V úterý 22. ledna se v Izraeli konaly předčasné parlamentní volby do jednokomorového Knessetu. Měla v nich zvítězit koalice pravicové strany Likud a nacionalistického uskupení Izrael je náš domov v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem. Ta sice dle oficiálních výsledků vyhlášených ve čtvrtek 24. ledna s 31 mandáty byla první, ale izraelská pravice získala ve 120členném parlamentu pouze 61 křesel, dvanáct z nich pak sionistický Židovský domov (Habajit Hajehudi), jehož šéfem je Naftali Bennett.
Za největší překvapení voleb se považuje 19 křesel – druhé místo ve volbách – centristické formace Budoucnost existuje (Ješ Atid) bývalého televizního moderátora Jaira Lapida. Proto bude zajímavé sledovat, kdo se stane příštím izraelským premiérem. V širších souvislostech se nad těmito parlamentními volbami, jejich důsledkem i rolí Benjamina Netanjahua v izraelské společnosti zamýšlí Jan Čuřík. (Článek ponecháváme v původní podobě.)
Izraelci si v předčasných volbách volí nový jednokomorový parlament Knesset. Těsně před nimi poutal největší pozornost současný a pravděpodobně i budoucí premiér Benjamin Netanjahu. Ten se loni v listopadu dle celkového počtu dnů strávených v tomto postu stal po Davidu Ben-Gurionovi nejdéle úřadujícím izraelským premiérem.
Není proto od věci se zamyslet, co Netanjahuova nezaměnitelná stopa v izraelské politice prozrazuje o společnosti této země – nakolik ukazuje její proměnu. A objevuje se i otázka, zda pravděpodobným volebním úspěchem bloku Likud a Izrael je náš domov (Jisrael Bejtejnu) v kombinaci s hvězdným okamžikem strany Židovský domov nezačne nová etapa, jež nezvratně vychýlí izraelskou politiku směrem, který v prostředí současného Blízkého východu nemůže skončit jinak než monumentální kolizí. Anebo naopak naprosto nečekaným návratem kyvadla.
Výsledek voleb pravděpodobně potvrdí, že na počátku druhého desetiletí 21. století byl na izraelské pravicové scéně dotvořen nový konsensus založený na
- nepokryté podpoře osadnického projektu na území Západního břehu Jordánu a současně opouštění rétoriky o budoucím řešení dvou států;
- utužování společenské mentality obleženého ostrova očerňováním zahraniční politiky Obamovy vlády a postojů starých členských států Evropské unie včetně Německa;
- odvádění pozornosti izraelské společnosti od rychle se zvětšujících sociálních nerovností prostřednictvím palestinské/íránské karty.
Lídr s posláním
Netanjahu v kampani v podstatě používal pouze vlastní stylizaci do role silného vůdce. V tomto ohledu se současný příliš neliší od Netanjahua před 15 lety. Heslo „Silný lídr pro silné lidi“ z konce devadesátých let se velmi podobá dnešnímu „Silný premiér – silný Izrael“.
Loni na konci prosince izraelský premiér v jednom z projevů postavil své potenciální voliče před dilema: „Izraelští občané si musejí uvědomit, zda chtějí premiéra, který bude muset věnovat většinu času politickému hašteření, anebo premiéra, jenž bude veškerý svůj čas věnovat snaze ochránit a posílit stát.“
Benjamin Netanjahu dokonale ovládá vytváření mýtů, žonglování s příměry a bonmoty, jejich vztah k realitě je však sporný
Magie předvolebních slov sice nic nevypovídá o budoucí realitě Netanjahuova vládnutí, ale při sledování jeho veřejných vystoupení se nelze ubránit dojmu, že stále víc věří v to, že má poslání. Netanjahu dokonale ovládá vytváření mýtů, žonglování s příměry a bonmoty, jejich vztah k realitě je však sporný. Tato jeho sebestředná mytologie zahrnuje i izraelskou zahraniční politiku. Když Netanjahu hovoří, svět naslouchá, zaznělo v jednom z předvolebních spotů.
