Izrael přešlapuje jako nikdy v minulosti

Rozhodnutí premiéra Benjamina Netanjahua vyvolat na jaře předčasné volby a jeho následná neschopnost sestavit vládu přivodily v Izraeli situaci, kdy i jinak odvážní komentátoři váhají předvídat, kudy se bude židovský stát ubírat. Neznámých je příliš, v rovině ideových střetů, vnějších vlivů i osobních zájmů.

Benjamin Netanjahu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Benjamin Netanjahu. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Benjamin Netanjahu.

Boj o místa na kandidátkách, o podobu předvolebních koalic, snaha vyhnout se soudnímu procesu – to vše je ve hře v mezidobí mezi dvěma předčasnými volbami do izraelského parlamentu. „Zatím běží kampaň zvolna, na sestavení kandidátek zbývá čas do konce července, a to teď především zaměstnává politická uskupení,“ upozornil v rozhovoru pro LN Nimrod Goren, který vede izraelský institut pro regionální zahraniční politiku Mitvim.

„Postupně ale vše nabere na síle, jak strany rozjedou kampaň a lidé se budou v týdnech před volbami plánovanými na 17. září vracet z dovolených.“ Nad touto víceméně standardní politickou bažinou se však vznášejí zásadnější otázky a dilemata – včetně toho, nakolik lze Izrael považovat za liberální demokracii, a nakolik se blíží autoritářskému pojetí moci.

Několik izraelských komentátorů už zauvažovalo, zda dosavadní mnohaletý premiér Benjamin Netanjahu, jemuž hrozí soud v několika úplatkářských kauzách a který nápadně bazíruje na udržení moci, není až moc podobný tureckému prezidentu Recepu Tayyipovi Erdoganovi. Ten je označován za autoritářského despotu, likvidujícího tu politické konkurenty, tu nezávislé soudy či nepříjemná média. Měsíc poté, co Netanjahu těsně, ale popáté vyhrál volby, se na opoziční demonstraci v květnu objevily desítky Izraelců s tureckými fezy na hlavách…

Vytěsňování kontroverzních rysů

Dnešní vládnoucí izraelský establishment v sobě spojuje vše, co je vytýkáno „problematickým“ zemím Visegradské skupiny v rámci Evropské unie. Premiér podezíraný z nezákonných finančních transakcí a neetického zasahování do mediální sféry? Má ho v Andreji Babišovi Česká republika a v Benjaminu Netanjahuovi Izrael.

Dnešní vládnoucí izraelský establishment v sobě spojuje vše, co je vytýkáno „problematickým“ zemím Visegradské skupiny v rámci Evropské unie. Z českých médií se kontroverzní rysy izraelské domácí politiky daří poměrně úspěšně vytěsňovat – převládá jednoduchý regionální narativ izraelského dobra čelícího muslimskému (eventuálně arabskému, íránskému) zlu.

Snaha podřídit justici momentálním zájmům vládnoucí skupiny? Vyvřela v Polsku i v „jediné demokracii Blízkého východu“, kde proti nepoddajnému Nejvyššímu soudu vedla otevřenou válku nedávná ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová. Nacionalistické, xenofobní tendence, snaha popichovat a využívat k vlastním politickým cílům menšiny žijící v zahraničí? V tom je zase Izrael nápadně podobný Orbánovu Maďarsku.

Ve všech případech je možné se víceméně shodnout na faktech, diametrálně se ale často liší jejich interpretace. A tak podobně jako v Evropě může být stejná věc „ochranou legitimních národních zájmů“ stejně jako „rasismem“. Z českých médií se kontroverzní rysy izraelské domácí politiky daří poměrně úspěšně vytěsňovat – převládá jednoduchý regionální narativ izraelského dobra čelícího muslimskému (eventuálně arabskému, íránskému) zlu.

