Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jáchym Topol – foglarovec, kotlíkář a lesní duch kandiduje do Senátu

  10:22

Rozhovor s českým spisovatelem a publicistou o důvodech jeho vstupu do politiky. Stal se totiž kandidátem na senátora za Stranu zelených.

Dle spisovatele Jáchyma Topola všichni vězíme v politice, ať chceme, či nechceme, a tudíž to, že dostihla právě jeho, není až natolik unikátní. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Do podzimních senátních voleb sice ještě zbývá zhruba pět měsíců, ale politické strany se už nyní snaží nalákat voliče a trumfovat zajímavými kandidáty. Na kandidátkách Strany zelených se vedle politologa Ivana Gabala či bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové objevilo i další pozoruhodné jméno. Kandidátem na senátora za zelené se nedávno stal i novinář, spisovatel a bývalý disident Jáchym Topol.

„Na zelených mě přitahuje právě to donkichotství. Jsou v jistém smyslu něco jako současný underground, přesně to, co je mi blízké. Navíc se mi líbí jistý styl, který u nikoho jiného nevidím – smysl pro happening a legraci. Líbí se mi, že jsou tam 20letí dredaři na koloběžkách i vážní 60letí profesoři. Nakonec je přece všechno ještě před námi a myslím, že jejich program je dobrý a úplně přirozený. Že jadernou elektřinu či nějaké drancování země už spousta lidí nechce,“ říká v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ o svém vstupu do politiky Jáchym Topol.

ČESKÁ POZICE: Proč jste se coby spisovatel a intelektuál rozhodl vstoupit do politiky?

TOPOL: Upřímně řečeno, přišlo to úplně jako blesk z čistého nebe. Všichni ale vězíme v politice, ať chceme, či nechceme, prostě nás dennodenně obklopuje. Že dostihla právě mě, není tedy zase až natolik unikátní. Osobní iniciativa v tom ale nebyla, tedy že bych o politiku třeba vstupem do politické strany nějak usiloval.

Třeba je právě teď ta správná chvíle začít se zabývat věcmi veřejnými i z nějaké pozice uvnitř jámy lvové současné politiky

Když jsem nabídku dostal, vlastně před pouhými několika dny, trochu mě to zaskočilo. Vždyť i když se čas od času coby novinář politikou zabývám, moc toho o Senátu nevím. A neznám ani detaily práce Strany zelených, jako jsou znalosti biomasy či přesné parametry nějakého kotle, aby splňoval nároky ochrany životního prostředí. Moje reakce tedy v první chvíli byla odmítavá. Málem jsem se nad tou představou rozesmál.

ČESKÁ POZICE: Co vás přimělo změnit názor?

TOPOL: Možná to, že v současnosti vedu jako programový ředitel kulturní klub Knihovny Václava Havla. Vzpomněl jsem si i na dalšího kamaráda – Ivana Martina Jirouse – a na jeho angažmá. Třeba je právě teď ta správná chvíle začít se zabývat věcmi veřejnými i z nějaké pozice uvnitř jámy lvové současné politiky. Uvědomil jsem si také, že mi je Strana zelených blízká a určité principy, o kterých mluví, vlastně celoživotně ctím. Názorové rozdíly ale vnímám: třeba v případě radaru jsem byl na rozdíl od nich na opačné straně. Tehdy jsem byl pro radar.

ČESKÁ POZICE: Vadí to nějak?

TOPOL: Dobře to vědí a nepovažují to za překážku. A nakonec ani já ne. Třeba se jejich názor od té doby změnil. Hluboce nedůvěřuju Rusku, a když vidím, že Putin své odpůrce zavírá, znemožňuje jim život pokutami a novináři jsou bití a zabíjení, nemůžu s nimi lehce mluvit o naší bezproblémové integraci do Evropy. A to mě trápí. Pro mne nejsou Rusko, Ukrajina a Bělorusko – možná na rozdíl od mnohých mladých – žádnými exotickými, nevinnými zeměmi, jakýmisi oběťmi amerických radarů. Tak proč se za takové ideály nejít bít? Vždyť to už jsem v rámci veřejného života udělal několikrát, třeba jako signatář Charty 77.

