Lidovky.cz

Íránský režim není tuhá diktatura

  10:17
Tisíce žen v černých čádorech, stovky mužů s turbany na hlavách, to vše na dohled od zlaté kupole jedné z nejdůležitějších mešit šíitského světa. Právě tady je největší koncentrace hlavních ideologů íránské teokracie, ale i jejích odpůrců z řad duchovenstva. Unikátní reportáž Břetislava Turečka z íránského Kommu, šíitského Vatikánu.

V nitru šíitského Vatikánu. foto: Foto Břetislav Tureček.Česká pozice

V rozlehlé modlitebně hlavní kommské svatyně energicky přednáší ze stupínku muž s důstojnou bílou bradkou a stejně bělostným turbanem. Jeden z nejvýznamnějších kleriků Íránu, velký ájatolláh Abdolláh Džavádí Ámolí. Na kobercích osvětlených velkými křišťálovými lustry a odlesky stovek žárovek v zrcadlových mozaikách na stěnách 84letého řečníka pozorně poslouchají stovky mužů, jejichž hlavy rovněž zdobí turban.

V šíitském světě je to neklamné znamení, že jde o duchovní: bílý turban může od určitého stupně náboženského vzdělání nosit kdokoli, černý je vyhrazený sajjedům – klerikům, kteří svůj původ odvozují od některého z jedenácti středověkých šíitských vůdců, imámů, a tudíž přímo od proroka Muhammada.

Působení íránských duchovních

Někteří posluchači jsou zjevně ještě studenti-seminaristé, jiní ale evidentně už dávno pokročili do vyššího stupně erudice i postavení ve zdejší hierarchii. Sami klidně mohou být nositeli titulu hodžatoleslám (doslova důkaz islámu), anebo ještě vyššího ájatolláh (znamení boží). „K tradici šíitské hauzy, tedy systému seminářů, patří, že se prolínají role učitele a vyučovaného. Až do pozdního věku tak někdo může mít své studenty, ale zároveň sledovat přednášky a kázání někoho jiného,“ vysvětluje Mohammad Alí Šomálí.

Dnes íránští duchovní působí – nejen v náboženských strukturách, ale i na ministerstvech od školství až po zemědělství, v ozbrojených silách, médiích, na univerzitách, ve zdravotnictví – prázdný by asi zůstal seznam institucí, kde žádní klerikové v roli kazatelů, poradců, dozoru, úředníků či emisarů náboženských úřadů vůbec nejsou

Tento duchovní v Kommu vede katedru náboženství na Mezinárodním institutu islámských studií, svá dlouhodobá studia západní filozofie završil doktorátem na univerzitě v Manchesteru. „Když jsem v roce 1982 vstoupil do náboženského semináře tady v Kommu, už brzy jsem zároveň začal učit, i když jsem zkraje měl jenom jednoho, dva studenty. A na druhé straně když přednáší nějaký vlivný učenec, jako třeba velký ájatolláh Makárem Šírází, kterému je 91 let, naslouchají mu i o málo mladší duchovní. Prorok Muhammad říkal, že člověk se musí vzdělávat od kolébky až po hrob.“

I tím lze zčásti vysvětlit, že zatímco v sedmdesátých letech, kdy ještě zemi autoritářsky řídil proamerický šáh Mohammad Rezá Pahlaví, bylo v celém Íránu asi deset tisíc duchovních všech úrovní, dnes je počet kleriků v 80milionové Islámské republice odhadován na 400 tisíc. Toto číslo aspoň uvádí Mehdí Chaladží, který v Kommu rovněž léta studoval a nyní se Íránem odborně zabývá v západních výzkumných centrech.

V jedné ze svých posledních studií Chaladží vypočítává, kde všude dnes íránští duchovní působí – nejen v náboženských strukturách, ale i na ministerstvech od školství až po zemědělství, v ozbrojených silách, médiích, na univerzitách, ve zdravotnictví – prázdný by asi zůstal seznam institucí, kde žádní klerikové v roli kazatelů, poradců, dozoru, úředníků či emisarů náboženských úřadů vůbec nejsou.

