Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Itálie: Proč v primárkách levicových stran zvítězily staré sociální jistoty

  17:05

Ponaučení pro české politiky: někteří italští voliči byli natolik vystrašení z reformních opatření, že odmítli alternativu vedoucí ke změně.

foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

Italské primárky koalice levicových stran pod názvem Itálie. Společné dobro (Italia. Bene comune, IBC) měly ve dvou kolech vybrat jejího lídra proti pravicovému bloku v parlamentních volbách v dubnu 2013. Připomínaly spíš nedávnou svižnou americkou předlohu než české zákulisní kongresové zasedání. Volit mohli registrovaní levicoví voliči levice, kandidáti objížděli mítinky a televizní debaty, létaly balónky i velká slova.

V prvním kole, v neděli 25. listopadu, si víc než 3,1 milionu registrovaných voličů vybíralo z pěti kandidátů, přičemž ani jeden nezískal víc než 50 procent hlasů. Do druhého kola tudíž postoupili první dva – se 44,9 procenta hlasů Pier Luigi Bersani, 61letý ostřílený politický matador, představitel starší levicové generace a předseda Demokratické strany (Partito Democratico, PD), největší italské levicové strany, a člen téže PD a primátor Florencie, teprve 37letý Matteo Renzi (35,5 procenta).

Za nimi se umístili Nichi Vendola (Sinistra, ecologia, liberta, SEL, 15,6 procenta), Laura Puppatová (PD, 2,6 procenta) a Bruno Tabacci (Alleanza per l’Italia, APL, 1,4 procenta). V tomto prvním kole se očekával souboj Bersaniho s Renzim a Vendolův výsledek pouze v tom smyslu, kolik hlasů ubere v prvním kole (či přidá ve druhém) Bersanimu. Puppatová a Tabacci byli považovaní za outsidery.

O týden později – v neděli 2. prosince – se pak uskutečnilo druhé kolo. V něm přesvědčivě zvítězil s 61 procenty hlasů Bersani nad Renzim. Čím je tato volba zajímavá a jak může ovlivnit budoucnost Itálie?

Pier Luigi Bersani (61)

Byl členem Italské komunistické strany (Partito Comunista Italiano, PCI) do začátku devadesátých let, kdy nastal její rozklad. Od té doby prošel různými levicovými formacemi až do současné Demokratické strany, do které vstoupil v roce 2007 a již by bylo možné s jistými výhradami označit za sociálně demokratickou. Její součástí je totiž mnoho ideových proudů – od marxistů z bývalé PCI přes odborářské socialisty až po umírněné sociální demokraty. V roce 1993 byl zvolen hejtmanem tradičně „rudého“ kraje Emilia-Romagna a poté byl ministrem v několika vládách. V minulosti byl „kovaným“ marxistou. Dnes sice zaujímá pragmatičtější postoje, navzdory tomu v PD reprezentuje jasně levicový proud. Ten se ukazuje v jeho plamenných projevech na odborářských manifestacích a v podpoře práv pracujících i ve veřejné sféře.

Matteo Renzi (37)

Narodil se ve Florencii, vystudoval práva. Již v 29 letech se stal šéfem florentinského okresu. Do Demokratické strany se dostal z opačného politického spektra než Bersani – od křesťanských demokratů. A po drolení politických stran v polovině devadesátých let vstoupil k jejich nástupnickým lidovcům. Ti následně splynuli se sociálnědemokratickou formací La Margherita, předchůdkyni současné PD. Od roku 2009 je starostou Florencie. Působí neokázale a činorodě, sází na svou image a je známý snižováním počtu úředníků a milionovými úsporami v rozpočtu Florencie, což je dnes velmi populární a pomáhá jeho vzestupu v italské politice.

Nichi Vendola (54)

Hejtman jihoitalské Puglie je stejně jako Bersani exkomunista a věřící katolík. Působil v různých komunistických stranách a bojuje za práva sexuálních menšin. Je homosexuál a v roce 1987 byl příčinou roztržky italských komunistů s šéfredaktorem sovětské Komsomolské Pravdy, který se o Vendolově sexuální orientaci nelichotivě vyjádřil v rozhovoru. Nosí v uchu náušnici a v současnosti je známý spíš z polemik bulvárního tisku, jak titulovat jeho o generaci mladšího přítele, který veřejně vyjádřil úmysl ho doprovázet i na oficiálních akcích. Seriózní italská média se věnovala spíš miliardovému dluhu, důsledku jeho v podstatě úspěšného tažení proti nezaměstnanosti v Puglii. V roce 2009 založil stranu Sinistra, ecologia, liberta (Levice, ekologie, svoboda) a o rok později s ní uspěl v regionálních volbách.

