Podle nedávného výroku izraelského prezidenta Šimona Perese je útok Izraele a dalších zemí proti Íránu stále pravděpodobnější. Důvodem mají být znepokojivé informace zpravodajských služeb o íránském jaderném programu předjímající očekávanou zprávu Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), která má údajně obsahovat důkazy o tajném íránském vývoji jaderných zbraní. Írán je prý od získání takové zbraně vzdálen jen několik let. Země naproti tomu tvrdí, že její jaderný program je zacílen výhradně na civilní využívání energie.
Než začneme dělat rychlé závěry, podívejme se nejprve na to, co se opravdu píše. Izraelští představitelé veřejně prohlašují, že se přiblížil útok na Írán. Teď jde jen o to, z jaké dálky se přiblížil, což může celou záležitost zajímavě zrelativizovat. Jako velmi případnou ilustraci lze použít starý židovský vtip o realitním agentovi, jak líčí všechny přednosti krásného domu v blízkosti, ba co dím, přímo u řeky. „Stačí otevřít dveře a vašnosta může hned hupnout do řeky,“ končí realitní agent svou tirádu. Klient se však zachmuří: „A co když přijde povodeň?“ Agent klienta uklidňuje: „Prosím jich, co by se strachovali! Jdou se tam na tu dispozici kouknout: kdepak je řeka – a kdepak je jejich dům!“
Takže z tohoto pohledu může Šimon Peres „blížící se útok“ klidně slovy Haškova plukovníka Krause von Zillergut „inzerovat sto, dvě stě, tři sta let“!
Kdopak nám to káže
Roli mentora paradoxně hraje Izrael, ač sám není signatářem Smlouvy o nešíření nukleárních zbraní, a ke všemu ještě usilovně buduje vlastní jaderný arzenál. Světu to pověděl Mordechaj Vanunu – bývalý izraelský jaderný technik, který v roce 1986 odhalil utajované detaily izraelského nukleárního programu v britských The Sunday Times.
Izraelský přístup je přímo ilustrací slavného Orwellova výroku o tom, že „někteří jsou si rovnější“
Izrael sice vlastnictví jaderných zbraní nikdy oficiálně nepotvrdil, ale ani nepopřel. Využívá tak jejich odstrašující síly, podobně jako Severní Korea, vůči níž si nikdo takového silácké řeči jako proti Íránu neodváží vést. Všechny státy mající jaderné ambice tak mají potvrzeno, že to za to stojí, že ta odstrašující síla skutečně funguje.
Kárání je v této situaci přinejmenším nedůstojné. Země Blízkého východu jsou obecně velmi citlivé na uplatňování dvojího metru. A izraelský přístup je přímo ilustrací slavného Orwellova výroku o tom, že „někteří jsou si rovnější“. Zamýšlejí-li tedy někteří izraelští politici své sousedy urazit, již se jim to podařilo.
Kdo je na pranýři
Již delší dobu je možno sledovat uměle vyživovanou protiíránskou hysterii. Jistou záminku jí, pravda, skýtá prezident Mahmúd Ahmadínežád, který sice nemá velkou moc, avšak proslul svou prostořekostí. Jeho v podstatě nicotné výroky byly ještě pečlivě dobrušovány a přiohýbány, aby jich bylo možno propagandisticky využít. Třeba ve smyslu, že kritika sionismu je antisemitismem. Stokrát opakovanou lež chtěl Washington učinit pravdou již v případě neexistujících důvodů k napadení Iráku.
Vytrvalá propaganda o orientální nenávisti vůči Západu přesvědčuje pouze přesvědčené. Robert Baer, bývalý příslušník CIA, píše ve své knize Jak naložit s ďáblem (2008) o Íránu kriticky, ale s respektem. Uvádí například, že jedním z dodnes uctívaných mučedníků je americký misionář a učitel Howard Conklin Baskerville, který byl zabit v roce 1911, když se postavil do čela svých studentů a pokusil se prolomit obklíčení města Tabríz. Na jeho tamější hrob Íránci dodnes nosí květiny. A těžko si asi zpravodajec Baer vycucal z prstu, že jedním z nejoblíbenějších pořadů v íránské státní televizi je seriál o íránském diplomatovi, který za druhé světové války zachraňoval francouzské židy před nacisty.
Írán již je – ať se nám to líbí, nebo ne – nejsilnější a nejstabilnější zemí Blízkého východu
Baer uvádí zajímavou myšlenku. Írán již je – ať se nám to líbí, nebo ne – nejsilnější a nejstabilnější zemí Blízkého východu. Zemí, s níž „Spojené státy musejí buď svést novou, třicet let trvající válku, nebo se s ní naučit vycházet“. Podle Baera by Írán mohl svými raketami během několika minut zablokovat veškerý export ropy z Perského zálivu. Z toho dovozuje, že Írán svůj jaderný arzenál nepotřebuje nezbytně. Chová se však stále více racionálně a chladnokrevně prosazuje své zájmy.
