Vztahy Evropské unie a Izraele jsou v troskách. Ze směrnice EU totiž vyplývá, že unie hodlá od roku 2014 ostře rozlišovat hranice tohoto státu před a po roce 1967 – po šestidenní, neboli třetí arabsko-izraelské válce. To bude mít na Izrael nejen politický, ale i ekonomický dopad.
V prosinci 2012 ministři zahraničních věcí členských zemí EU přijali na svém zasedání usnesení o mírovém procesu na Blízkém východě, jemuž se nevěnovala větší pozornost. V jeho článku 4. se však uvádí klíčová věta:
„Evropská unie vyjadřuje závazek zajistit, že – v souladu s mezinárodním právem – všechny smlouvy mezi Izraelem a Evropskou unií musejí explicitně uvádět jejich neplatnost pro území okupovaná Izraelem v roce 1967, jmenovitě Golanské výšiny, Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a pásma Gaza.“
Mohlo by se zdát, že deklarace se Izraele nijak nedotkne. Vždyť instituce EU podobných deklarací přijaly více, než je zdrávo, aniž by byly uváděny do praxe. Jenže závěrů zasedání ministrů zahraničí se letos v květnu chopila Evropská komise José Manuela Barrosa ve spolupráci s Evropskou službou vnější akce (její šéfkou je Catherine Ashtonová) a připravila směrnici, která rozpracová politický požadavek šéfů diplomacie z prosince 2012. Obsah této směrnice, jež má vstoupit v platnost od roku 2014, lze shrnout tak, že má-li jakákoli izraelská firma zájem o finanční podporu EU, musí podepsat prohlášení, že
- není registrována v židovských osadách, ale v Izraeli, a to v hranicích z roku 1967;
- finanční podpora nebude používaná v osadách, ale v hranicích Izraele ze zmíněného data.
Dopad na izraelský export
Rozlišování hranic židovského státu před a po roce 1967 může Izrael zasáhnout nejen politicky, ale citelně i jeho ekonomiku. Evropská unie totiž po něm požaduje, aby nemátl spotřebitele a označoval „Made in Israel“ pouze výrobky vyprodukované v hranicích Izraele před rokem 1967, nikoli tedy například ty z osad nebo z Gazy.
Rozlišování hranic židovského státu před a po roce 1967 může Izrael zasáhnout nejen politicky, ale i ekonomicky
To má na Izrael obrovský ekonomický dopad, protože s EU podepsal smlouvu o spolupráci – The EU-Israel Association Agreement –, která předpokládá bezcelní vzájemný styk. Pokud by však označení „Made in Israel“ nemohlo mít zboží kupříkladu z osad, pak by pro ně bezcelní styk neplatil – nebylo by „izraelské“. Podstatná část izraelského exportu se týká výrobků vyprodukovaných mimo Izrael z hranic 1967, a proto je důsledek směrnice evidentní. Dva údaje, jež jej ukazují:
- V současnosti Izrael do členských zemí EU vyváží 20 procent ze svého celkového exportu.
- V roce 2012 Izrael vyvvezl do Německa zboží za 1,65 miliardy eure.
V Izraeli proto tento záměr Evropské komise vyvolal obrovskou paniku a nevoli.
Nejednoznačný postoj Německa
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v rozhovoru pro německý týdeník Welt am Sonntag letos v červenci prohlásil:
„Jde o pokus hospodářským tlakem vnutit Izraeli definitivní hranice, místo aby jich bylo dosaženo jednáními. To je pokaždé falešné, ale obzvlášť v tuto chvíli, kdy se americký ministr zahraničí John Kerry snaží přivést obě strany k jednacímu stolu. Posiluje to palestinskou pozici a přivádí Izrael ke ztrátě důvěry v neutralitu Evropy.“
Nebouří se však jen Netanjahu. Například bývalý náměstek izraelského ministra zahraničí Danny Ajalon napsal otevřený dopis německé kancléřce Angele Merkelové jako zástupkyni „nejvlivnější země EU“, v němž striktně rozlišuje mezi „zlým“ Bruselem a „hodnou“ Merkelovou:
„Jsem si jistý, že rozhodnutí uvalit ekonomické sankce na Izrael vypracované bruselskou byrokracií EU pro Vás bylo neočekávaným překvapením stejně jako pro všechny přátele Izraele na celém světě. A to nejen kvůli Vaší podpoře Izraele, ale i Vašemu smyslu pro spravedlnost a morálku.“
Mimochodem Německo – kvůli své minulosti a stále živé možnosti argumentace holocaustem – neví, na kterou stranu se přidat. Například mluvčí Merkelové Philipp Missfedler označil směrnici z letošního května za „čirou ideologii a politické gesto“. Oproti tomu německý velvyslanec v Izraeli Michael Freund důsledky směrnice obhajoval.
Obhajoba směrnice
EU obhajuje směrnici vůči Izraeli tím, že už v Benátské deklaraci z roku 1980 jasně řekla, že židovské osady jsou ilegální, protože je zakazuje mezinárodní právo (článek 9 deklarace), a nyní nedělá nic jiného, než uvádí do praxe své předchozí stanovisko. Argument EU lze vyložit následovně: nadále nemůžeme posílat peníze do osad, které považujeme za ilegální. Základ směrnice tedy tvoří, že nelze současně:
- podporovat dvoustátní řešení blízkovýchodního problému (EU ročně podporuje Palestince 300 miliony eur);
- a tvářit se, že výrobky z osad třeba na Západním břehu jsou izraelské – „Made in Israel“.
Za současnou politikou EU vůči Izraeli se tedy skrývá přesvědčení, že židovské osady na Západním břehu Jordánu uzavírají cestu ke dvoustátnímu řešení, vlastně k trvalému míru.
Z českého hlediska je zajímavé, že tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg letos v květnu v rozhovoru pro Times of Israel prohlásil, že otázka označení potravin z území okupovaných Izraelem po roce 1967 sice není v České republice na pořadu dne, nicméně jde o „legitimní požadavek“. A dodal, že by výrobky měly nést označení „Occupied Palestinian Territories“, protože by se mělo věcem „říkat, jaké jsou“. Navíc proto, že „vždy říkat pravdu je nejlepší politikou“.
Evropská unie jen provádí své dosud deklaratorní usnesení. A to je dobře – ať už s její politikou vůči Izraeli souhlasíme, či nesouhlasíme.Kromě politických motivů se – obzvlášť Německo – může opřít o argumenty, jež jsou sice méně pádné, ale ve stejném duchu. Zmíněný německý velvyslanec v Izraeli Freund proto obhajuje směrnici pomocí „ochrany spotřebitele“: evropský spotřebitel přece nemůže být klamán. Kupuje-li zboží s označením „Made in Israel“, musí mít jistotu, že bylo opravdu v Izraeli vyrobeno. EU touto argumentací jen naplňuje své spotřebitelské právo.
Chce-li se EU zapojit do blízkovýchodního procesu a má-li ji brát Izrael vážně, zvolilala pro tuto svou roli si skvělé téma peněz. A zdá se, že izraelská reakce na směrnici je panická. EU totiž ani nezavádí sankce, ani nebojkotuje izraelské zboží, jak argumentuje Izrael. Jen provádí své dosud deklaratorní usnesení, čímž se stává důležitějším hráčem v mezinárodní politice. A to je dobře – ať už s její politikou vůči Izraeli souhlasíme, či nesouhlasíme.
