Zdi. Jen jeden z mnoha příkladů zcela odlišného výkladu faktů oběma stranami izraelsko-palestinského konfliktu. Když jsem projížděl územím Západního břehu řeky Jordánu, byly na něm neustále přítomné zdi, ploty a další zátarasy. Zdi – někde s ostnatým drátem, jinde zase bez něj – lemují silnice a pole či přehrazují ulice měst. Jsou tím prvním, čeho si všimnete.
Izraelci neradi nazývají zdi zdmi, dle nich je zdí z betonu menšina. A často se ohledně nich zaklínají tím, že chrání a brání před teroristickými útoky. Bjorn Hermann, mluvčí Izraelských obranných sil (Israel Defense Forces, IDF), měl na mysli také zdi, když mi řekl: „Nejsou to politické hranice, nic takového, jsou to vojenské hranice.“ Čili bezpečnostní. Verze Palestinců je jiná. I plot s ostnatým drátem je v metafoře vždy jen „zdí“, a segreguje „špinavé“ Palestince od „čistých“ Židů.
Celková délka všech druhů zátarasů v celém Státu Izrael činí 710 kilometrů (většina z nich je dokončená, zbytek je rozestavěných nebo naplánovaných), přičemž 85 procent z nich stojí na Západním břehu Jordánu.
Konflikt mezi Izraelci a Palestinci je zásadní, dlouhodobý a vede se na všech frontách. Nejlépe to ukazují tři jejich odlišné postoje v záležitostech, jež pro ně mají zásadní význam:
- Židé události z května 1948 spojené se vznikem Státu Izrael nazývají Yom Ha’atzmaut (Den nezávislosti), Palestinci Nakba (Den katastrofy).
- Pro Palestince je Izrael okupační mocí, která jim bere domovinu. Izrael ve svých oficiálních stanoviscích „okupaci“ odmítá a Západní břeh označuje za „sporné území“, protože před rokem 1967, kdy ho získal, na něm neexistovala žádná suverénní moc – suverénní stát pod správou Palestinců. A okupací lze podle Státu Izrael nazývat jen situace, kdy jeden suverénní stát vykonává dozor nad jiným, dříve suverénním státem.
- Název „Západní břeh“ (řeky Jordánu) používají jen Palestinci. Pro židovské obyvatele jsou to starodávné země Judea a Samaří, kolébka jejich civilizace.
Město Hebron
Dalším příkladem opačného výkladu každodenní reality na Západním břehu je město Hebron, v němž žije několik set židovských obyvatel, zhruba stejný počet vojáků a desítky tisíc Palestinců. Jako cizinec, který nemá s touto zemí nic společného, se po předložení pasu dvěma izraelským vojákům mohu procházet všemi ulicemi Hebronu. Palestinci nikoli, ač je to země, v níž žijí a žili jejich předci.
Do některých ulic mají vstup zakázán, izraelští vojáci je do nich nepustí. Jinými ulicemi nemohou projíždět (mají i odlišné, zelenobílé, poznávací značky), na dalších si nemohou otevřít obchod – jenom proto, že jsou Palestinci. Skupina zhruba deseti Palestinců směřujících do hebronské mešity odevzdává své identifikační průkazy izraelské vojenské hlídce. Mají sklopené hlavy, bojí se vojáků, ve tváři nenávist…
Zdi (vojenské) v místech, kam Palestinci nesmějí, jsou popsané. Například „Tuto zemi Židům ukradli Arabové v roce 1929 poté, co zavraždili 67 hebronských Židů“ či smutnými příběhy židovských rodin zavražděných před několika lety. Na jiné zdi v ústraní, už nikoliv vojenské, pak „Gas Arabs“. Na domech obývaných několika stovkami Židů vlajky Izraele, občas podobizna premiéra Benjamina Netanjahua.
Bavím se s místními Palestinci, jejich výklad hebronské reality je jediný: apartheid, ztratili jsme tváře, jsme jen kolektivní obraz „špinavého a teroristického Palestince“. Bavím se s Židy, jejich výklad je také jediný: bezpečnost, museli jsme ulice zavřít, protože před pár lety jsme byli oběťmi útoků. A výsledek?
Hebron je městem duchů. Hledáte-li nejryzejší nenávist, jeďte do tohoto města, kde má mít hrobku starozákonní Abrahám. Kdo věří ve vzájemné porozumění, věří v iluzi. Realita je odlišná: válka o každou ulici, o každý dům, o každý kousek prostoru.
Četl jste v Bibli o Palestincích?