Oficiální doktrína

Skutečnost, nad níž může na sekularizovaném a k Íránu kritickém Západě leckdo pozvednout obočí, je v Islámské republice oficiálně vykládána jako pozitivní a logické pokračování revoluce, jež v roce 1979 smetla monarchii. „Šíitské semináře, hlavně kommská hauza, jsou matkou vlády této země, stvořitelem naší revoluce,“ prohlásil před sedmi lety nejvyšší vůdce ájatolláh Chámeneí.

„Jak by mohla matka opustit své dítě a být k němu lhostejná? Nebránit ho, když je třeba? To je nemožné. Proto vztah mezi semináři a Islámskou republikou musí být založen na vzájemné podpoře,“ dodal Alí Chámeneí.

Trend liberálního světa, takzvaná odluka církve od státu, je v naprostém protikladu k oficiální doktríně Íránu, jehož vedení je pyšné, že se táboru okolo revolučního vůdce ájatolláha Rúholáha Chomejního podařilo v roce 1979 islám a „boží vůli“ učinit páteří státní ideologie i výkonu moci

Trend liberálního světa, takzvaná odluka církve od státu, je v naprostém protikladu k oficiální doktríně Íránu, jehož vedení je pyšné, že se táboru okolo revolučního vůdce ájatolláha Rúholáha Chomejního podařilo v roce 1979 islám a „boží vůli“ učinit páteří státní ideologie i výkonu moci. Představa, že zdejší režim je tuhou diktaturou, je přitom poněkud zkreslená.

Ačkoli justice a represivní složky občas sahají k drakonickým opatřením (která se, jak uvidíme, nevyhýbají ani duchovním), v každodenním i politickém životě mají Íránci v mnoha ohledech více svobody, než jí bylo například v Československu osmdesátých let. Americký think tank Atlantic Council loni v říjnu vypracoval rozsáhlou studii, která dokládá, že v rozporu se stereotypním vnímáním Íránu na Západě se v této zemi vedou čilé debaty o sociálně-ekonomických tématech a možnosti politické volby občanů jsou rovněž výrazně širší, než se předpokládá.

To ale neznamená, že v Íránu neprobíhají vášnivé – a někdy i krvavé – spory o charakter státu. Nejenže se brzy po revoluci ukázalo, že se Chomejního islamistický tábor rozhodl často brutálně eliminovat jiné proudy, které se přitom na revoluci rovněž podílely – perské nacionalisty, kurdské hnutí, levicové skupiny a podobně. Také uvnitř kléru dodnes přetrvávají mocenské a ideologické souboje, co by měl obnášet pojem „islámská republika“.

Role ájatolláha Montazerího

V kommském posvátném areálu není jen hrobka středověké světice Fátimy Ma’súme, sestry osmého šíitského imáma Rezy, k níž se ročně jezdí modlit statisíce věřících, ale jsou zde uloženy i ostatky desítek předních kleriků moderní éry. „Ti se spíš menším renomé mají cedulky na stěnách. Významnější duchovní mají mramorové náhrobky, jež byly nejprve na podlaze, ale pak, aby nepřekážely modlitbám, byly také vztyčeny podél stěn,“ vysvětlil mi sajjed Músáví ze správy svatyně.

Ájatolláh Montazerí patřil k nejvýznamnějším duchovním revoluce a Chomejní si ho dokonce vybral za svého posmrtného nástupce na postu rahbara, nejvyššího vůdce. Než se jím ale mohl Montazerí stát, kritizoval rozsáhlé porušování lidských práv a hromadné popravy politických vězňů.

Mezi kamennými deskami se jmény nejvýznamnějších duchovních šíitského světa uplynulého století se jeden náhrobek nápadně odlišuje. Působí hodně provizorně – kvádr je pokrytý modrým suknem a přes něj je natažený obyčejný igelit. Navzdory tomu se u něj co chvíli zastaví nějaký věřící, dotkne se jej uctivě prsty pravé ruky nebo poklekne a symbolicky ho políbí. „To je hrob velkého ájatolláha Montazerího,“ hlesne můj průvodce a mně začíná být o vzhledu náhrobku leccos jasné.

