Nelegální imigrace už není politickým tabu, ale fatálním problémem kontinentu. A dělí se: na jižní, středomořskou, otevřeně řečeno nepřizpůsobivou imigraci, neproduktivní a vysávající zdroje, které nevytvořila, zejména islámskou. A na ty ostatní. Evropa není nafukovací. Dosavadní objem národních prostředků evropských zemí nespadl najednou ze stromu za trvale slunečného počasí. Generace jejich občanů jej cíleně v létě i mrazu vytvářely několik tisíc let.
Evropa není nafukovací
Až donedávna vládla celému euroatlantickému světu zdánlivě politická korektnost a multikulturalismus. V USA stále oficiálně vládne, ovšem plot proti imigrantům na mexické hranici je z velké části vybudován. Neoficiálně panují rozpaky a pokrytectví. Na nikoli bezvýznamných „čajových dýcháncích“ se však konečně mluví otevřeně.
Evropa již nějakou dobu postrádá dřívější pravý a upřímný entuziasmus pro multikulturalismus a politickou korektnost. V uplynulých měsících i někteří evropští političtí a státní představitelé začali přiznávat, že takto nelze pokračovat. Francouzští, britští a němečtí lídři se vyjádřili explicitně a uskutečňují, co již dávno měli učinit jejich předchůdci. Italský premiér Silvio Berlusconi se vyjadřuje jako obvykle „klikatě“.
Česko nemá problémy s východoevropskými přistěhovalci ani s Asiaty a s jejich příspěvkem k národnímu důchodu. Vietnamci v Česku žijí několik desítek let a lze jim vyčítat ledacos. Nikoli však tvůrčí úsilí ke vzdělanosti potomků. Navíc místní Vietnamci nejsou na sociálních dávkách. Problémem pracovitých Ukrajinců jsou jejich kořistničtí spoluobčané, nikoli soužití s většinovou společností.
Účastí v schengenském prostoru se však Česko dostalo pod tlak Evropské unie na „poměrné rozmístění“ imigrantů, které přijala a přijímá západní Evropa. V minulosti nás nezajímaly problémy měst, jako je švédské Malmö, jehož polovinu obyvatel tvoří konzumující imigranti, kteří se odmítající podílet na tvorbě bohatství hostitelské země. Dnes si jich však všímat musíme.
Vznik bariér
V důsledku nelegální, neproduktivní a parazitní imigrace do Evropy začaly vznikat bariéry, jež by ji měly regulovat. Bulharsko přestalo v zimě svou bariéru na tureckých hranicích budovat z obavy před multikulturností EU. V dubnu se však rozhodlo pokračovat v její výstavbě a dokončit ji. I Řecko pokračuje ve výstavbě bariéry proti imigrantům.
Evropa již nějakou dobu postrádá dřívější pravý a upřímný entuziasmus pro multikulturalismus a politickou korektnost
Odhodlání Italů nechat libyjským vůdcem Muammarem Kadáffím vybudovat hranici proti imigraci do Evropy, zejména kolem libyjských břehů za italské peníze skončilo se začátkem „podivné“ občanské války. Itálie rychle přešla na nově vzniklou protikaddáfíovskou stranu.
V úterý dostalo italské letectvo od své vlády překvapivý pokyn zapojit se do koaličního bombardování vybraných vojenských cílů v Libyi. A italský premiér Silvio Berlusconi toto rozhodnutí vysvětlil i francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu. Ten v úterý v Římě jednal o vlně imigrantů ze severní Afriky, přičemž Francie je nejaktivnějším členem současné koalice proti Kaddáfímu. Problém ilegální imigrace však Itálie začala "řešit" jiným způsobem.
Národní zájmy
V uplynulých týdnech Itálie předvedla, jak snadno lze zneužitím pravidel schengenského prostoru přesunout problém nelegálních ekonomických afrických imigrantů na Evropu, aniž by se ohlížela na národní zájmy ostatních členských zemí EU. Francouzi zpozorněli jako první a začali být politicky a úředně efektivní. Nikdy nepřestaly existovat francouzské národní zájmy. A totéž platí pro ostatní země. Ani české národní zájmy nikdy nepřestaly existovat. Jen byly zasypány.
