Izrael se obává jen geografie a politiky

V březnových izraelských parlamentních volbách zvítězila strana Likud premiéra Benjamina Netanjahua. Ztělesněním tohoto vítězství se stal jeho předvolební výrok, že za současné situace je proti vzniku palestinského státu, čímž zřejmě převážil hlasy voličů ve svůj prospěch.

Tento výrok není třeba přeceňovat, protože byl spíše taktický než formulací zahraniční politiky. Navzdory tomu v jistém smyslu symbolizuje vstup Izraele do dalšího pomyslného stadia své existence, jež je důsledkem posunu základních faktorů ovlivňujících izraelskou pozici – celkové strategické situace v blízkovýchodním regionu, vztahu Izraele k sousedům, jeho spojenectví s USA a izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho zásadní rys pak tvoří rostoucí rozpor mezi izraelským pojetím bezpečnosti a americkou představou řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Strategické postavení

Izraelské strategické postavení je určováno zejména obklíčením potenciálně nepřátelskými arabskými sousedy, kteří jej výrazně převyšují počtem obyvatel i rozlohou a jež Izrael nemůže porazit, aby se trvale zbavil tohoto nebezpečí. Izrael nemá početnou populaci ani rozsáhlé území, které by utlumilo první útok a velké ztráty, proto každé podcenění hrozby pro něj může představovat existenční problém.

Pro Izrael vždy hrálo zásadní roli, aby nevznikla protiizraelská koalice zemí schopná koordinované akce a aby byl vojensky iniciativní. Tuto strategii úspěšně uplatnil v průběhu šestidenní války v roce 1967, kdy preventivním útokem postupně porazil Egypt, Jordánsko a Sýrii, čímž předešel jejich koordinovanému útoku.

Jomkipurská válka z roku 1973, která začala překvapivým útokem koalice arabských států, pak Izraeli ukázala křehkost jeho postavení, přestože v ní zvítězil. Po této válce se Izraeli podařilo preventivně zabránit vzniku koalice těchto zemí s pomocí diplomacie tím, že uzavřel mírovou dohodu s Egyptem. Určitého způsobu soužití dosáhl i se Sýrií a z Jordánska si udělal tichého spojence obávajícího se více Palestinců než Izraele. Izraelská vojenská převaha a umná diplomacie za vydatné podpory USA mu pomohla odstranit hrozbu protiizraelské koalice.

Arabské jaro

Toto bezpečnostní uspořádání trvalo několik desítek let a první skutečnou výzvu pro ně představovalo až arabské jaro, jež západní liberálové naivně považovali za žádoucí demokratizaci, a proto ho podporovali. Izrael se však této demokratizace a jejích následků obával. Uvědomoval si totiž, že sekulární autokraté jsou umírněnější, a tedy mnohem větší zárukou míru, než arabská ulice.

Arabské jaro mělo potenciál ohrozit bezpečnostní uspořádání se zásadním významem pro Izrael, pokud islamisté převezmou vládu v řadě arabských států a začnou organizovat koalici proti Izraeli. Ten by se následně mohl dostat do kritické situace, kdy by proti němu stála koalice okolních států a navíc hrozilo povstání Palestinců.

Po několika letech nejistoty se však strategické postavení Izraele v důsledku arabského jara zlepšilo. Hlavním důsledkem arabského jara se totiž stalo soupeření sunnitů a šíitů, rozpad Iráku, Sýrie, Libye a Jemenu a nová mocenská rovnováha v oblasti Blízkého východu, nikoliv vznik protiizraelské koalice.

Íránská jaderná zbraň

Mírová dohoda s Egyptem přetrvala a do jeho čela se opět postavila armáda, která tvrdě pronásleduje Muslimské bratrstvo. Jordánsko se vyrovnalo s otřesy bez revoluce a je nadále tichým izraelským spojencem. V Sýrii běsní občanská válka, jež v dohledné době neskončí. Libanonské hnutí Hizballáh zaměstnává boj s Islámským státem, který svou slabost skrývá za propagandu a brutalitu a jenž se ani nepokusil Izrael napadnout. Ohrožení Izraele konvenčním útokem sousedních států je tedy prakticky vyloučeno.