Zelení mají špičkových odborníků určitě dostatek, nemusím být detailním znalcem technicistních vyhlášek a norem

A co se týče odbornosti, zelení mají špičkových odborníků určitě dostatek, nemusím být detailním znalcem technicistních vyhlášek a norem. Nakonec ze zkušenosti novináře vím, že neexistuje problém, který by člověk nemohl nastudovat. Svoji zdánlivou nevýhodu se budu snažit změnit ve výhodu. Zkrátka, přišlo to ke mně úplně přirozeně a beru to upřímně za své. Jsem na politiku naštvaný jako každý jiný, až se to stydím říkat. Moje osobní pozice je ale přece jen asi trochu jiná.

ČESKÁ POZICE: Jakou vlastní roli máte na mysli?

TOPOL: Jsem prostě – s nadsázkou řečeno – v prvé řadě foglarovec a strarokotlíkář, tramp a lesní duch, a vůbec ne znalec politických kuloárů. Nejde však jenom o nějaké lesní dobrodružství, ale i o jistou starost o to, co se v přírodě okolo nás děje, respektive o to, co v přírodě provádíme. Možná to bude působit bizarně, ale už kdysi za komunismu jsem coby signatář manifestu Českých dětí Petra Placáka stvrzoval podpisem své přesvědčení, že mravenci a stromy jsou posvátní. Riskuji sice nějaké to pousmání, ale dodnes si opravdu myslím, že to tak je. Prostě mravenci a stromy jsou posvátní. A basta!

ČESKÁ POZICE: O romantismus ale asi v politice nepůjde. Proč si vás zelení vybrali? A proč jste si vybral vy je?

TOPOL: Prostě k sobě máme blízko. Ještě než jsem za komunismu přimkl k undergroundu, byl jsem členem ilegálního skautu. Nakonec jsem po revoluci, už jako novinář Respektu, o přírodě a s ní spojených civilizačních problémech „neromanticky“ psával. Třeba o vzniku rysích a vlčích hlídek monitorujících jejich pohyb coby ohroženého, u nás téměř nespatřitelného druhu.

Své názory a života běh jsem měl v rámci stranické konference zelených možnost představit, takže vědí, do čeho se mnou jdou. Někteří si moje články pamatují, jiní znají mé knihy. Nejsem tudíž pro ně zase až natolik neznámý člověk a přišlo jim, že bych mohl být vhodnou osobou. Hned jsem je však také upozornil, že i když se s jejich snažením ztotožňuji, nejsem odborně na výši a nevím, jestli na takovou funkci stačím. A také, že mám zdravotní problém – jsem obětí civilizační choroby a špatně slyším. Právě ona je jednou z hlavních pobídek, abych do politiky šel.

ČESKÁ POZICE: Jak tomu máme rozumět?

TOPOL: Roky trpím nepříjemnou a vcelku neznámou chorobou tinnitus. To máte v uších nepřetržité hučení a šumění, a proto musím nosit naslouchátko. Je to sice můj osobní problém, ale protože je to především takzvaná civilizační choroba, týká se veřejného prostoru a životního prostředí. Před 50 lety jí trpělo dejme tomu tisíc lidí převážně z dělnických profesí, třeba ve šroubárně, či dělostřelci, dnes možná až tři sta tisíc. V USA a Německu miliony, a to mají různé regulace. U nás ale žádné nejsou. A i když se oháníme tím, že patříme do Evropy, vede to k úvaze o barbarizaci a vulgarizaci této země.

Vždyť snad neexistuje jediné místo ve veřejném prostoru, kde nehraje rádio či televize, v obchodech se ani nedá nakupovat, do restaurací se nedá v klidu sednout. Všude na vás doráží řev nějaké hudby. V létě nejsme krajinou Josefa Lady, ale proměňujeme se v příšernou, uřvanou kotlinou křovinořezů, sekaček a fréz. Nedávno jsem se toulal po svých milovaných Beskydách a musíte vylézt až úplně nahoru, abyste zaslechl ticho.

ČESKÁ POZICE: Co se proti tomu dá dělat?

TOPOL: Jsem sice svobodomyslný duch vzešlý z undergroundu, ale jsem pro regulaci hluku. V Německu či Rakousku se třeba seká jen v určitou dobu, v neděli se nic hlučného dělat ani nesmí. Těm, kteří takové trápení nemají, to asi přijde směšné, mně osobně ale důležité. Rok jsem žil v Berlíně, a proto vím, že nejsem nenormální. Ti, kteří tupě pouštějí hluk okolo sebe a nechají si jím rajtovat mozek, jsou postižení nenormalitou.

