Závěr minulého týdne přinesl dočasný konec první kapitoly vzájemného průzkumu ve více než 30letém příběhu americko-íránského nepřátelství. Symbolickou tečku, ale v opačném směru, za ní svým projevem ve Valném shromáždění OSN však učinil představitel jiného státu – izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Zaměřil se v něm na svůj dlouhodobý cíl – dosáhnout nulové íránské schopnosti obohacovat uran –, přičemž použil výrok, jímž Írán častuje od listopadu 2006. Tehdy poprvé – před posluchači Židovských sdružení Severní Ameriky – prezentoval rovnici, jež se v následujících letech stala jeho hlavním sdělením a do značné míry i vymezila mantinely, ve kterých se od té doby pohybuje: „Je rok 1938 a Írán je Německo. Írán chvátá k získání atomové zbraně.“
Co se však na tento alarmující výrok podívat z historické perspektivy a osvěžit si paměť otázkou: Kdy od izraelských představitelů poprvé zazněla podobná varování?
Izraelská strategie
Když izraelský premiér na podzim 2012 v New Yorku nakreslil na papír červenou linku íránského jaderného programu, a dodal, že se k ní Írán nebezpečně přiblíží v létě 2013, nebylo to poprvé. Byl to jen další díl seriálu, který současný íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf označil za 22letou historii opakovaných izraelských tvrzení, že Írán je šest měsíců od své jaderné zbraně.
Součástí izraelské strategie je udržet blízkovýchodní status quo, ve kterém je hegemon této oblasti Írán v nepřátelském vztahu k USA
Dle amerického deníku The Christian Science Monitor již v roce 1992 jeden bývalý poslanec zákonodárného izraelského shromáždění Knesetu prohlásil, že Írán je „tři až pět let“ od své jaderné zbraně – jmenoval se Benjamin Netanjahu. Ve stejném roce se pak podobně vyjádřil v rozhovoru pro francouzskou televizi tehdejší izraelský ministr zahraničí a současný prezident Šimon Peres – Íránci měli tuto zbraň získat v roce 1999. Ehud Barak, další z lídrů izraelské politiky, pak v roce 1996 označil za kritický pro íránskou nukleární schopnost rok 2004. Fatální izraelská proroctví by si zasloužila samostatný článek. Nebuďme však zbytečně ironičtí.
Nemá smysl považovat tato prohlášení za cynickou manipulaci veřejným míněním, především v Izraeli, ale za nedílnou součást izraelské strategie udržet blízkovýchodní status quo, ve kterém je přirozený hegemon této oblasti Írán v nepřátelském vztahu k USA. Prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout, je neustálá snaha neutralizovat budoucnost, redukovat a priori Írán do role budoucího agresora a očerňovat všechny ostatní výklady jako mnichovanství. To, že je íránská společnost na věčné přisuzování agresivních sklonů citlivá, zachytili historicky první „Open mic“ televizní stanice CNN instalovaný v ulicích Teheránu.
Odtrženost od reality
Tato izraelská strategie dlouhou dobu fungovala. V okamžiku, kdy Izraelci čelí hroutícímu se geopolitickému řádu na Blízkém východě a změně americké zahraniční politiky v této oblasti, je však najednou omezuje tradice extrémní rétoriky, ze které vede jen malý manévrovací prostor do středu. Nestal se Netanjahu postupně zajatcem vlastních výzev k vojenskému zastavení íránského jaderného programu, a proto v kontextu Blízkého východu i nepoužitelným politikem, protože bude torpédovat všechny snahy o americko-íránský détente?
Je až s podivem, nakolik jsou veřejná prohlášení izraelského premiéra odtržená od dnešní komplexní íránské reality
Komentář v izraelském deníku Haaretz 7. října mířil k tomuto závěru: Netanjahu už nemá co říct – ani k dohodě s Palestinci, ani ke vztahům s Íránem, ani izraelské střední třídě a chudým ještě méně. Izraelský premiér se při popisu budoucnosti coby úzkého tunelu, ve kterém existuje jediná možnost, tedy íránský jaderný útok, paradoxně stále obrací opačným směrem – do hluboké minulosti. Popisuje Írán, jeho režim i společnost, jako nezměněný obraz revolučních let.
Je až s podivem, nakolik jsou veřejná prohlášení izraelského premiéra odtržená od dnešní velmi komplexní íránské reality – od banálních detailů, jako je údajný zákaz nosit v Íránu džíny, až po zdánlivě relevantní myšlenky. Jako bumerang se do jeho projevů proto neustále vrací zjednodušující tvrzení, že nikoliv íránský prezident, ale duchovní vůdce Alí Chámeneí, rozhoduje o kurzu íránské zahraniční politiky. Jako by si neuvědomoval, nakolik se lišila v letech 1997 až 2005, kdy byl prezidentem Muhammad Chátámí, a v období 2005 až 2013, kdy mesiášským jazykem „vyděděných“ kázal jeho nástupce Mahmúd Ahmadínežád.