V tomto ohledu se zdá, že pozice Izraele je nejlepší v jeho historii. Existuje pouze jedna hrozba, která se může Izrael obávat, a to především proto, že do značné míry není v jeho silách jí zabránit – vyvinutí jaderné zbraně Íránem. Obava Izraele je pochopitelná a nelze ji zlehčovat. Prohlášení premiéra Netanjahua, že Izrael zaútočí i sám, je však alespoň po dobu jednání a platnosti dočasné dohody Západu s Íránem třeba brát s rezervou.

Především je takový útok na hranici izraelských možností a jeho šance na úspěch v podstatě malá. Navíc jej několik bývalých vrcholných bezpečnostních představitelů, například z armády nebo tajné služby Mosad, zpochybňuje. Následky íránské odvety by pro USA představovaly problém, zejména kdyby nesouhlasily s útokem, což by negativně ovlivnilo jejich vztahy s Izraelem.

Proti izraelskému útoku na Írán jsou i zkušenosti. Pokud je to v silách Izraele, útočí preventivně a co nejdříve – jako v případě jaderných reaktorů v Iráku v roce 1981 a v Sýrii v roce 2007. Íránský jaderný program je přitom známý od roku 2002. Izrael tedy buď na útok nemá kapacitu, nebo ví, že Írán je od dokončení jaderné hlavice daleko, popřípadě věří Američanům, že s Íránem uzavřou přijatelnou dohodu.

Ta by byla pro Izrael nejlepším řešením, protože z normalizace vztahů USA s Íránem by profitoval. Pokud by určujícím znakem blízkovýchodní reality přestalo být americko-íránské soupeření, což se již stále více děje, mohl by Izrael počítat s nárůstem soupeření regionálních mocností, což hraje v jeho prospěch.

Mocenská realita

Nemožnost Izraele zabránit íránskému jadernému programu i arabskému jaru ukázala, že i když má velkou vojenskou převahu, není schopný ovlivňovat a měnit mocenskou realitu v blízkovýchodním regionu. To jej staví do reaktivní pozice a zvýrazňuje jeho strategickou závislost na USA v případě řešení problémů, které jsou mimo jeho dosah, nebo přesahují jeho kapacity.

Na tuto skutečnost se však v důsledku růstu síly a sebevědomí Izraele často zapomíná. Izrael je sice vysoce efektivní stát a má vyspělou armádu, ekonomiku a technologie, ale ani toto vše nemůže překonat objektivní překážky, jako je malá populace, geografie a nedostatečná průmyslová a surovinová základna v případě rozsáhlého a dlouhodobého konfliktu. V trvale nepřátelském prostředí tudíž potřebuje světovou velmoc jako spojence.

Po vzniku státu Izrael se jeho patronem stal Sovětský svaz (SSSR) prostřednictvím Československa. Poté tuto roli převzala a až do roku 1967 plnila Francie. Sovětský svaz i Francie přestaly být spojencem Izraele, protože to nadále nevyhovovalo jejich zájmům – SSSR měl odlišné představy o spojenectví a Francie se rozhodla pro přátelské vztahy s arabským světem.

USA začaly Izrael více podporovat až po šestidenní válce, kdy svou podporou stáhla Francie. Před rokem 1967 byl postoj USA k Izraeli neutrální či přímo kritický – například za Suezské krize. Pokud jde o velmocenského patrona, Izrael musí být pro něho něčím užitečný, a to ať už jde o Francii, SSSR nebo o USA.

Změna geopolitické situace

Po roce 1967 se Izrael se stal spojencem USA v oblasti, kde se rozvíjel sovětský vliv. Po jomkipurské válce Američané využili Izrael k vytlačení Sovětů z Egypta a snížení jejich vlivu v Sýrii. Arabští klienti SSSR – zejména Egypt – zjistili, že jeho podpora nestačí k dosažení jejich cílů.

Naopak USA, spojenec a garant Izraele, byly jedinou velmocí, která jej mohla přimět k ústupkům – v případě Egypta na Sinajském poloostrově, Sýrie na Golanských výšinách. USA zajišťovaly izraelskou bezpečnost i splnění některých požadavků Egypta a Sýrie. Egypt se nakonec stal americkým spojencem a uzavřel s Izraelem mírovou smlouvu.

Z hlediska USA a Izraele šlo o vyvážený vztah – pro Izrael byly USA bezpečnostním garantem, pro USA zase Izrael věrný spojenec a páka k rozšíření vlivu na Blízkém východě. Za studené války americké a izraelské zájmy souzněly. I dnes je kromě civilizační spřízněnosti mnohem více otázek spojuje, než rozděluje.

Navzdory tomu se USA pozvolna posunují k méně bezpodmínečnému spojenectví s Izraelem. Geopolitické situace, za které jej začaly podporovat, se totiž zásadně změnila. USA se již nepotýkají se sovětským vlivem, ale s nepředvídatelností a turbulencí regionu, kvůli etnicko-sektářskému konfliktu, po jehož ukončení nebude Blízký východ stejný.

Vyšší asertivita

USA nechtějí přímo zasahovat, ale spíše dohlížet na formování mocenské rovnováhy – proto snaha o détente (uvolňování napětí) s Íránem. USA s ním potřebují normalizovat vztahy, aby mohly střežit spíše mocenskou rovnováhu než jejího přímého účastníka.

USA proto přehodnocují svůj přístup k regionu jako přímý účastník, což pro Izrael představuje nižší ochotu řešit problémy, které považuje za zásadní. Navíc je dnes Izrael mnohem silnější než na začátku sedmdesátých let, což zvyšuje jeho asertivitu i vůči USA, jež proto nejsou schopné jej ovlivňovat stejně, jako když na nich byl závislejší.

Nová americká role na Blízkém východě a nárůst izraelské moci mají potenciál rozklížit americko-izraelské partnerství. Nejde o přetrhání svazků, ale o logický proces, a nelze čekat zásadní rozkol, ale spíše pomalé ochabování vztahu. USA nepřestanou zaručovat existenci Izraele, ale budou se zdráhat být garantem jeho expanze a příliš tvrdého přístupu.

Akcelerátorem – pozitivním, či negativním – americko-izraelských vztahů bude izraelsko-palestinský konflikt, za jehož neřešení USA platí stále vyšší politickou cenu. Přitom je stále jasnější, že palestinský stát za současné situace nevznikne. Izraelská, zcela pochopitelná a podpory hodná touha po bezpečnosti a co nejmenší závislosti na velmoci, brání vzniku palestinského státu, natož návratu k hranicím před šestidenní válkou.

Tato izraelská snaha o taktickou převahu a nezávislost však paradoxně ohrožuje jeho dlouhodobé strategické postavení založené na podpoře USA. Ty si totiž nemohou dovolit opustit politiku na principu dvoustátního řešení.

Požadavky

Na Západě se za řešení izraelsko-palestinského konfliktu často považují dva státy, jen kdyby obě strany víc chtěly. Příčinou je převaha levicově-liberálního konsensu, podle kterého jsou historické a náboženské identity mělké a volitelné. A také přesvědčení, že každý problém má své řešení, a západní vidění mezinárodních vztahů na základě toho, že existují národy, které mají své zájmy a jsou schopné o nich jednat, jakkoliv to může být obtížné.

V případě Izraele a Palestiny tyto základní předpoklady nejsou naplněny, přičemž klíčovou roli hrají historicko-náboženské identity – Palestinci dokonce nic jiného nemají. Předmětem sporu je malá země a město, které oba národy nepovažují jen za svůj domov, ale jsou pro ně i posvátné.

Navíc téměř žádná muslimská země neuznává Izrael, v Gaze bylo demokraticky zvoleno hnutí Hamás, jež jej chce zničit, a několik generací Palestinců bylo vychováno, že je Izrael nelegitimním uzurpátorem. V případě potomků statisíců palestinských uprchlíků, kteří na území dnešního Izraele žili po generace, se jejich pocitu křivdy nelze příliš divit.

