Na přelomu týdne (24. a 25. února) jdou Italové k parlamentním volbám. Ty rozhodnou, do jaké míry bude nová vláda schopná a dostatečně silná, aby provedla reformy nezbytné pro překonání ekonomické recese. V loňském roce totiž klesla ekonomická výkonnost Itálie o 2,3 procenta, nezaměstnanost je s 11 procenty nejvyšší za posledních osm let a nezaměstnanost mládeže dosáhla dokonce 37 procent.
Vysoké školství a vysokoškolská politika nejsou ve středu zájmu předvolebních debat, ale v samém závěru volební kampaně vyzvala Konference rektorů italských univerzit všechny kandidáty na budoucího premiéra, aby příští vláda zařadila vzdělávání a výzkum mezi nejvýznamnější priority země. Mezi témata předvolební kampaně se dostaly také přístup k vysokoškolskému vzdělání a financování studia. Diskuse v médiích se vedla například na téma, kdo a do jaké míry vlastně financuje vysokoškolákům jejich studium.
Šest opatření
Výzva Konference rektorů italských univerzit (Conferenza dei Rettori – CRUI) je voláním o pomoc. Požadují od politiků – kandidátů na budoucího premiéra Itálie – okamžitý veřejný závazek zachránit italské vysoké školy, které označují za „místo formování mladé generace a motor rozvoje země“. Poukazují přitom na to, že pokračování ve škrtech z posledních let by vedlo k vyřazení Itálie z evropského kontextu.
Prezident CRUI, rektor univerzity ve Viterbu Marco Mancini, hovoří přímo o tom, že je nezbytné se jasně distancovat od předchozí vysokoškolské politiky a nastoupit zcela jinou cestu: „Pro vysoké školy musíte udělat mnohem víc, ale teď alespoň zabraňte jejich zhroucení.“ Rektoři ve svém apelu přímo vyjmenovávají šest hlavních naléhavých vládních opatření, které je třeba urychleně provést jako zahájení terapie vysokého školství.
Italští rektoři požadují:
- umožnit odečítat veškeré univerzitní poplatky od daňového základu, a pomoci tak rodinám s nižšími příjmy, aby nedocházelo k ukončování studia z finančních důvodů způsobených hospodářskou krizí;
- zajistit celkové krytí stipendií, které studentům poskytují regiony a vysoké školy na podporu jejich studia a mobility;
- zrušit zdanění příjmů postgraduálních studentů a umožnit odečítání podnikových investic do výzkumu na vysokých školách od daňového základu firem, a tím současně podpořit konkurenci v high-tech oborech;
- financovat pracovní místa výzkumných pracovníků pro alespoň deset procent nových doktorandů, umožnit pružnější personální politiku, a zabránit tak odchodu nejlepších mladých talentů ze země (brain-drain) a zastavit stárnutí pedagogického sboru na vysokých školách;
- vrátit vysokým školám současně autonomii i odpovědnost, a tím rozšířit možnost volby zaměření a úrovně jednotlivých vysokých škol;
- zvýšit financování vysokých škol z veřejných rozpočtů na jedno procento HDP, vrátit úroveň financování státem na úroveň roku 2009 a zvýšit platy akademických pracovníků o 50 procent; podpořit tím vysoké školy, jejich excelenci a zvýšit konkurenceschopnost na mezinárodní úrovni.
Poznámka: Způsob financování vysokých škol v Itálii podle výsledků podrobně popisuje článek na webu Vysokého školství ve světě.
Zvednuté téma
Na výzvu rektorů okamžitě zareagoval jeden z favoritů voleb, předseda Demokratické strany Pier Luigi Bersani dlouhým textem, který 19. února 2013 vyšel v Corriere della Sera. Bersani v něm zdůrazňuje, že volební program strany obsahuje obdobné požadavky na podporu vzdělávání a výzkumu nejen jako „infrastruktury budoucnosti“, ale i z hlediska sociální spravedlnosti. Uvádí pro to řadu důvodů:
- V posledních dvaceti letech se výdaje na vzdělávání a výzkum ve veřejných rozpočtech snížily o více než pět procent a je nezbytné tento vývoj zastavit, neboť investice do vzdělávání jsou základem pokroku nejen ekonomického, ale i kulturního a společenského.
- V Itálii má dnes jen asi 20 procent věkové skupiny 30 až 34 let vysokoškolské vzdělání, zatímco průměr zemí Evropské unie je 35 procent a Strategie 2020 EU požaduje další zvýšení na 40 procent.
- V posledním roce v Itálii poklesl počet vstupujících na vysoké školy o 10 procent.
- Dnes absolvuje vysokou školu jen 10 procent studentů, jejichž otec nemá vysokoškolské vzdělání, zatímco v Británii to je 40 a ve Francii 35 procent.
- Také systém stipendií je nedostatečný: stipendia dostává jen sedm procent studentů ve srovnání s 25 až 30 procenty ve Francii a v Německu.