Minulost versus budoucnost

Bensani a Renzi se ideově v podstatě neliší. Bersani směřuje víc doleva, přičemž klade důraz na sociální stát. Renzi zase víc doprava, když zdůrazňuje úspory. Oba však vyznávají stejný sociálnědemokratický program. Jak jinak, vždyť jsou členy jedné strany PD. Rozdíl mezi nimi je jednak vizuální, jednak v emocích a pocitech, jež vzbuzují u svých voličů. Tato iracionální část politiky je však významná a často fatální.

Bensani a Renzi se ideově v podstatě neliší. Bersani směřuje víc doleva, přičemž klade důraz na sociální stát. Renzi zase víc doprava, když zdůrazňuje úspory.

Renziho rodina vlastní marketingovou firmu, což se projevilo v jeho kampani. Vystupoval v bílé košili bez kravaty a s napůl vyhrnutými rukávy, aby vizuálně sděloval, že politika se týká práce, nikoli privilegovaného postu, jak současní image-makeři doporučují politikům. Dokonce i v televizní debatě si nejprve sundal sako, aby vynikl generační rozdíl mezi ním a Bersanim.

Starý matador Bersani s řídnoucími vlasy a upnutý v tmavém obleku jako partajní uniformě hřímal tradiční fráze o boji za jistoty a práva pracujících. Proti němu vystupoval mladý muž v košili, který s obnaženýma rukama gestikuloval o potřebě úspor a politické práce. Bersani představoval symbol minulé, bojovné socialistické minulosti, Renzi pak střízlivější sociálnědemokratické budoucnosti.

Tři vysvětlení

Z volební mapy italských levicových primárek vyplývá, že Renziho volilo především Toskánsko a severní regiony Itálie. Je totiž starostou hlavního města Toskánska Florencie. Bersaniho voliči pocházejí spíš z jihu či jihozápadu Itálie. Puglia, která tvoří „podpatek“ italské boty, je pak baštou Nichiho Vendoly. A právě jeho voliči ve druhém kole podpořili Bersaniho. Ten je jim totiž svými názory bližší než sociální demokrat křesťansko-demokratického původu Renzi, protože je stejně jako Vendola exkomunista.

Další, konspirativnější důvod Bersaniho vítězství spočívá v 3,1 milionu registrovaných voličů. Těm stálo za námahu registrovat se do levicových primárek a nejít, dejme tomu, v neděli na fotbal. V minulosti měli nejdisciplinovanější voliče obvykle komunisté. Ti už dnes sice nejsou stejně populární jako v minulosti, ale jejich voliči nezmizeli. Podporují levicové strany, a v případě primárek údajně kandidáty s komunistickou minulostí. Pokud tedy významná část z oněch 3,1 milionu registrovaných levicových voličů dala svůj hlas Bersanimu, vysvětlovalo by to jeho vítězství.

Možná nejpřirozenějším vysvětlením vítězství předsedy Demokratické strany Bersaniho je současné italské společenské prostředí

Třetím, a možná nejpřirozenějším vysvětlením Bersaniho vítězství je současné italské společenské prostředí. Itálii již tři roky sužuje hospodářská krize, což je považované za první pohromu. Navíc v uplynulém roce zažila reformy úřednické vlády Maria Montiho spočívající v úsporách a zvyšování daní, což je podle mnoha Italů druhá pohroma.

Voličskou základnu levice tvoří například zaměstnanci veřejné a soukromé sféry, menšiny, rodiny s nízkými příjmy či imigranti, kteří se cítí být Montiho politikou znejistěni a vystrašeni. A měli-li si vybrat mezi symbolem starých sociálních jistot Bersanim a symbolem vyhrnutých rukávů ke změně Renzim, kvůli své momentální náladě volili jistoty. A budou je volit znovu v parlamentních volbách v dubnu 2013.

Z tohoto postoje italských voličů by se mohli ponaučit i čeští politici. Zdá se totiž, že příliš dlouho protahované, zákulisní či špatně vysvětlované reformy se mohou stát zdrojem takového strachu a nejistoty, že si voliči raději vyberou horší alternativu jen proto, že ji dobře znají a poskytuje jim jistotu. A racionálnější vyhrnutí rukávů ke změně nechají na jindy.

Autor: