Nikdo ať neříká nikdy. Do poloviny listopadu to platilo o konejšivých výrocích irských představitelů i o bagatelizujících a sebevyviňujících výpovědích expertů evropských a mezinárodně-fondových institucí. Po řeckém falšování národohospodářských dat, aby se rychle dostalo do eurozóny, a průběžném falšování stejných údajů od vstupu až do května 2010, aby se v ní udrželo, přišlo na řadu Irsko. Podmínky, pohnutky a úmysly byly možná jiné, podstata a výsledek však stejné – dlouhodobé vyvolávání iluzí u vlastních občanů a matení mezinárodní veřejnosti.
Řekové se netají, že si hospodářky přilepšovali za prvé ždímáním eura a členských zemí eurozóny a za druhé prostřednictvím neexistující fiskální spoluodpovědnosti. Irové zase předstírali hospodářský zázrak vlastním přičinění, přičemž současně vytunelovali svou ekonomiku úvěrovými spotřebními a nemovitostními bublinami seriozně se tvářící komerční banky. To celé přikryla irská vláda nezodpovědnou zárukou za vklady u nezodpovědných bank. Na to však neměla ani zdroje, ani nárok.
Počítala však s tím, že Evropská měnová unie (EMU) to nějak „zalepí“ – stejně jako v případě Řecka. A dokonce počítá s tím, že to „zalepí“ Evropská unie včetně nečlenských zemí EMU. Standardní je požadavek na Mezinárodní měnový fond (MMF), protože z irských bank odtékají vklady převážně irských klientů. Například Allied Irish Bank připustila od června odliv třinácti miliard eur, zhruba 17 procent z celkových depozit.
Odsunutá odpovědnost
I Irsko rychle vstoupilo do eurozóny. Nikoli post festum, jako se teď chystá Island, ale hned na jejím začátku. Zavrhlo svou libru a vydalo se pod ratingy vyplývající ze členství v eurozóně. Odpovědnost odsunulo na EU, přičemž irská rétorika byla trvale a hlasitě proti unii. V praxi pak uplatňovalo vyhraněný ekonomický liberalismus a provozovalo různé off-shore instituce s podbízivým nízkým korporátním zdaněním, aby přilákalo investory z EU na úkor ostatních členských zemí.
Mise EU a MMF se 28. listopadu dohodla s irskými představiteli o postupu „záchrany či pomoci“ Irsku v jeho nikoli nenadálé fatální finanční krizi. Dohoda zní na 85 miliard eur, z toho 35 miliard pro irské komerční banky. Musejí ji však ještě schválit ministři financí členských zemí EMU, takzvané Euroskupiny. Zbývá už jen „drobné“ dojednání úroků za tuto „pomoc“.
Francie se dohodla s Německem na vytvoření stálého krizového mechanismu, který by měl od roku 2013 nahradit současný záchranný fond eurozóny. Británie se má zúčastnit na základě dřívější samostatné dohody s Irskem.
Stálý krizový mechanismus by měl zahrnovat i soukromé investory. A je možné, že se již nyní účastní kauzy Irsko. Soukromý investor však není charitativní instituce. V České republice jsou známi soukromí investoři, kteří se zúčastnili deblokací pochybných dluhů bank a firem z Konsolidační agentury za zlomky původních hodnot. Rozdíl zaplatil český daňový poplatník.
Všechno asi „klapne“. Stálý krizový mechanismus však vyvolává dojem stálého krizového vývoje v eurozóně. EU a její jádrové členské země Francie a Německo jsou zřejmě ochotné bojovat za euro „až do posledního Středoevropana“. Francouzští a němečtí daňoví poplatníci však jen obtížně stráví, že se Irsko nehodlá vzdát svého liberálního daňového systému, který nekolegiálně bohatne na zbytku Evropy.
Pražské vlády mají sklon k velkorysé mezinárodní podpoře zemí, jež nejsou ochotné samostatně hospodařitČeská vláda nedává jednoznačně najevo, že by problémy eura byly jen EMU. Mlží o eventuální angažovanosti ČR v tomto irském hašení požáru, který založili nadšení amatérští požárníci, nikoli hasiči, již při vzniku EMU. Pražské vlády mají nejméně v posledních 50 letech sklon k velkorysé mezinárodní podpoře zemí, jež nejsou ochotné samostatně hospodařit a zodpovídat za své dluhy. Dle vzoru vesnického haura kombinovaného s rozhazovačem peněz domácích daňových poplatníků „papežštějším než papež“ ať v rámci bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) či později jinde.
Ochotně jsme za minulého režimu kývali na „oddlužování“ takzvaných rozvojových zemí. Při jednáních o prominutí dluhů či jejich podstatných částí těmto zemím v rámci takzvaného Pařížského a Londýnského klubu věřitelů jsme rozhodně „promíjení“ nekomplikovali. Zatěžovali jsme „jen“ svůj státní rozpočet, bilanci ČSOB a centrální banky.
Tomuto altruismu z cizích peněz se dokázala postavit až vláda v Bratislavě. V rámci nadstandardních vztahů se Slovenskem by bylo dobré, kdyby se česká vláda zeptala současné slovenské premiérky Ivety Radičové co s tím.
V Irsku evidentně nastalo prostřednictvím krátkozrakosti komerčních bank to, co se v učebnicích bude nazývat český bankovní „socialismus“ spojený zejména s takzvanou velkou privatizací. Tehdy si musela ČR najít řešení sama a za své.
Přišli jsme sice o mnoho státních rozpočtů, měnové a zlaté rezervy, ale po nikom zvnějšku jsme nic nechtěli. Našli jsme si na vyřešení „dutin“ v domácím hospodaření metodicky Konsolidační banku a využili jsme Fond národního majetku. Irsku bychom měli rozhodně pomoci dobrými radami zkušenějšího. Máme přece dosud mnoho potenciálních poradců, „přímých účastníků“ tehdejší krize i jejího řešení.
Až přijde na Č
Portugalsko je ve dveřích krize, Španělsko ante portas a senzacechtiví již straší Belgií a Nizozemskem. Kam až by měl spásonosný nový stálý krizový mechanismus dosáhnout? Do jádrových členských zemí EU Francie a Německa? Lepší by bylo říct, že „ukázková operace skončila“.
Správně vyzývají český prezident Václav Klaus a ČNB k jednoznačnému ne vstupu do eurozóny. Výmluva premiéra Petra Nečase, že to také nemusí kvůli špatnému stavu ekonomiky nastat, nestačí. Škoda jen, že prezident a ČNB toto moudré řešení neprosadili, kdy měli – před vstupem do EU stejně jako Velká Británie a Dánsko.
Bude to asi seriál dle reklamní zkratky PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko, Španělsko). G a I už běží na prime-timu. Pokud by někdy mělo dojít i na Č, nebude mít už nikdo z okolo stojících a přihlížejících ani vindru ani na okázalou, ani na neokázalou pomoc.