V okruhu několika desítek kilometrů od Hebronu je řada palestinských vesnic jako ze středověku, jsou bez elektřiny plné zpustlých chatrčí, někdy jen stanů, a dokonce nacházím i obydlené jeskyně. A také tu je několik židovských osad. (Jde o zónu C – zhruba 60 procent Západního břehu –, již Izrael vojensky i administrativně spravuje.)
Palestinské vesnice a židovské osady jsou často natolik vedle sebe, že je odděluje jen plotNa celém Západním břehu je okolo 150 židovských osad. Vznikají od roku 1967 a žije v nich v současnosti zhruba půl milionu obyvatel – oproti téměř dvěma milionům Palestinců. Ti do těchto osad bez povolení nesmějí (vojensky uzavřené zóny), přestože často osady budují. Mnoho Palestinců říká, že si kopou vlastní hrob, protože směňují výplatu za vlastní zemi. Židé Palestince nenavštěvují.
Palestinské vesnice a židovské osady jsou často natolik vedle sebe, že je odděluje jen plot. Palestinské dítě mě vede na kraj vesnice nedaleko Hebronu k jednomu takovému plotu. Stojíme na prašném fotbalovém hřišti, za plotem židovský osadník, s nímž se dávám do řeči:
„Proč jste se přestěhoval na palestinské území?“
„Četl jste Bibli? Tato země je Izrael, náš Pán nám ji dal. Četl jste Bibli pořádně? Našel jste v ní nějakou zmínku o Palestincích?“
Na mou otázku, zda se Židé stýkají s Palestinci, odpovídá: „Jasně, že máme vzájemné vztahy. Třeba když jejich děti hrají fotbal a překopnou k nám míč, hodíme jim jej nazpět.“
Ideologické a neideologické důvody
Všechny židovské osadníky nepřivedly na toto území ideologické důvody. Život na Západním břehu je totiž výrazně levnější než v Izraeli v hranicích před rokem 1967. Hlavní město Tel Aviv pro chudší lidi přiliš není. Slýchávám zde, že 70 procent židovských osadníků je neideologických kvůli levnějšímu živobytí (zejména ti, kteří se do Izraele stěhují z ciziny). A zbytek – 30 procent – ideologických, kteří se odvolávají na Bibli. Je-li to realita, nedokážu posoudit.
Realitou naopak je, že židovské osady leží všem Palestincům v žaludku, protože jim berou zemi. Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí Yigal Palmor mi říká, že by se otázka židovských osad neměla vytrhávat z kontextu: „Je nefér vytahovat jeden problém. Je přece třeba také problém terorismu. Musíme celou situaci řešit komplexně.“ Jak ale souvisí výstavba židovských osad na Západním břehu s terorismem? Jsou buď ilegální, nebo legální…
Terorismus je ostatně další problém, pro který mají obě strany své vysvětlení. Izrael, například mluvčí IDF Hermann, tvrdí, že jeho současná politika bezpečnostních opatření je úspěšná, stačí se podívat na klesající čísla útoků – nárůst bezpečnosti je tudíž podmíněn bezpečnostními opatřeními. Palestinci tvrdí opak. Čísla prý hovoří jasně, bezpečnostní opatření jsou neakceptovatelná a neodůvodnitelná fakty – v roce 2012 byl dle právníka a spoluzakladatele organizace Military Court Watch Gerarda Hortona zabit jen jeden osadník, v roce 2013 tři.
Jak nebýt hluší
Co bylo dříve? Terorismus Palestinců, nebo represivní izraelský režim? Záleží na tom, které verzi vysvětlení uvěříme. Jedno je ale jisté: současný stav je neudržitelný. Nebo se máme dívat na separaci obyvatel v Hebronu a tvářit se, že ji nevidíme? Ale Hebron je jen příklad.
Mohl bych zmínit příběhy lidí, které jsem viděl a s nimiž jsem mluvil – třeba o palestinské ženě ve vesničce na Západním břehu u Jeruzaléma, kterou oddělují vojenská opatření od okolního světa a jíž izraelské buldozery zbouraly dům, nebo o židovské ženě ze Sderotu, izraelského města nedaleko Gazy, která žije v každodenním strachu z raket.
Tento kousek země je plný smutných příběhů, které chtějí být vyprávěny. Jako by odevšud byly slyšet verše kanadského barda Leonarda Cohena:
„And I’d like to tell my story“ („Chtěl bych vyprávět svůj příběh“)
Said one of them so bold (Řekl jeden z nich bez ostychu)
„Oh yes, I’d like to tell my story“ („Ano, chtěl bych vyprávět svůj příběh)
’Cause you know I feel, I’m turning into gold“ (Ještě předtím než zcela zmizím“)
Možná je na čase, abychom k těmto příběhům přestali být hluší.
