Statistika a jiná oficiální data bývají často falešnými klíči do ráje. Řecko falšovalo údaje o svém HDP, dluzích a stavu ekonomiky, aby mohlo vstoupit do Evropské měnové unie (EMU) a stát se členskou zemí eurozóny. Falšovalo je průběžně i po vstupu do ní a činí to také nyní. Navzdory všem peripetiím spojeným s kamuflováním svého dluhu i tomu, že nutilo předstírat ostatní účastníky eurového „spiknutí“.
Odvážný Jan Kees de Jager
Řecko bude asi první zemí, která brzy získá titul „eurobankrotáře“. Sliby Řeků, že se „tentokrát již opravdu polepší“, nestačí. Evropští monetární vůdci včetně vedení států již ostudu z přetvářky neobhájí – především před svými spoluobčany, hlupáky daňovými poplatníky. Hrátky skončily. Řecko asi zbankrotuje, i pokud přežije červenec, kdy mu jeho věřitelé hazardně vydali dvanáct miliard eur, se kterými by mělo překonat dalšího čtvrt roku prázdnin.
Stejně jako dříve i nyní, před pondělním zasedáním ministrů financí eurozóny v Bruselu, odvážně vystoupil nizozemský ministr financí Jan Kees de Jager. A vyslovil zjevnou pravdu, že Řecko směřuje k řízenému bankrotu, ať se toho Evropská centrální banka (ECB) po marném pondělním „záchranném“ jednání obává, nebo neobává. Je to tvrdý fakt. České přísloví říká: „Z hovna bič neupleteš, a když upleteš, tak s ním nezapráskáš.“ Taková je zhruba situace.
Itálie se před několika desetiletími metodou falšování dostala do skupiny nejvyspělejším zemí světa G7
Přímočarý nizozemský ministr financí de Jager by byl asi stejně jako dříve umlčen, kdyby se neobjevil další, tentokrát o řád větší problém – dluh Itálie. Ten až dosud před veřejností zakrývaly bulvární články, zejména o sexuálních skandálech italských politiků. Vyšší než 120procentní dluh vůči HDP však má v eurozóně jen Řecko. A Itálie nemá žádný zdroj, který by vyvolal vyšší výkon. Jako jádrová země Evropského hospodářského společenství (EHS) a EMU se však tvářila, že se k akronymu států s finančními problémy PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko, Španělsko) svým I nepřipojí. Od konce minulého týdne je to však PIIGS. Španělský problém je jen o trochu menší než italský, ale o něm se již delší dobu diskutuje.
Machinace se statistikou
Téměř trapně působí prohlášení prezidenta Evropské unie Hermana Van Rompuye, že jeho pondělní schůzka s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem a dalšími vlivnými představiteli EU byla jen rutinní jako každé pondělí a neočekával se od ní žádný konkrétní výsledek. Během včerejška však byl na tento pátek ohlášen mimořádný summit EU. A nejspíš se bude zabývat tímto „rutinním“ pondělním bezvýznamným setkáním a nesjednáním ničeho ministry financí eurozóny.
Celý problém však spočívá ve statistických machinacích. Řecko se dostalo švindly ve statistikách do EMU a převedlo financování své rozmařilosti na tuto instituci. Itálie se před několika desetiletími stejnou metodou falšování dostala do skupiny nejvyspělejším zemí světa G7. Tehdy svým oficiálně uváděným HDP ani jeho podílem na obyvatele nesplňovala kritéria pro zařazení do vznikající skupiny G7. Italové však tvrdili, že jejich HDP je ve skutečnosti vyšší o „černou nezdaňovanou ekonomiky“ a jednoduše ji do oficiálních statistik zahrnuli. A nikdo ani necekl.
Dnes se tyto vady na kráse projevují na prázdné – i virtuální – pokladně EU a Mezinárodního měnového fondu (MMF), z níž by se měla uhradit tato dědická daň. Stejně zfalšovaný byl i italský vstup do eurozóny. A falešné bylo i celé její gründerství. Italské i španělské dluhopisy se tento týden prodávají za katastrofální úroková maxima. Desetileté italské za šest procent jsou na úrovni před zavedením eura v Itálii. Pokud by si Itálie zachovala liru, její dluhopisy by na tom byly přibližně stejně.
Severojižní penězovod
Alibistická ECB prostřednictvím svého šéfa Jeana-Clauda Tricheta znovu deklarovala, že je nutné zvýšit současnou virtuální úroveň „záchranných“ fondů z již prakticky „spotřebovaných“ 750 miliard eur na dvojnásobek. Údajně však ani 1,5 bilionu eur všechny země PIIGS nezachrání a lze to nazvat jen pokerovým hazardem. Trichet navíc nepříliš objevně na podnikatelském dýchánku v Aix-en-Provence prohlásil, že dluhová krize asi bude nejen evropským, ale i globálním problémem.
Italové svůj problém severojižního penězovodu převedli zručně na celou EMU
Řešení zřejmě bude muset najít sama Itálie. Italský premiér Silvio Berlusconi již slibuje, že nebude znovu usilovat o funkci premiéra a prý by z tohoto postu nejraději hned odstoupil. Itálie se vždy prezentuje, jak se jí to hodí. Při vstupu do G7 a EMU se cítila být svou severní polovinou, v níž HDP na obyvatele značně přesahuje průměr EU. Při dluhové „výpomoci“ však předstrkává svou jižní polovinu, v níž je tomu přesně naopak. A Italové svůj problém severojižního penězovodu převedli zručně na celou EMU, což je nyní vidět. Ne nadarmo je Itálie nejnovějším známým držitelem nečestného titulu „nemocný muž Evropy“.
Nedávný postup EU připomíná americký Projekt Manhattan na výrobu první atomové bomby za druhé světové války. V roce 1945 byly vyrobeny tři. Výbuch první deklaroval tehdejší prezident Harry Truman jako výstrahu. Další dvě pak apokalypticky dopadly na japonská města Nagasaki a Hirošima. Válka skončila, protože Japonci v ní nemohli pokračovat.
V současném případě bankrotujících států výstrahou asi bude Řecko. Itálie a Španělsko jsou reálnými hrozbami. V roce 1945 byla světová válka. Dnes není. Tehdy nebyl vůbec předem představitelný rozsah „škod“. Dnes je.
To nám léto v Evropě pěkně kulminuje. Věrohodné by snad jen bylo stáhnout z oběhu Lisabonskou smlouvu i euro. A vrátit se před Maastrichtskou smlouvu.