Rozevírání nůžek

V Izraeli a jeho médiích je mezitím stále více patrné rozevírání nůžek mezi liberálním a otevřeným přístupem k politice a obecně veřejné sféře, a přístupem restriktivním, v jehož rámci lze názorové oponenty umlčovat. Scéna se přitom stále štěpí. Už nejde jen o ideologický souboj mezi pravicí a slaboučkou levicí.

V Izraeli a jeho médiích je mezitím stále více patrné rozevírání nůžek mezi liberálním a otevřeným přístupem k politice a obecně veřejné sféře, a přístupem restriktivním, v jehož rámci lze názorové oponenty umlčovat. Scéna se přitom stále štěpí. Už nejde jen o ideologický souboj mezi pravicí a slaboučkou levicí.

Netanjahu nebyl schopen v květnu sestavit vládu kvůli střetu mezi sekulární částí pravice, do jejíhož čela se postavil bývalý ministr obrany Avigdor Lieberman, a radikálním náboženským proudem. Aby se Netanjahu udržel v čele vlády, potřeboval v ní obě pravicová křídla, jejich řevnivost přerůstající v nenávist mu ale tento cíl prozatím zmařila.

Zásadní otázky, zda voliči židovský stát nasměrují spíš k sekulární demokracii nebo nábožensko-nacionalistické entitě, se řešily už před dubnovými volbami. Na několika událostech z poslední doby lze ale ukázat, že nejspíš budou rezonovat i v září a že obavy o osud Izraele coby země pro všechny nemusejí být liché. Koncem června například rozhodnutí radnice ve městě Ramat Gan povolit provoz veřejné dopravy i v sobotu rozezlilo židovské fundamentalisty, kteří v tom vidí znesvěcení šabatu.

Radnice argumentovala, že přísně věřící do autobusů nikdo násilně necpe a že doprava má sloužit lidem, kteří přes týden pracují a o víkendu si chtějí vyjet na pláž, za zábavou a podobně. Rozruch v Ramat Ganu je ale jen jednou z mnoha podobných kauz, které dokládají že – v nadsázce řečeno – kdyby Izraelci neměli vnější nepřátele, už dávno by se možná pustili do šarvátek mezi sebou.

Výroky Rafiho Perece

Kam až může zášť mezi náboženskými a sionistickými mravokárci a Židy, kteří touží více po svobodném životě než po ideologiích všeho druhu, zajít, dokládá několik čerstvých výroků prominentního rabína z krajně pravicového tábora, nynějšího ministra školství Rafiho Perece.

Kam až může zášť mezi náboženskými a sionistickými mravokárci a Židy, kteří touží více po svobodném životě než po ideologiích všeho druhu, zajít, dokládá několik čerstvých výroků prominentního rabína z krajně pravicového tábora, nynějšího ministra školství Rafiho Perece

Ten nejprve prohlásil, že „asimilace“ amerických Židů, tedy jejich uzavírání sňatků s Nežidy je srovnatelné s „druhým holocaustem“. Následně se nechal slyšet, že by měl Izrael trvale anektovat celý Západní břeh Jordánu, přičemž tamní arabští obyvatelé by na rozdíl od Židů neměli mít politická práva, což by nápadně připomínalo někdejší apartheid v Jihoafrické republice.

Ani jeden z těchto poněkud rasistických konceptů však nevyvolal takovou odezvu, jako další Perecovo vyjádření, že homosexuálové a příslušníci dalších sexuálních menšin by měli být léčeni. Teprve v tomto případě, kdy protesty mocně rozdmýchala izraelská LGBT lobby, vyšly do ulic tisíce lidí a za gaye a lesby se postavil jak Netanjahu, tak opoziční představitelé zleva i zprava.

Perec je přitom jen jedním z kandidátů na čelná politická místa a roli takzvaného jazýčku na vahách i po chystaných zářijových volbách. O místo na výsluní bojují v rámci přeskupování na krajní pravici i třeba lidé kolem Benciho Gopsteina, vůdce židovské organizace Lehava, která dbá na rasovou čistotu společnosti, a její úderky občas rozhánějí v ulicích smíšené židovsko-arabské dvojice.