Střízlivé odhady íránské strategie hovoří o tom, že Írán chce svůj jaderný výzkum zakonzervovat v jistém, vůči mezinárodnímu společenství udržitelném bodě. Írán se tím chce dostat „na dohled“ ukončení vývoje jaderného arzenálu, v případě potřeby. Proti obohacování uranu na úroveň využitelnou v energetice (asi pět procent) nemůže nikdo ani ceknout. I obohacování uranu na úroveň 20 procent je v přiměřeném množství obhajitelné využitím v medicíně. Teprve obohacování nad tuto kritickou koncentraci míří jednoznačně ke zbrojním účelům.
A tak se nyní Írán handrkuje s mezinárodním společenstvím o tu akceptovatelnou hranici a Izraelcům tečou nervy (nebo dělají, že tečou, a snaží se taky z toho něco vytřískat). Nadto prý Írán „údajně zkoumá i pokročilé designy jaderných hlavic“, což je jistě dostatečné ospravedlnění k ozbrojenému ataku...
Jaderné metastázy
Nakolik je Írán tak mimořádný se svou snahou dosáhnout jaderného arzenálu? Máme tu pět jaderných mocností, které samozvaně utvořily „jaderný klub“, a jsou natolik „chucpe“, že nikdo jiný již podle nich nemá právo do něj vstoupit, což prosazují prostřednictvím Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Non-Proliferation Treaty, NPT). Jde o USA, SSSR/Rusko, Velkou Británii, Francii a Čínu.
Z hlediska Íránu je jistě pozoruhodné, že Indie, Pákistán ani Izrael NPT nepodepsaly. Indie a Pákistán své jaderné arzenály oficiálně deklarovaly, Izrael nikoliv, přestože provedl v roce 1979 pokusný jaderný výbuch společně s Jihoafrickou republikou. Ta po pádu apartheidu přistoupila k NPT a svůj jaderný arzenál zlikvidovala, pokud se něčemu takovému dá věřit.
Na území Ukrajiny, Kazachstánu a Běloruska byly v době existence SSSR rozmístěny jaderné zbraně. Tyto státy podepsaly NPT a jaderné zbraně odevzdaly do Ruska. (Snad se jich Rusové dopočítali.)
Severní Korea jako jediná od NPT odstoupila a provedla nejméně jeden pokusný jaderný výbuch.
Jadernému výzkumu se v teoretické nebo dokonce praktické rovině v minulosti věnovalo mnoho států. Údajně ho ukončily, a to z nejrůznějších důvodů a v nejrůznějších fázích (otázkou pak zůstává, za jakých okolností a za jakých nákladů by ho mohly obnovit). Byly to následující státy: Alžírsko, Argentina, Austrálie, Egypt, Irák, Itálie, Kanada, Jižní Korea, Jugoslávie, Libye, Německo, Rumunsko, Saúdská Arábie, Sýrie, Švédsko, Švýcarsko a Turecko.
Existují státy, které údajně uvažují o tom, že si nějakým způsobem jaderný arzenál pořídí. V poslední době se tyto úvahy týkají Barmy, Indonésie, Malajsie, Nigérie, Venezuely. Saúdská Arábie oficiálně popírá, že by kdy uvažovala o nákupu jaderných zbraní od Pákistánu, takže na tom asi něco bude.
Z nich pak potenciálně jadernými bývají označovány ty státy, které již mají všechno potřebné pro výrobu jaderné zbraně (znalosti, technologie, výrobní kapacity, štěpný materiál): Brazílie, Japonsko a Tchaj-wan. K těmto zemím je však potřeba přiřadit i Českou republiku! Podle odborníků by mohla jadernou zbraň vyrobit za tři až pět let (pokud by projekt někdo nevytuneloval nebo hotovou zbraň někdo neukradl). V zásadě jsme tedy na tom stejně jako Írán a jde již jen o to, zda se někomu neznelíbíme. Proto bychom měli být extra citliví na takovéto opravdu chabé zdůvodnění úvah o možném ztrestání Íránu za jeho nukleární blouznění.