Zítra se mohou v českých městech objevit tito „jižní“ nepracující specialisté na vysávání národních systémů sociálního zabezpečení. Není to jen „deja vu“, ale problém, který musí Česko okamžitě řešit. EU se nepostará, naopak. Stejně jako připustila porušování maastrichtských kritérií, připustí i tyto imigranty bez ohledu na národní zájmy. Pokud EU léta "nevěděla", že jde o existenci, Česko by si to uvědomit mělo.
Racionální a k prosperitě vedoucí imigraci iniciovali naposled čeští králové Václav I. a Přemysl Otakar II. Bez Hitlera a zdejších Henleinů a Franků by produktivní koexistence českého a německého obyvatelstva na našem území přetrvala. Nikdy však nemůže fungovat koexistence s imigranty, kteří si přinášejí nesnášenlivou ideologii, jež koexistovat nechce.
Střet civilizací
Uznávaný český arabista nedávno bagatelizovat problémy s islamismem. Dle něho jsou bitky v Berlíně vnitřním problémem islámu, nevinné a vhodné pouze k akademickému studiu. Není tomu tak. Němce zneklidňuje, že si nejen na berlínských zdech v graffiti, ale i násilím vyřizují „jen mezi sebou“ účty Turci a turečtí Kurdové, kteří toho času žijí v tomto městě – zejména v jeho zničených východních čtvrtích.
Zítra se mohou v českých městech objevit „jižní“ nepracující specialisté na vysávání národních systémů sociálního zabezpečení
Střet západní a islámské civilizace v Evropě nevzniká až nyní. Začal před víc než tisíci lety. Tehdy nastal expanzivní tlak islámu, jemuž se Evropané snažili ubránit. Poprvé jej zastavil v říjnu 732 v bitvě u Tours franský vůdce Karel Martel. Na vrcholu středověku několik století bránilo západní civilizaci uherské království – například římský císař, uherský a český král Zikmund Lucemburský a Habsburkové v čele středověké říše. Na financování toho úsilí se významně podílely Čechy, Morava i Slezsko. V roce 1683 zachránilo obléhanou Vídeň středoevropské úsilí včetně včasného příchodu vojska polského krále Jana III. Sobieského.
V současnosti se odehrávají politické převraty a tlaky od Maroka až po Sýrii. Dosud však tento jev nikdo nedokázal srozumitelně a přijatelně vysvětlit. Možná, že jde o tlak na takzvaný „měkký podbřišek Evropy“, jehož cílem je přejít a obejít Alpy zleva.
Iniciativa Francie
O multikulturalismus se poctivě pokoušeli Britové, přičemž jejich kolonialismus je s odstupem času považován za civilizační. Položili totiž v polovině světa základy státní správy a kulturního dědictví.
Koloniálním velmocím se po několika generacích vrací odpovědnost za kolonialismus. V případě Italů je to především Libye a Somálsko. I francouzská angažovanost v severní Africe má trvalé následky. Francie však své kulturně-politické závazky uznává – například vojenskými zásahy v západní Africe. Na východě Evropy také Rusko bez větší mezinárodní publicity odolává islámskému tlaku. Teroristické útoky v metru, školách, vlacích, divadlech jsou podobné jako v Lockerbie, New Yorku, Berlíně, Londýně nebo v Madridu.
V současnosti islámský tlak na západní civilizaci graduje. V severní Africe se totiž nebývale uvolnil ventil, a proto se Evropa musí spojit na obranu své civilizace. Zatím se však neobjevují nové osobnosti, jako byl Karel Martel, Zikmund Lucemburský či Jan III. Sobieski. Iniciativy se zřejmě chopí Francie, v níž tradičně není daleko od kavárny k barikádě.
