánce ekonomického liberalismu měl v sobě nemálo z oportunismu. Leč Chirakův osobitě lidový projev, když o „sociálním zlomu“ vykládal, nechával zapomenout na někdejší prohřešky prezidentského kandidáta. Chirac rozjel kampaň zveřejněním krátké programové eseje Francie pro všechny. Spisek měl na titulní straně obraz jabloně s rudými plody.

V roce 2002 nahrály okolnosti tomu, aby se pragmatický a lidový politik sjednocovatel dostal do pozice hráze proti krajní pravici v druhém kole prezidentských voleb, když očekávaného Chirakova soupeře socialistu Jospina vyřadil překvapivě Jean-Marie Le Pen

Populární satirický televizní pořad s maňásky, karikujícími politiky a s nimi spojené aktuality, se chopil symbolu jablka. „Jezte jablka!“, slogan, který dostala do úst loutka představující Chiraka, působil komicky, ale místo aby kandidáta zesměšnil, činil ho v očích lidového publika sympatickým.

Prostřednictvím lidové a televizní kultury se stává budoucí prezident tím, co ho natrvalo zapsalo do vědomí mnoha Francouzů. Sympatický, lidový gurmán a jedlík, jemuž nevadí kuchyně nešetřící špekem a smetanou a který je s dobrým mokem kamarád. Snad trochu jednoduchý, ale nikoliv zlý a protivný.

V roce 2002 nahrály okolnosti tomu, aby se pragmatický a lidový politik sjednocovatel dostal do pozice hráze proti krajní pravici v druhém kole prezidentských voleb, když očekávaného Chirakova soupeře socialistu Jospina vyřadil překvapivě Jean-Marie Le Pen. Po drtivém vítězství ve volbě mající ráz celonárodního plebiscitu přebírala pravice u vlády náladu svého vůdce s pasivním vyčkáváním, opadnutím zájmu o reformy a s malou snahou hledat nové cesty. Naopak sílila citlivost na atmosféru doby a reagovat spíše verbálně než věcně.

Význam vojenské síly

Objektivně vzato chybět nesmí zmínka o Chirakově vůli za všech okolností střežit jednotu Francie. Jejím projevem bylo odmítnutí vést debatu s Le Penem a za žádných okolností nehledat spojenectví s lepenisty, kteří společnost rozdělují a staví proti sobě. Hluboce symbolickým gestem Chirakova úsilí otupovat hrany, nejen dnešní, ale i zděděné z minulosti, bylo veřejné přiznání odpovědnosti francouzského státu za deportace židovských občanů ve válečných letech. Každoročně se pak na prezidentův popud drží vzpomínkový den, připomínající nelidskost někdejších otrokářských praktik v Africe.

Velký obdivovatel Ameriky a zastánce pevného francouzského spojenectví s USA překvapil v roce 2003 významným počinem, když odmítl účast své armády ve válce v Iráku po boku Američanů. Patrně tu sehrála roli bezprostřední zkušenost francouzského státníka s arabským světem a hlubší vhled do muslimské historie.

Chirac nikdy nepodceňoval význam vojenské síly, krátce po svém prvním vstupu do Elysejského paláce nechal obnovit pokusy s jadernými zbraněmi, aby je zakrátko po mohutných protestech zcela zrušil. Angažoval francouzské vojáky v západní Africe. Leč pro válku a zbrojení nehoroval.

Chirac nikdy nepodceňoval význam vojenské síly, krátce po svém prvním vstupu do Elysejského paláce nechal obnovit pokusy s jadernými zbraněmi, aby je zakrátko po mohutných protestech zcela zrušil. Angažoval francouzské vojáky v západní Africe. Leč pro válku a zbrojení nehoroval. Naopak hledal mír v Jugoslávii a v Libanonu a názor na smysl tažení do Iráku vyjadřoval jasnou frází: „Vyvážet demokracii na tancích nelze.“

Smysl pro asijské umění a fascinace Japonskem stály u zrodu iniciativy postavit v Paříži důstojný stánek pro primární umění mimoevropských národů. Muzeum Branly, na břehu Seiny, nesoucí jméno Jacquese Chiraka, zůstává nejen památníkem prezidentovy záliby, ale i vysoce poučnou a výchovnou institucí s jasným poselstvím do budoucnosti. Průkazně manifestuje výzvu k vzájemnému poznávání, vzdělávání a dialogu kultur.

V osobě Jacquese Chiraka a v jeho politických osudech se potkaly všechny směry a proudy, které se projevily, vytryskly, ustaly nebo se přerodily v překotných desetiletích poválečné epochy. Odchází s ním svérázná politická postava, v níž se zrcadlí všechny přednosti, slabosti i neduhy uplynulých časů.

Počet příspěvků: 1, poslední 12.10.2019 03:29 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.