Každý je posedlý nějakým tématem. Moje téma je toto, tím jsem posedlý. Jsem svědkem této hrozné civilizační choroby. Když chodím po různých ordinacích, nevidím tam padesátníky a šedesátníky, ale mladé lidi. Jako začalo být normálním nosit v jakémkoli věku brýle, dnes už je téměř normální nosit naslouchátko.

ČESKÁ POZICE: Máte i nějaké téma jako spisovatel či novinář?

TOPOL: Přitahuje mě, jak se svět okolo nás totálně proměnil. To, o čem jsem psal před takovými 15 lety, třeba o větrných elektrárnách, které tehdy vypadaly jako nějaký výmysl Julese Verna, se stalo běžnou realitou. Moc mě přitahuje, že už jsou generace, u kterých je normální třeba to, že sedí ve třídě s Romy či Vietnamci. To bylo pro moji generaci těžko představitelné.

Sice nejsem technicky zaměřeným člověkem, ale řadu let se pohybuji v prostředí vysokých škol – vyučoval jsem na vysoké škole Josefa Škvoreckého, nedávno jsem dokončil literární seminář na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Z univerzitního prostředí proto znám jeho problémy a docela se orientuju třeba v otázce školského zákona či státních maturit. Roky jsem byl novinářem, a proto by nebylo od věci vyjádřit se třeba k tiskovému zákonu a podobně. Také o kultuře vím docela dost. Chtěl bych kopat třeba za nulovou daň z knih, či aby šlo do kultury podstatně víc peněz ze státní pokladny.

ČESKÁ POZICE: Proč jsou zelení zatím neúspěšní?

TOPOL: To samozřejmě nevím, nejsem politolog. Byli však už ve vládě a nepočínali si v ní zrovna špatně. Rozhodně za sebou nemají – snad jako jediní – žádný korupční skandál. To je fakt dost důležité. Kupříkladu od ODS bych takovou nabídku nepřijal. Na zelených mě přitahuje právě to donkichotství. Jsou v jistém smyslu něco jako současný underground, přesně to, co je mi blízké. Navíc se mi líbí jistý styl, který u nikoho jiného nevidím – smysl pro happening a legraci. Líbí se mi, že jsou tam 20letí dredaři na koloběžkách i vážní 60letí profesoři. Nakonec je přece všechno ještě před námi a myslím si, že jejich program je dobrý a úplně přirozený. Že jadernou elektřinu či nějaké drancování země už spousta lidí nechce.

ČESKÁ POZICE: Čím jím chcete být přínosem?

TOPOL: Třeba bude voliče zajímat, že někdo bude bránit přírodu v souvislosti se zrušením vojenského újezdu Jince. Aby uprostřed úžasných, takřka nedotčených brdských lesů nevznikla nákupní zóna či Disneyland. Nebo že někdo bude oponovat choutkám lobbistů prolomit těžební limity a dál plundrovat Česko.

Jsem sice svobodomyslný duch vzešlý z undergroundu, ale jsem pro regulaci hluku

Do toho osobně jako foglarovec a kotlíkář jdu a budu říkat, co tu českou krajinu může zničit. Ať to zní jakkoli praštěně, doufám, že ty srnečky před těmi zlými těžaři ochráním. Tak to prostě je. Napsal jsem desítky kritických článků a vždycky jsem zuřil, že se po jejich napsání nikdy nic nestalo. Vždy jsem politiky napadal, byl jsem trochu jako záškodník. Teď mám možnost poznat, jak to v politice doopravdy chodí. Jestli třeba dokážu prosadit víc věcí než jiní.

ČESKÁ POZICE: Nemůže to ale skončit i značně drsným zklamáním?

TOPOL: To vše se může stát. Každé ráno přece vyrážíme na válečnou stezku, což už všichni dobře víme. Zklamání sice může jak ze mne, tak z politiky zelených či z celého toho politického života samozřejmě nastat, doufám však, že nikoli. Nebudu přece sám, je to společná věc společných sil a dobré vůle. Co se dnes okolo zelených děje, však v jistém smyslu inspiruje.

Sledoval jsem nedávno veřejnou diskusi o Temelínu pořádanou zástupci elektráren, kteří nechali zelené aktivisty čekat sedm hodin, než jim udělili slovo a mohli se nějak vyjádřit. Úplná sprosťárna. Přece i selský rozum člověku říká, že když Japonci, takový puntičkářský a technicky zdatný národ, nedokázal Fukušimu ošéfovat – dokážou to opravdu Češi? Prosazovat něco není jednoduché, což si však dobře uvědomuju.