Montazerí patřil k nejvýznamnějším duchovním revoluce a Chomejní si ho dokonce vybral za svého posmrtného nástupce na postu rahbara, nejvyššího vůdce. Než se jím ale mohl Montazerí stát, kritizoval rozsáhlé porušování lidských práv a hromadné popravy politických vězňů. Chomejní ho proto zbavil nástupnictví – po Chomejního smrti byl v létě 1989 vůdcem ustaven Chámeneí, jenž stojí v čele teokracie dodnes a který se stal novým terčem Montazerího kritiky.

Kritika Chámeneího

Montazerí byl navzdory značné popularitě a zejména náboženské erudici postupně odsouván do ústraní a nakonec v roce 1997 skončil v domácím vězení. Když jsem mu chtěl v roce 2001 položit otázku, zda necítí vinu za režim, jejž pomáhal budovat, mohl jsem mu jen poslat e-mail. „Systém, jejž jsme tehdy zakládali, stál na spravedlnosti a božích principech,“ přišel mi sken rukou psané odpovědi opatřené otiskem ájatolláhova pečetního prstenu, „teprve později jej někteří lidé zneužili.“

Íránský vůdce Chámeneí čelí – a to i zde, v duchovním centru země – kritikům z několika táborů. Stejně jako celé mocenské uspořádání země. Leccos souvisí se samotnými ideologickými základy státu.

Montazerí zemřel v prosinci 2009, kdy v Íránu doznívalo tvrdě potlačené Zelené hnutí, jež zpochybňovalo druhé volební vítězství prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. I Montazerí patřil k jeho kritikům a byl neformální duchovní inspirací opozice, takže jeho pohřeb přerostl v ohromující demonstraci.

Kde jinde než v kommské svatyni měl být Montazerí pohřben – po boku jedněch z nejvýznamnějších ájatolláhů minulého století Borúdžerdího či Golpájegáního. Když se však o půl roku později, v červnu 2010, do svatého města vydal na velmi citlivou a zprvu utajovanou cestu první muž státu Chámeneí, nechal jeho aparát pro jistotu Montazerího náhrobek odstranit. Jako provizorium vypadá dosud. Íránský vůdce čelí – a to i zde, v duchovním centru země – kritikům z několika táborů. Stejně jako celé mocenské uspořádání země. Leccos souvisí se samotnými ideologickými základy státu.

Vládce a vykonavatel božích záměrů

Nejdůležitější konflikt už od revoluce v roce 1979 sváděli zastánci a odpůrci Chomejního doktríny velájate fakíh. Ta, stručně řečeno, říká, že dokud se na zemi nevrátí v roli spasitele dvanáctý, skrytý imám Mahdí, aby nastolil mír a spravedlnost, vládcem a vykonavatelem božích záměrů je k tomu určený duchovní.

Nejdůležitější konflikt už od revoluce v roce 1979 sváděli zastánci a odpůrci Chomejního doktríny velájate fakíh. Ta, stručně řečeno, říká, že dokud se na zemi nevrátí v roli spasitele dvanáctý, skrytý imám Mahdí, aby nastolil mír a spravedlnost, vládcem a vykonavatelem božích záměrů je k tomu určený duchovní.

Ještě v době revoluce a krátce po ní nebylo zcela jasné, co si Chomejní představuje, když prosazuje islámskou republiku. Na jaře 1979 ji Íránci naprostou většinou hlasů schválili v referendu. Až poté byla vysokými duchovními a vlivnými právníky sepisována ústava a při její formulaci zastánci velájate fakíh zvítězili. Proto má dnes Írán nejen přímo voleného prezidenta, parlament a vládu, jak jsou tyto instituce v různých podobách známé i jinde ve světě, ale navíc nejvyššího vůdce islámské revoluce, persky rahbara.