Volby

Že tento proud nemá malé ambice, dokládá nedávný Gopsteinův otevřený dopis přednímu politikovi vládního bloku Likud Gideonu Sa’arovi. Jeho dcera Alona totiž udržuje vztah s prominentním izraelským hercem Amírem Chúrím, který je arabský křesťan. „Nejde o rasismus, chraň Bůh, ale o existenci židovského lidu,“ napsal Gopstein. „Někdy se stane, že někdo ve jménu lásky zapomene, odkud vzešel a kam směřuje,“ nabádal Sa’ara, aby své dceři nežádoucího partnera rozmluvil.

Volby nerozhodne pravolevé dělení společnosti, ale znechucení z tlaku radikálních fundamentalistů, které může oslabit i voličskou základnu Netanjahuova dosud vítězného Likudu

Einav Schiff z deníku Jediot Achronot v této atmosféře odhaduje, že volby nerozhodne pravolevé dělení společnosti, ale znechucení z tlaku radikálních fundamentalistů, které může oslabit i voličskou základnu Netanjahuova dosud vítězného Likudu. „Pokud voliče neodradilo od Likudu napětí s Íránem, rozpočtové problémy ani korupční kauzy, otázka vztahu mezi státem a náboženstvím tak učinit může, protože jde o klíčovou záležitost v myslích lidí.“

Za připomenutí stojí další paralela mezi českou a izraelskou politickou situací. V obou zemích jsou (nyní opoziční) politické strany, která by šly do koalice s nejsilnějším uskupením, ale až v jeho čele nebude politik podezřelý z finančních nesrovnalostí. V obou zemích je proto premiér v zájmu vlastního přežití chtě nechtě nucen koketovat s extremisty. „Netanjahu nejspíš zesílí své snahy o sjednocení krajně pravicových stran, ale možná mu to nebude k potřebnému volebnímu zisku stačit,“ uzavírá Schiff.

Oslabení pozice

Ponecháme-li stranou nastíněné zásadní společenské otázky, i v Izraeli jsou volby spojené s mnohem přízemnějšími úvahami. Premiér v uplynulých letech zabředl do několika nadmíru podezřelých kauz. Odér korupce (tedy „provizí“) některých jeho spolupracovníků se vznáší nad nákupem ponorek z Německa. Sám premiér byl přistižen při dohadování s vydavatelem listu Jediot Achronot, jemuž měl Netanjahu za přívětivé články o sobě odklidit legislativními nástroji z cesty konkurenční list Israel Hajom.

Dále je předseda vlády spojován s přijímáním drahých darů (například luxusních doutníků či šampaňského) od zahraničních magnátů, jimž měl na oplátku usnadňovat přístup k zakázkám v Izraeli. Všechny tyto kauzy jsou zatím známé spíše útržkovitě – oficiální zveřejnění obvinění bylo opakovaně odloženo, mimo jiné proto, aby neovlivnilo předvolební atmosféru. V průběhu června se mezitím objevila nová úvaha, jak by vše mohlo pokračovat. Namísto již schváleného rozpuštění Knesetu a chystání zářijových voleb se spekulovalo o zrušení obou kroků.

Premiér Netanjahu inicioval zářijové volby v naději, že oproti dubnovým volbám posílí jeho pozice a nebude se muset handrkovat s tolika potenciálními koaličními partnery, ve skutečnosti nejsou jeho volební preference jisté. Proto hrozí, že na podzim bude mít k sestavování vlády mnohem horší pozici, než na které pohořel už v květnu.

Jinými slovy, zákonodárci, kteří byli v dubnu zvoleni, a už v květnu si odsouhlasili konec mandátu, by hlasovali znovu v tom smyslu, že by poslancovali dál. Byl by to natolik komplikovaný, bezprecedentní procedurální veletoč, že izraelská média, politologové a právní experti začali řešit dvě otázky: Jak by bylo možné tento postup provést v souladu s právním řádem, a komu a k čemu měla tato konstrukce posloužit.