ČESKÁ POZICE: Neobáváte se, že vám politika zničí schopnost psát knihy, že vás, jak se říká, semele?

TOPOL: Řada lidí mi to říká. Já si ale myslím, že každého člověka něco zničí, to přece patří k životu. Prostě to zkusím, neupisuju se přece na věčnost. Je to otevřené a jednou z toho zase odejdu. Přijde mi dokonce lákavé usednout do lavic a pustit se do nějakého zápolení. Třeba i s nějakými šíbry, jak se má obecně za to. Jdu sice do jámy lvové, a pokud tam takoví lidé opravdu jsou, setkám se s nimi aspoň tváří v tvář. Jestli nám opravdu ovlivňují život, pak to aspoň uvidím z první ruky.

Pokud bych se měl nějak zesměšňovat a nestačil na to, odstoupím

Nejsou tam však jen oni. Třeba Petr Pithart je slušný člověk, s takovým Jaromírem Štětinou jsem coby novinář kdysi lítal po Moskvě, kandidátkou do Senátu je třeba Eliška Wagnerová. Pro spisovatele je inspirací všechno, tak proč ne politika či Senát. Vždyť spisovatelé byli vojáky, diplomaty, policisty například Jack Kerouac či George Orwell a co já vím čím vším jiným. To k tomu povolání patří. Mám takové staromilské povědomí o tom, co říkal Hrabal: nechat se umazat životem. Ještě mi není padesát a ještě můžu něco udělat, než se zase ponořím do světa knih.

ČESKÁ POZICE: Čím je pro vás politika? Jak na vás působí?

TOPOL: Jako totální změť. Nejsem ale rozhodně panikář, vždyť jsem cestovatel po drsných krajích, jako je Grónsko. Takže vlastně jako normální věc a snažení. Nevidím politiku jako vládu zla, když se podívám na Rusko, pak na tom nejsme zle. Ač je to možná k nevíře, pořád jsou tady dobré základy a cosi zdravého. Jde jen o to, aby se to nepřesmyklo do nějakého pekla. Ti lidé sice nenechali zelené aktivisty v tom zmiňovaném Temelíně skoro mluvit, ale nezmlátili je ani nezavřeli.

ČESKÁ POZICE: Co od svého angažmá v politice nejvíc očekáváte?

TOPOL: Zatím asi nic, ještě přece není nic rozhodnuto. Jsem pouhým kandidátem společně s řadou jiných, určitě uvážlivých a dobrých lidí. Voliči si nakonec vyberou opravdu fundované lidi, kteří budou region dobře reprezentovat a zastupovat. A vůbec to nemusím být já. Samozřejmě, že se zúčastním kampaně. Před námi jsou celé čtyři měsíce, abych se mohl v té kandidatuře etablovat a důstojně zelené reprezentovat. Doufám, že mám dostatečné pojistky. Pokud bych se měl nějak zesměšňovat a nestačil na to, odstoupím.

Jáchym Topol (49)

Jeden z nejtalentovanějších spisovatelů a básníků vzešlých z takzvaného undergroundu. Má výjimečný background. Jeho dědeček byl spisovatel Karel Schulz, otec Josef Topol je dramatik a souputník Václava Havla a bratr Filip hlavní osobností skupiny Psí Vojáci, pro kterou psal Jáchym Topol texty.

V osmdesátých letech spoluzaložil samizdatový časopis Revolver Revue a také působil jako zpěvák a textař básnicko-výtvarnické hudební skupiny Národní třída. V ní mimo jiné získával manažerské schopnosti nynější ministr obrany Alexandr Vondra. Po revoluci byl spolu s jinými u zrodu týdeníku Respekt a v devadesátých letech v něm pracoval jako novinář, později i v Lidových novinách.

Od devadesátých let mu vyšla řada knih, například básnická sbírka Miluju tě k zbláznění (1991), romány Sestra (1994), Anděl (1995), kniha překladů indiánských příběhů Trnová dívka (1997), Kloktat dehet (2005) či Chladnou zemí (2009). Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, třeba do němčiny, angličtiny, francouzštiny, polštiny či španělštiny. V roce 2010 získal Cenu Jaroslava Seiferta. Podle jeho prací byly natočené filmy Anděl Exit a Sestra. V současnosti je programovým ředitelem kulturního klubu Knihovny Václava Havla.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!