Od roku 1979 až do své smrti byl rahbarem vcelku logicky vůdce revoluce a jejího náboženského proudu Chomejní. Už v té době však měl model, v němž duchovenstvo výrazně zasahuje do všech sfér společenského a hospodářského života země, výrazné kritiky. Nejznámějším byl ájatolláh Mohammad Kázem Šaríatmadárí. Ten v šedesátých letech za šáhova režimu držel nad Chomejním ochrannou ruku a podle některých svědectví ho de facto zachránil před oprátkou – panovník místo toho poslal radikálního rebela z jeho kommského domku do vyhnanství v Turecku.

Spory uvnitř náboženského establishmentu

Když se Chomejní v únoru 1979 po patnácti letech triumfálně vrátil završit revoluci, v zahraničí se pro změnu ocitl prchající šáh. Se Šaríatmadárím už však Chomejní společnou řeč nenašel. Šaríatmadárí patřil k významnému proudu takzvaných kvietistů, kleriků přesvědčených o tom, že by duchovenstvo mělo vstupovat do politiky až v nejvyšší nouzi, jinak by se mělo držet oblasti náboženství a etiky. Proto kritizoval i celý systém velájate fakíh. Rozpory mezi oběma vrcholnými ájatolláhy dospěly k vrcholu v roce 1982.

Spory uvnitř náboženského establishmentu, které rezonují i sály a modlitebnami kommských seminářů, se často týkají i osobních vztahů a antipatií

Šaríatmadárí byl křivě obviněn z přípravy puče, byl mu odebrán prominentní titul mardži, dostal zákaz nosit oděv duchovního a média o něm směla psát nanejvýš jako o „panu Šaríatmadárím“. Takové odnětí náboženského postavení bylo v šíitském světě naprosto bezprecedentní, tím spíš že se k němu uchýlil jiný duchovní, jenž by navíc měl být Šaríatmadárímu vděčný za předchozí podporu. Ponížený Šaríatmadárí, který principiálně odmítal násilí, zemřel v dubnu 1986 v domácím vězení.

I dnešní vůdce Chámeneí má své zaryté odpůrce, navíc mu chybí charisma a zásluhy, kterými disponoval jeho předchůdce Chomejní. Rahbar si proto nemůže paradoxně být zcela jistý ani v Kommu, protože mnozí významní klerikové se stále nesmířili s tím, že se na nejvyšší post dostal. Poukazují především na to, že byl sice loajálním příslušníkem Chomejního tábora, ale nesplňoval požadavek předepsané náboženské erudice – nebyl mardžou, tedy inspirací pro věřící –, takže kvůli němu dokonce musela být upravena ústava.

Dalším vadí obecně silná pozice rahbara. „V naší ústavě máme velájate fakíh, ale ne v tom smyslu, že jeden člověk koncentruje ve svých rukou veškerou moc,“ prohlásil i zmiňovaný Montazerí, než ho jeho náhradník Chámeneí v roce 1997 poslal do domácího vězení. Spory uvnitř náboženského establishmentu, které rezonují i sály a modlitebnami kommských seminářů, se často týkají i osobních vztahů a antipatií.

Rychlá odezva

Své o tom ví i mardža, velký ájatolláh Júsuf Sáneí – který už však mardžou oficiálně rovněž není. Když jsem s tímto reformně orientovaným hodnostářem v červnu 2009 v době prezidentských voleb vedl v Kommu rozhovor, nad opětovně kandidujícím prezidentem Ahmadínežádem vynášel jeden příkrý soud za druhým. „Když ve čtyřicátých letech umíral v exilu svržený panovník Rezá Šáh, jeho tělo bylo prolezlé červy. Doufám, že také Ahmadínežáda potká ještě za jeho života něco takového,“ korunoval tirádu proti prezidentovi.

Svým stoupencům ájatolláh Sáneí zakázal Ahmadínežáda znovu volit. Poté co prezident post obhájil, vydal Sáneí fatvu zakazující muslimům pracovat ve státní správě. Odezva na jeho zpupnost přišla rychle.