Otázky
Izraelský premiér Netanjahu se ve svém projevu ve Valném shromáždění OSN: Proč stát, který má takové obrovské zásoby energetických zdrojů, investuje miliardy do rozvoje jaderné energie? Proč však tuto otázku neklade Spojeným arabským emirátům, které loni začaly budovat svou první jadernou elektrárnu, ač jsou samy masivním vývozcem ropy? Odpověď je jednoduchá, a zejména v Izraeli dobře pochopitelná.
Netanjahuova další otázka v jeho projevu pak zněla: Proč by stát s mírovým jaderným programem vyvíjel mezikontinentální balistické rakety, jejichž jediným cílem je nést jaderné hlavice? Proč však nedodat, že íránský program vývoje balistických raket odstartoval již v roce 1977 v rámci Projektu květina, jehož tehdejším technologickým partnerem nebyl nikdo jiný než Izrael?
V jiné části projevu pak Netanjahu řekl: „Jako každý si přeji věřit Rouháního slovům (Hasan Rúhaní, současný íránský prezident – pozn. red.), ale musíme se zaměřit na íránské činy, nikoliv slova.“ Nebyli jsme však v uplynulých letech svědky vyvolávání hysterie právě okolo íránských slov izraelskými pravicovými vládami a jim nakloněným lobbistickým skupinám v USA?
Bez plánu B
Minulost není předobrazem budoucnosti, návodem, jak se k ní postavit. Používá-li však izraelský premiér často historické paralely a ponaučení, proč nevyzvedne při jiných příležitostech tolikrát opakovanou a známou skutečnost, že Írán od konce druhé světové války na nikoho vojensky nezaútočil a vedl jen jednu „ofenzivní“ zahraniční intervenci – v roce 1973, kdy expediční sbor tehdejšího šáha Rezy Pahlavího podpořil jednotky mladého ománského sultána Kábúse v boji proti marxistické guerille operující v pobřežním pásmu jižního Ománu Dhofáru?
Od okamžiku, kdy Íránci se svou přítomností neuvěřitelně kolektivním manévrem v červnových volbách zatřásli, zůstal Netanjahu bez plánu B
V prohlášeních izraelského premiéra o Íránu existují pouze dva póly – selektivně zvolená a interpretovaná minulost a neověřitelná budoucnost. Přítomnost se v nich vůbec neobjevuje, je součtem jednostranně interpretované minulosti a neověřitelné budoucnosti. Od okamžiku, kdy Íránci se svou přítomností neuvěřitelně kolektivním manévrem v červnových volbách zatřásli, zůstal Netanjahu bez plánu B – nepřipravený na cokoliv jiného než na konfrontační rétoriku. Pro koho by se asi dnes on sám rozhodl, kdyby mohl volit v hypotetických íránských volbách – pro Mahmúda Ahmadínežáda nebo Hasana Rouháního?
Francouzština používá slovní spojení fuite en avant, jež lze do češtiny obtížně přeložit – snad jako ústup útěkem dopředu. Francouzský Slovník psychiatrie nabízí následující definici: „Jde o způsob vyrovnávání se s vnímaným nebezpečím, pozorovatelný především u fobických neuróz. V extrémním případě může vést k projevům zřetelného vzdoru, někdy doprovázených přehnanou troufalostí, praktikováním nebezpečných sportů. Tyto reakce představují významné riziko následného zhoršení stavu.“
Stačí slovo sport nahradit slovem válka. Jak dlouho bude ještě Benjamin Netanjahu hrát roli psychoterapeuta, který si v případě Íránu fobického pacienta našel v celé izraelské společnosti?
Fascinace tím druhým
Íránci i Izraelci se kromě mnoha věcí, které je spojují, shodují ve fascinaci tím druhým, jeho obrazem. Kéž by historie znovu provedla jeden ze svých nečekaných obratů a umožnila jim se realisticky poznat v podobě roku 2013, a nikoli v politických projevech osob, které fascinuje pouze moc.
Íránci v červnových volbách hlasovali pro umírněnost. A nový íránský prezident Rouhání od té doby obrátil bojovnou rétoriku svého předchůdce Ahmadínežáda na hlavu – revolučním činem je umírněnost a extrémní postoje reakční. Nepatřili vždy Židé k nositelům nejpokrokovějších, revolučních společenských myšlenek? Kdo jiný než oni by tedy měl Rouháního slova opětovat.