V takovém kontextu je těžké jednat o kompromisu založeném na formální rovnosti stran a jejich požadavků. Po Izraeli se požaduje, aby vyměnil svou bezpečnost za uznání vlastní existence, tedy hmotné ústupky za deklaraci. Po Palestincích, aby se vzdali většiny území, které až do poloviny 20. století několik století obývali. V tomto případě nelze uplatnit ani vestfálský koncept vzájemně se respektujících států, ani postmoderní pojetí světoobčanů, kterým jsou – v nadsázce řečeno – historické identity ukradené, dokud mají připojení k internetu.

Nepřijatelný hazard

Vedle neexistence rámce pro jednání jsou i téměř nepřekonatelným problémem geografie a politika. Západní břeh Jordánu se momentálně dělí na tři zóny – A zcela pod správou Palestinců, B pod civilní správou Palestinců a bezpečnostní správou Izraele a C plně pod kontrolou Izraele.

Zóna A představuje v podstatě pouze několik populační center Palestinců a zóna B jejich okolí. Zónu C pak tvoří přibližně 60 procent rozlohy Západního břehu Jordánu, je v ní více než sto izraelských sídlišť se 400 tisíci židovskými osadníky a protíná Západní břeh tak, že z palestinských oblastí činí osamělé ostrůvky.

K tomu, aby vznikl funkční palestinský stát, by se Izrael musel nejen zcela stáhnout ze Západního břehu, ale i nějakým způsobem umožnit hospodářské propojení mezi ním a pásmem Gazy. Vyhlásit palestinský stát v současné zóně A a B by v praxi znamenalo izraelský protektorát, což je pro Palestince nepřijatelné.

Z izraelského hlediska návrat k hranicím před rokem 1967 představuje zopakování bezpečnostní situace z té doby, tedy nepřijatelný hazard. Jeho populační centra, jako je Tel Aviv, Haifa a západní Jeruzalém, by se staly snadnými cíli. Izrael by byl v nevýhodné pozici nejen vůči Palestině, nad kterou by ztratil bezpečnostní kontrolu, ale výrazně by se zhoršilo i jeho postavení vůči arabským sousedům, jejichž hlavní motiv pro soužití s Izraelem je, že jej nemůžou zničit. Pokud by toto přesvědčení bylo narušeno, mohly by svou politiku přehodnotit.

Izraelsko-palestinský konflikt

Řešení izraelsko-palestinského konfliktu má proto pro Izrael zásadní regionální dopad. V případě jednání bude vždy řešit dilema, jak ustoupit, a přitom nevytvořit dojem slabosti. I pokud by nastal návrat k hranicím před šestidenní válkou, Izrael by se musel stáhnout z většiny zóny C, aby mohla vzniknout Palestina.

To by představovalo vystěhování statisíců židovských osadníků ze Západního břehu Jordánu, což je v demokracii téměř nemožné. Návrat milionů palestinských uprchlíků do původních domovů by pak ukončil židovský stát Izrael. Teoreticky je možné, že by z dlouhodobého hlediska byl pro Izrael vysoce riskantní mír výhodný, ale tato možnost je příliš abstraktní a nekonkrétní – proti ní hovoří reálné a aktuální hrozby, jež by přinášela. Žádný izraelský premiér neuzavře dohodu, která poškozuje bezpečnost i identitu Izraele.

Za současných podmínek silného Izraele a slabých Palestinců bez zásadní zahraniční podpory nelze řešení v podobě dvou států uskutečnit. Odhlédneme-li od náboženských a historických důvodů, neumožní ho geografie a politika. V tomto smyslu jsou radikálové na obou stranách realističtější než zastánci umírněných postojů.