Svým stoupencům ájatolláh zakázal Ahmadínežáda znovu volit. Poté co prezident post obhájil, vydal Sáneí fatvu zakazující muslimům pracovat ve státní správě. Odezva na jeho zpupnost přišla rychle. V prosinci 2009 vyplenili Sáneího kanceláře skupiny útočníků v civilu, byl odříznut od elektronických sítí a hned následující měsíc ho potkalo to, co o 27 let dříve Šaríatmadárího – Sdružení náboženských učenců Kommu ho zbavilo mardžajátu a zmizel z médií.

Takové vnitřní střety a čistky vypadají sice děsivě, ale příznačné je, že i v kommském srdci režimu vyvolaly značný odpor části duchovenstva. „O sesazení Sáneího rozhodla jediná organizace. Takový případ se tu stal teprve podruhé v historii a neodrážel názor vedení seminářů ani ducha Kommu,“ řekl mi k tomu Mohammad Alí Šomálí ze zdejšího Mezinárodního institutu islámských studií a za jeho diplomatickým vyjádřením byla trochu cítit nevole nad degradací velkého ájatolláha.

Mardža

Tradiční šíitské hauzy, rozeseté po Blízkém východě, se po staletí formovaly jako instituce značně nezávislé na státní moci. Typičtí mardžové se drželi zmíněného kvietistického postoje, a když už zasahovali do světských záležitostí, pak diskrétně a v náznacích. Zásadní zlom přinesla až Chomejního doktrína, již připravoval už před revolucí, když pobýval v exilu v iráckém Nadžafu.

V tradičním uspořádání se vysoce erudovaný ájatolláh stává mardžou, když vydá za souhlasu svých kolegů i konkurentů vlastní risálu, obsáhlý soubor právních názorů v jakémsi paragrafovém znění. Ájatolláhů je v Íránu okolo tří stovek, za velkého ájatolláha a posléze mardžu, se však může považovat jen asi desetina z nich.

Právě s nadžafskou hauzou, které v současnosti dominuje celosvětově velmi vlivný ájatolláh Sístání, začal Komm po revoluci roku 1979 svádět souboj o dominanci nad celým šíitským světem. A zatímco Nadžaf má nadále mnohem blíže ke kvietistickému pojetí, Kommu íránský mocenský establishment vtiskl podobu jedné ze součástí politického vedení země.

V tradičním uspořádání se vysoce erudovaný ájatolláh stává mardžou, když vydá za souhlasu svých kolegů i konkurentů vlastní risálu, obsáhlý soubor právních názorů v jakémsi paragrafovém znění. Pro představu – ájatolláhů je v Íránu okolo tří stovek, za velkého ájatolláha a posléze mardžu, se však může považovat jen asi desetina z nich. Coby mardža-e taklíd, doslova vzor k následování, je pak dotyčný duchovní se svými výnosy inspirací pro každodenní chování svých stoupenců.

Čím je erudovanější a oblíbenější, tím více stoupenců má – a tím více se mu díky tomu sbíhá peněz, protože šíité zpravidla odvádějí část náboženské daně právě svému mardžovi. Ten pak obvykle peníze používá k financování různých sociálních programů, vydávání literatury, šíření osvěty či propagandy a k vyplácení stipendií svým studentům na základní životní náklady. „Měsíční stipendium zvané šahríje umožňuje studentům soustředit se na vzdělávání. Bývá to skromný plat, protože i životní náklady v semináři bývají nižší než ve městě,“ říká duchovní Šomálí.

Prolínání státu a náboženství

A tak zatímco v tradičních soukromých školách se studenti de facto skládají na platy svých učitelů, v šíitské hauze si pedagogové platí žáky. Právě prostřednictvím financování celého systému se vedení porevolučního Íránu podařilo nejen výrazně posílit počty a vliv kleriků v zemi, ale také dosud autonomní hauzu do značné míry podřídit státní moci. Mehdí Chaladží například zmiňuje, že nejvyšší vůdce země Chámeneí si může dovolit vyplácet větší stipendia než jeho konkurenti.