Bersani také upozorňuje, že podporuje reformy vysokých škol i v dalších oblastech, které povedou k rozšíření přístupu ke studiu, vyřeší stárnutí učitelského sboru a podpoří jeho obměnu a rozšíří autonomii vysokých škol a osvobodí je od byrokracie, která je překážkou spolupráce s podniky a regionálními orgány.
Úskalí bezplatného školství
V předvolebních názorových debatách se objevilo jedno zajímavé téma spjaté s vysokým školstvím a související s diskusemi o zavedení poplatků a školného na univerzitách. Rozsáhlé reakce vyvolal článek ve významném italském deníku Corriere della Sera s názvem Chudí přispívají bohatým na vysokoškolské studium, který sám reagoval na předcházející příspěvky na dané téma.
Autoři ukazují, do jaké míry méně majetní (v článku se ovšem používá přímo termín chudí) Italové přispívají bohatším na vysokoškolské studium jejich dětí. Za vysokoškolské studium se v Itálii zatím nevybírá školné, vysoké školy dostávají peníze z daňových příjmů státního rozpočtu. Financování vysokého školství proto vyžaduje každý rok obrovské transfery – asi 2,5 miliardy eur – od rodin, jejichž hrubý roční příjem je nižší než 40 tisíc eur, k rodinám s vyšším příjmem.
Bohatší sice platí vyšší daň z příjmu, ale ne v takové míře, aby to kompenzovalo jejich podstatně vyšší zastoupení ve vysokoškolském studiuRodiny s příjmem do 40 tisíc eur ročně tvoří 93 procent daňových poplatníků, ale protože daň z příjmu fyzických osob je progresivní, odvádějí tito daňoví poplatníci 54 procent jejího celkového výnosu. Financují tedy také více než polovinu celkové částky, kterou stát vynakládá na vysoké školství, a jejich příspěvek tedy činí téměř 4,9 miliardy eur ročně (vysoké školy dostávají od státu celkem přes devět miliard eur).
Z těchto rodin však pochází pouze jedna čtvrtina vysokoškolských studentů, zatímco tři čtvrtiny pocházejí ze zbývajících sedmi procent nejbohatších rodin. Rodiny s nižšími příjmy proto dostanou od státu nazpátek jen jednu čtvrtinu celkových výdajů na vysoké školství, necelé 2,3 miliardy eur.
Rozdíl mezi tím, co platí a co dostanou zpět, je darem těm majetnějším. Je sice pravda, že bohatší platí vyšší daň z příjmu, ale ne v takové míře, aby to kompenzovalo jejich podstatně vyšší zastoupení ve vysokoškolském studiu. Když se do toho zahrnou další daně, jejichž sazba není vůbec progresivní nebo je progresivní méně než daň z příjmu, velikost tohoto daru bohatým se ještě zvyšuje.
Autoři článku jsou přesvědčeni, že o přístupu k vysokoškolskému vzdělání a o financování studia nelze diskutovat, dokud neznáme tato fakta a nenahlédneme tuto obrovskou nespravedlnost. Transfer prostředků na vysoké školství od chudších k bohatým nepovažují autoři článku za přijatelný a tvrdí, že přetrvává jen proto, že většina lidí neví, o co jde. Za zvlášť paradoxní považují to, že nejzřetelnější je taková situace právě v těch zemích, kde je vysokoškolské studium bezplatné.
Elitářský systém
Kdo získá přístup k vysokoškolskému studiu, má se přímo podílet na jeho financováníŘešení tohoto paradoxu může být různé. Jednou cestou je, že na vysoké školy půjdou všichni, stejně jako se nyní účastní povinného vzdělávání. Pak sice všichni nebudou přispívat stejně, ale nejvíce budou platit bohatí, protože daně jsou progresivní, a dnešní paradox tedy zmizí. Je to však realistické a žádoucí? Všechny překážky, které brání lidem bez talentu a bez studijních předpokladů ve studiu na vysoké škole, budou přeci platit i nadále. Požadavek, že pro studium jsou nezbytné studijní předpoklady, je zcela zásadní.
Vysokoškolský systém je totiž prostředkem, jak společnost přenáší vysoce komplexní znalosti, dovednosti a kvalifikace na ty, kteří jsou nejspíše schopni je přijímat a uplatňovat. Je to samozřejmě systém elitářský, protože je založen na nevyhnutelné nerovnosti osobních předpokladů a schopností.
Autoři však prokazují, že to není v rozporu s italskou ústavou, která zaručuje právo „dosáhnout nejvyššího stupně vzdělání“ pro „schopné a ty, kteří se o to přičiní, i když nemají prostředky“. To je důležitá a často zapomínaná podmínka: ne pro všechny, ale pro ty schopné a ty, kteří se o to přičiní. Takto formulovaná nerovnost ovšem nesmí odrážet bohatství rodiny, takovou vazbu je třeba co nejvíce omezit. Škola (základní a střední), má být pro všechny a na ní se mají utvářet rovné příležitosti. Vysoká škola je ale něco jiného. Proto také ten, kdo získá přístup k vysokoškolskému studiu, se má přímo podílet na jeho financování.
- Na článku spolupracoval Jan Kovařovic.