O co může jít
Svoji roli v této situaci může hrát americká frustrace z Íránu. Nelze totiž vyloučit, že to byla íránská kombinace, jak použít nejsilnější světové velmoci k definitivní porážce svého tradičního nepřítele – Iráku. Všechny tři důvody, jimiž se Washington snažil zdůvodnit svou invazi do Iráku, se ukázaly jako liché. Údajné propojení útoku na Světové obchodní centrum (9/11) na Irák (tzv. „pražská stopa“) se rozplynulo jak pára nad hrncem. Údajné jaderné akvizice al-Kájdy v Nigeru byl špek (a pak nepěkná aféra Plamegate). Údajné irácké arzenály zbraní hromadného ničení se sesypaly na hromádku, když se objasnila úloha agenta Curveballa.
Co je však podstatně důležitější – původ všech tří dezinformací má jakousi souvislost s prostředím exilového Iráckého národního kongresu. Jeho šéfa Ahmada Chalabího, v Evropě profláknutého jako falešná pětka, Washington léta sponzoroval, pak mu chtěl pomoci do nejvyšších iráckých funkcí, když ho najednou sami Američané přistihli, jak intenzívně komunikuje s Teheránem! Jenže v té době to již opravdu nebyli oni, kdo dělal v Iráku důležitá rozhodnutí. Chalabí nebyl zastřelen, ale dodnes zastává vysoká místa v irácké administrativě. Takový je již nyní vliv Íránu v Iráku. A což teprve, až Američané z Iráku odejdou... Robert Baer konstatuje, že „zničení Iráku bylo největším strategickým přešlapem v dějinách USA“.
O co zřejmě běží
Důvod amerického angažmá na Blízkém východě? Ropa a udržení celosvětové role dolaru.To všechno ale dává malý smysl. Množí se pojednání uvádějící jako důvod amerického angažmá na Blízkém východě ropu. Třeba Alan Greenspan ví, o čem mluví. Možná, že však Greenspan z vrozené skromnosti neřekl, na čem jemu v té souvislosti záleželo ještě více: totiž na udržení celosvětové role dolaru.
V dubnu 2004 bylo v oběhu téměř 700 miliard dolarů, z čehož asi dvě třetiny mimo Spojené státy. Důvodem je, že jej mnohé centrální banky drží společně se zlatem jako rezervu (hlavně v oblastech Blízkého východu).
Proto není důležitá nukleární Severní Korea. Pro Spojené státy dlouhodobě existuje horší riziko než jaderná hrozba. Irák, Venezuela a Írán totiž nepokrytě hodlaly ropu obchodovat za euro, v extrémním případě za jakoukoliv měnu, vyjma dolaru. To lze z určitého pohledu pokládat za rovnocenné vyhlášení války Spojeným státům americkým. Neboť neexistuje asi nic hrůznějšího než představa, že začne klesat důvěra v dolar, země se ho začnou v celosvětovém měřítku zbavovat – a ve výsledku se těch 400 miliard dolarů vrátí na americký trh jako tsunami.
K tomu ještě připočtěme druhý faktor, totiž dominantní íránský vliv na oblast, v níž je zhruba polovina světových ověřených zásob ropy. To by Íránu dalo možnost manipulovat s těžebními kvótami ropy. A ve spojení s třetím faktorem, tedy problémy, za něž si mohou USA samy, by to už možná vydalo na smrtící koktejl.
Co dál?
Podle bývalého ředitele Mossadu Efraima Halévyho Izrael nemá vůbec žádnou skutečnou vnější hrozbuZpravodajec Robert Baer napsal, že snad není na světě země, které by USA rozuměly tak málo, jako je Írán. Na druhou stranu nelze zapomínat na to, že jednou z relativně nejstabilnějších epoch mladého státu Izrael bylo období na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy byl v alianci s Tureckem, Íránem a Etiopií. V nearabské alianci. A to je zřejmě noční můra Saúdských Arabů.
Podle aktuálního vyjádření jiného slovutného zpravodajce, bývalého ředitele Mossadu Efraima Halévyho, Izrael nemá vůbec žádnou skutečnou vnější hrozbu. Největším skutečným problémem je podle něj spor mezi ultraortodoxními a sekulárními Židy uvnitř izraelské společnosti samé. Takže celá problematika „íránského nebezpečí“ může být nahlížena i prizmatem řešení vnitřních problémů na účet někoho jiného. V takových případech je spektakulární vnější nepřítel k nezaplacení.
Karet je tedy rozdáno mnoho a zájmů je také mnoho. Nicméně lze z toho všeho vydedukovat jednu zásadní věc. Kromě Američanů žádného z oněch regionálních hráčů nic fatálně netlačí do nějakého válečného dobrodružství. Naopak, k jednání je stále mnoho prostoru. Snad tedy k němu patří i takovéto harašení.
A co se USA týče, Izrael za ně hraje toho zlého četníka, takže si mohou docela pohodově v předvolebním roce hrát na hodného. A pro svět by nebylo špatné, kdyby jim to chvíli vydrželo.