Pokračování v dominanci

Pokud není šance na mírové uspořádání, Izrael musí pokračovat ve své dominanci s pomocí zejména silových složek, více či méně podporovat osadníky a zejména z psychologických důvodů občas uspořádat trestné výpravy do pásma Gazy, kterou ovládá hnutí Hamás. Jakékoliv zásadní kroky, například anexi zóny C, si však nebude moci dovolit kvůli ztrátě americké přízně. Jeho jedinou strategií je z pozice síly vyčkávat na změnu palestinského pohledu na Izrael.

Pokud jde o Palestince, nepoměr současného rozložení sil mezi nimi a Izraelem jim neumožňuje prosadit ani své základní požadavky. Navíc od nich nelze očekávat žádnou upřímně míněnou nabídku k jednání přesahující rámec taktického manévrování. Budou čekat na vhodnější mezinárodní situaci, například na rozkol mezi USA a Izraelem nebo na egyptskou vládu, jež k nim bude vstřícnější.

Palestinci se zaměří na další delegitimitizaci Izraele – především budou budovat sdílenou identitu založenou zejména na odporu vůči Izraeli. Pouze tímto způsobem totiž budou moci využít případnou změnu situace k oslabení Izraele. Zároveň budou iniciativní a eventuálně vyvolávat intifády, sice bez naděje na úspěch, ale demoralizující izraelskou veřejnost a upoutávající pozornost mezinárodního společenství.

Z ryze politického hlediska nemá ani jedna strana jinou možnost než uvedený scénář. Izrael musí být silný, Palestinci jednotní a přesvědčení o oprávněnosti svých nároků. Dvoustátní řešení bude předkládané jako jediné logické a správné, ale bez šance na uskutečnění. I pokud by zázrakem nastalo, půjde o dočasné uspořádání. Ve skutečnosti však situace bude stejná jako v celých dějinách – Svatou zemi bude ovládat silnější, jímž je dnes a pravděpodobně dlouho bude Izrael.

Jako nikdy v minulosti

Netanjahuova éra má několik paradoxů. Izrael se přiblížil bezpečnosti, již nikdy v historii neměl. Zcela kontroluje Západní břeh Jordánu a za současné situace neexistuje možnost, jak by Palestinci mohli změnit poměr sil. Okolní státy buď řeší vnitřní otázky, nebo se rozpadají. Celý region Blízkého východu ovládá muslimské soupeření.

Navzdory tomu je síla Izraele stále do značné míry úměrná arabské slabosti a závisí na USA coby garantovi jeho bezpečnosti. Navíc za situace, kdy nepoměr sil mezi Izraelem a Palestinou vychyluje podporu mezinárodního společenství stále více ve prospěch Palestinců.

Síla Izraele však neposunula mírová jednání s Palestinci ke vzniku jejich státu, ani nesnížila jeho obavy z přílišných ústupků. Palestinci doufají v pokles izraelské moci a změnu mezinárodní situace jako základu pro jednání. Navíc příliš tvrdý postup Izraele vůči Palestincům, například odmítnutí jejich státu nebo kroky naznačující permanentní okupaci Západního břehu, může vrazit klín mezi něj a USA. Ty mají zájmy v muslimském světě, a proto nemohou otevřeně opustit politiku dvou států. Síla a větší samostatnost mohou Izrael odcizit USA.

Netanjahu – a každý premiér po něm – bude mít problém s udržením rovnováhou. Především musí z bezpečnostních důvodů zachovat izraelskou převahu, což je v v rozporu se samostatnou Palestinou. Dvoustátní řešení je přitom v současnosti nereálné z řady dalších důvodů, a jak ukázaly volby, nepřijatelné pro velkou část izraelské populace. Současně ho však Izrael nebude moci zavrhnout definitivně a otevřeně postupovat proti němu, protože by zřejmě postupně přišel o podporu USA – garanta izraelské nezávislosti.

Řečeno jinak, každým posílením izraelského postavení na úkor Palestinců, což je Netanjahuova priorita, přijde o část americké podpory, jejíž udržení pro něho musí mít stejně zásadní význam. Snaha bagatelizovat v úvodu zmíněný jeho výrok v reakci na ostrou kritiku americké vlády ukazuje, že si Netanjahu toto dilema uvědomuje.