Včera měl v Izraeli jednat ukrajinský premiér Volodymyr Hrojsman, jehož země dlouhodobě zastává na mezinárodních fórech proizraelské postoje a například se neúčastnila kontroverzního hlasování organizace UNESCO, která kritizovala počínání izraelských úřadů v okupované části Jeruzaléma. Hrojsman, který je navíc židovského původu a má příbuzné v Izraeli, ale nikam neletěl – jeruzalémská vláda jeho návštěvu zrušila, aby tak Kyjev vytrestala za hlasování v Radě bezpečnosti OSN (RB) z minulého pátku.
Výkonný orgán světové organizace totiž po mnoha letech zopakoval své výhrady k faktu, že Izrael už téměř půl století usazuje své občany na území, která mu podle mezinárodního práva nepatří, jmenovitě na Západní břeh Jordánu (který přitom za své území nepovažuje ani samotný Izrael) a do východního Jeruzaléma.
„Zapomeňte na naši pomoc“
Rezoluce výjimečně prošla jen díky tomu, že ji tentokrát svým vetem nezablokovaly Spojené státy, které v uplynulých dekádách přikryly prakticky jakékoli izraelské počínání, a chovaly se tak podobně, jako když Rusko nenechá v RB projít jedinou rezoluci kritizující syrský režim Baššára Asada, nemluvě o kritice svého vlastního počínání na Krymu či na východní Ukrajině. Spojené státy se hlasování zdržely, pro text požadující ukončení výstavby židovských osad zvedlo ruku všech 14 zbývajících členů Rady bezpečnosti.
Zatímco řada proizraelských lobbistických skupin působících v USA (např. AIPAC nebo Anti-Defamation League) se ve sporu opět postavila za jeruzalémskou vládu a proti Bílému domu i proti OSN jako celku, v samotném Izraeli diplomatický debakl spustil zajímavé hledání širších souvislostí. |
„Potrestaná“ Ukrajina Izraeli naznačila, že tak, jako by mělo být kritizováno Rusko za postup vůči svému západnímu sousedovi, nevidí Kyjev nic nepřístojného na tom, když je za kontroverzní počiny za svými hranicemi kritizován židovský stát. „Jsme přesvědčeni, že jedině zahraniční politika založená na ochraně národních zájmů a zároveň respektu k mezinárodnímu právu a univerzálním principům a hodnotám je přesvědčivá a srozumitelná pro všechny,“ uvedlo ukrajinské ministerstvo zahraničí.
Ukrajina přitom není jediná, kdo čelí hněvu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho vlády – Izrael pozastavil ministerské návštěvy „proviněných“ zemí, došlo na předvolávání i stahování velvyslanců.
V případě Senegalu a Angoly zašel Izrael asi nejdál – škrtl jim slíbenou rozvojovou a humanitární pomoc. „Ti, kdo pracují pro nás, ji získají, neboť Izrael má zemím světa co nabídnout,“ shrnul potrestání západoafrických zemí izraelský premiér Netanjahu. „Ale ti, kteří se postaví proti nám, budou tratit, protože za to v diplomatické a ekonomické rovině zaplatí.“ Zatímco řada proizraelských lobbistických skupin působících v USA (např. AIPAC nebo Anti-Defamation League) se ve sporu opět postavila za jeruzalémskou vládu a proti Bílému domu i proti OSN jako celku, v samotném Izraeli diplomatický debakl spustil zajímavé hledání širších souvislostí.
Řadu kritických komentářů vyvolalo zejména zmíněné potrestání dvojice afrických států, kontrastující s tím, že např. vůči Spojeným státům, jež jenom ve zbrojní pomoci poskytují Izraeli ročně kolem čtyř miliard dolarů, Izrael žádné hospodářské embargo zavádět nehodlá. „Netanjahu se nebojí slabých,“ shrnul tento postoj lapidárně levicový komentátor Simon Šifer z listu Jediot achronot.
Ozval se ale i bývalý Netanjahuův spolustraník a exministr zahraničí David Levy, který premiérovi vzkázal, že vypadá nanejvýš nevhodně, pokud dnes trestá sankcemi africké státy, jejichž vůdce ještě nedávno plácal po ramenou, jací jsou přátelé. „Pokud už proti nim vytáhneme, měli bychom cílit i na velké hráče – Čínu, Francii, Británii a také Spojené státy,“ prohlásil Levy.
Hledání příčin krize
Na pozadí rozruchu způsobeného průlomovou rezolucí RB číslo 2334 se v Izraeli vznáší zásadnější otázka, jak si vlastně země stojí na mezinárodním poli – krátce před 50. výročím zahájení okupace a v situaci, kdy za svými hranicemi židovský stát usadil už více než půl milionu osadníků.
Při povrchním sledování z Česka se může zdát, že situace nemůže být lepší – desítky zdejších politiků se staví bez otázek za Izrael vždy, když jsou k tomu vyzváni, jako například když v říjnu Poslanecká sněmovna odsoudila rezoluci UNESCO „upírající“ židovské vazby k východnímu Jeruzalému, ačkoli – jakkoli kritický k Izraeli coby „okupační mocnosti“ v duchu mezinárodního práva – dotyčný text nic neupíral.
Při povrchním sledování z Česka se může zdát, že situace nemůže být lepší – desítky zdejších politiků se staví bez otázek za Izrael vždy, když jsou k tomu vyzváni. |
Ministr kultury Daniel Herman zase zkraje prosince lobboval proti zrušení českého zákona zakazujícího dodávky pro íránskou jadernou elektrárnu v Búšehru s argumentem, že by se to nelíbilo izraelským ministrům, s nimiž o věci mluvil.
Na globální scéně je ale informovanost i paleta názorů na izraelskou politiku mnohem širší. Mnozí analytici v Izraeli se proto domnívají, že kdyby byly Netanjahuova diplomacie i politika vůči Palestincům tak dovedné a opodstatněné, jak jeho zastánci tvrdí, nemohl by se Izrael ocitnout takto na tapetě.
Není bez zajímavosti, že Netanjahu nezastává pouze post předsedy vlády, ale i ministra zahraničí, a lze jen spekulovat, zda se korektur své politiky ze strany (neexistujícího) šéfa diplomacie premiér zřekl bezděky, nebo naopak cíleně. K nynějšímu horečnému tažení proti všem, kteří v Radě bezpečnosti nehlasovali podle izraelských představ, přitom liberální list Haarec v předvčerejším editorialu napsal: „S touto destruktivní reakcí uzavírá Netanjahu cestu k dialogu se zeměmi, které Izrael potřebuje dnes a bude je potřebovat i v budoucnu.“