Netanjahuova politika má však i prozaickou podobu. Na rozdíl od předchozích ministerských předsedů je zcela imunní k požadavkům izraelského byznysu. O to víc je však zavázán vzájemnými protislužbami přátelům v USA.
Před současnými volbami Netanjahua podpořili dva veteráni amerického hazardu – Donald Trump, a především dlouholetý přítel Sheldon Adelson. Ten také sponzoruje momentálně nejčtenější izraelský deník Jisrael HaJom, přezdívaný kvůli své nepřehlédnutelné jednostrannosti Bibiton. Vzájemná nechuť izraelského premiéra a amerického prezidenta Obamy se v kontextu těchto vazeb jeví mnohem názorněji než v kontextu neshod v blízkovýchodní politice.
Meteorit Naftalli Bennett
Ať už je Bennettův úspěch jakkoliv konjunkturální, ukazuje významnou změnu postoje izraelské mládeže k západním státůmDruhým fenoménem izraelských parlamentních voleb a možná i budoucí nepřehlédnutelnou hvězdou izraelské politiky je Naftali Bennett, šéf strany Židovský domov. Do záležitostí, o nichž se Netanjahu záměrně vyjadřoval jen vágně, protože si nechával manévrovací prostor, vletěl v uplynulých týdnech jako meteorit 40letý bývalý majitel softwarové firmy, kterou na vrcholu akviziční vlny v roce 2005 prodal americké společnosti RSA.
Bennett se nepokrytě hlásí k anexi valné části Západního břehu Jordánu. Ztělesňuje nový mainstream v izraelské politice, mentalitu, jejíž základ úspěchu tvoří nikdy se za nic neomlouvat a nešpinit se kompromisy. Považuje se sice za nábožensky praktikujícího, ale podporuje ho i mnoho mladých sekulárních Izraelců.
Dosud obtížně dosažitelnou ambici izraelské pravice, a zejména Bennetovu, získat na svou stranu Tel Aviv, loni v listopadu naplnil Hamás několika raketami vypálenými na hlavní město. A Bennett surfuje na této vlně narušeného pocitu vlastní nezranitelnosti. Ať už je však jeho úspěch jakkoliv konjunkturální, ukazuje významnou změnu postoje izraelské mládeže k západním státům. Vzhledem k neustále opakovanému klišé o jediné demokracii na Blízkém východě by se však u ní dala očekávat spíš náklonnost než nechuť a arogantní vymezování.
Kouzlo levantské politiky
Izraelský liberální časopis +972 vyhlásil osobností roku 2012 abstraktní postavu osadníka. A vzhledem k prudkému nárůstu počtu veřejných osob přímo spojených s okupovaným Západním břehem Jordánu označil osadníky za novou vládnoucí elitu Izraele. Tito lidé však přinášejí obrovskou proměnu izraelské mentality, jež se odráží v dnešních parlamentních volbách.
Uvědomí si Netanjahu, že mu zbývá několik rolí, které sice ve své politické kariéře dosud nevyzkoušel, ale že je třeba to učinit?
Jejich vliv rovněž zvýrazňuje tragickou slepou uličku, v níž se ocitá izraelská liberální levice, případně politické formace, které dosud mají energii opakovat, že jedinou možnou cestou vpřed je solidární soužití Židů a Arabů. Snad nikdy od první vlny židovského přistěhovalectví (alíji) do historické Palestiny v osmdesátých letech 19. století nebyla tato perspektiva stejně vzdálená, jako je tomu dnes. Proto nezbývá než být dostatečně realistický – a věřit na zázrak.
Kouzlo levantské politiky spočívá v tom, že je v ní mnoho silných slov, hluku a zdánlivě posvátných linií, které její aktéři přísahají nikdy nepřekročit, aby však najednou zcela změnili kurz. Možná jednoho dne Benjamin Netanjahu zjistí, že nedrží opratě izraelské pravice natolik pevně, jak si donedávna myslel, a že do prava už není kam ustupovat. Uvědomí si pak, že mu zbývá několik rolí, které sice ve své politické kariéře dosud nevyzkoušel, ale že je třeba to učinit?