V případě druhého rébusu se jako „pachatel“ nabízel premiér Netanjahu. Ačkoli inicioval zářijové volby v naději, že oproti dubnovým volbám posílí jeho pozice a nebude se muset handrkovat s tolika potenciálními koaličními partnery, ve skutečnosti nejsou jeho volební preference jisté. Proto hrozí, že na podzim bude mít k sestavování vlády mnohem horší pozici, než na které pohořel už v květnu.

Jako strůjce celé rošády, která kvůli složitosti nakonec skončila u ledu, byl identifikován předseda staronového parlamentu Juli Edelstein z Likudu, jenž podle zákulisních náznaků pošilhává po prezidentské funkci, až ji uvolní další likudnik Reuven Rivlin.

Kauza Epstein

Zatím nejvýbušnějším tématem mezivolebního období se stala kauza amerického magnáta Jeffreyho Epsteina, který byl počátkem července federálními úřady vsazen do vazby a obviněn ze sexuálního zneužívání desítek mladistvých a nezletilých děvčat. Židovský miliardář Epstein byl v podobné kauze souzen už v roce 2008, díky nevšední dohodě ale z hrozby doživotí vyvázl s 13měsíčním trestem, kdy mimo jiné směl z věznice normálně chodit do práce.

Finančník mezi své přátele řadí mocné z celého světa – například britského prince Andrewa, amerického exprezidenta Billa Clintona i dnešního šéfa Bílého domu Donalda Trumpa. Na izraelské scéně se jméno Epstein vynořilo jen pár dní poté, co návrat do vysoké politiky a explicitně snahu sesadit Netanjahua ohlásil izraelský expremiér a generál ve výslužbě Ehud Barak. Ten v minulosti obdržel nejméně dva milióny dolarů za „poradenství“ od Wexner Foundation, když ve vedení této americké nadace působil Epstein.

Na izraelské scéně se jméno židovského miliardáře Jeffreyho Epsteina vynořilo jen pár dní poté, co návrat do vysoké politiky a explicitně snahu sesadit Netanjahua ohlásil izraelský expremiér a generál ve výslužbě Ehud Barak. Ten v minulosti obdržel nejméně dva milióny dolarů za „poradenství“ od Wexner Foundation, když ve vedení této americké nadace působil Epstein.

Barak, který kvůli nečekanému obvinění Epsteina uvízl krátce po zahájení své kampaně v nepříjemné šlamastice, odmítá upřesnit, v čem mělo jeho poradenství spočívat. Netanjahu proto vůči levicovému exgenerálovi ihned vytáhl s videoklipem a s otázkou: „Co dalšího ještě sexuální zločinec Epstein Barakovi poskytl?“ Barak odpověděl rovněž videem, v němž připomněl, že Netanjahu dostal milion eur od francouzského židovského finančníka Arnauda Mimrana odsouzeného v Paříži na osm let za ilegální transakce s emisními povolenkami.

Hlavním rivalem Netajahua bude stejně jako v dubnu takzvaná modrobílá koalice vedená dalším glorifikovaným generálem Benym Gancem. Tomu se zatím podobné skandály vyhýbají, proto se zdá, že premiér našel vhodný terč k odvracení pozornosti od vlastních justičních patálií v Barakovi.

V boji o směřování Izraele tedy nemusejí rozhodnout ideály, ani do popředí postrkované bezpečnostní otázky, ale špinavosti dobře známé i jinde ve světě. „Modrobílí ani Barak a Netanjahu se v zahraničně bezpečnostních otázkách příliš neliší,“ potvrdil pro LN politolog Nimrod Goren. „Nejspíš tedy rozhodnou osobnosti a jejich zájmy.“

Počet příspěvků: 1, poslední 29.7.2019 12:10 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.