Íránský stát jako takový pochopitelně více přeje loajálním duchovním než těm, kteří se prolínání světské a náboženské sféry zpěčují. Pokud íránské vedení považuje za zcela správné a legitimní prolínání státu a náboženství, je logické, že tento postoj Teherán uplatňuje do značné míry i v zahraniční politice.

I stát jako takový pochopitelně více přeje loajálním duchovním než těm, kteří se prolínání světské a náboženské sféry zpěčují. „V lednu 2014 šéf Chámeneího úřadu Mohammad Mohammadí Golpájegání omylem vypustil na veřejnost zprávu, že vůdce měsíčně vyplácí šest milionů dolarů klerikům, vedle toho na náboženský aparát, bydlení, pojištění a další výdaje odcházejí stovky milionů dolarů ročně,“ napsal Chaladží s tím, že odhalující článek po pár hodinách ze serveru agentury Dígarbán zmizel.

Pokud íránské vedení považuje za zcela správné a legitimní prolínání státu a náboženství (onu „péči matky o potomka“, jak prohlásil vůdce Chámeneí), je logické, že tento postoj Teherán uplatňuje do značné míry i v zahraniční politice. „V ústavě máme řečeno, že Írán musí stát proti silám útlaku,“ říká v Kommu hodžatoleslám Savádí z vlivného Institutu pro plánování budoucnosti státu. „Ústava přitom byla sepsána krátce po revoluci, kdy byla Islámská republika ještě velmi slabá. Bylo to ale možné proto, že náš stát nestojí primárně na zbraních, ale na idejích.“

Obranný boj šíitů

I v evropských médiích se již zabydlel pojem „íránská hrozba“, importovaný z USA a z Izraele, mluví se v této souvislosti o íránském raketovém potenciálu i jaderném programu. Z Íránu, obklopeného v regionu desítkami amerických základen, izraelským jaderným arzenálem, sunnitskými džihádisty a Západem po zuby vyzbrojenými arabskými monarchiemi, pochopitelně vidí hrozbu jinde.

Teheránu a duchovním se konflikt v Sýrii daří vykreslovat jako obranný boj šíitů a dalších menšin proti salafistickým džihádistům sloužícím Washingtonu a Rijádu, ať už pod vlajkou al-Káidy, Islámského státu nebo podobné organizace

„Západ se nás bojí, protože bojujeme proti jeho nadvládě a kořistnictví, protože na jeho heslo ‚might is right‘, moc znamená pravdu, odpovídáme: Vaše moc neznamená nic!“ říká klerik Savádí. I současnou válku v Sýrii tu interpretují jednoznačně jako výsledek snahy Západu a Saúdské Arábie destabilizovat Asadův režim a namísto něj dosadit spřátelené vedení, což se však ani po šesti letech stále krvavějšího konfliktu nepodařilo.

Zato Teheránu a zdejším duchovním se konflikt daří vykreslovat jako obranný boj šíitů a dalších menšin proti salafistickým džihádistům sloužícím Washingtonu a Rijádu, ať už pod vlajkou al-Káidy, Islámského státu nebo podobné organizace. „Když hrozilo, že Islámský stát v roce 2014 dobude Bagdád, svolal rahbar bezpečnostní vedení státu a nařídil, že je nutno tomu za každou cenu zabránit,“ vzpomíná při přednášce na Islámské univerzitě al-Mustafá bezpečnostní expert, který se představil jako doktor Forátí, „proto jsme do Iráku vyslali 60 tisíc mužů včetně 90 odstřelovačů.“

Otevřeně připouští i to, o čem se v západních médiích obvykle jen spekuluje. „Nasazujeme samozřejmě lidi na obranu tamní vlády i do Sýrie, včetně dobrovolníků najatých v Afghánistánu a Pákistánu. V Íránu je k boji vycvičí revoluční gardy a pak je posílají do Sýrie. Jejich počty jsou tajné, osobně to odhaduji na deset až dvacet tisíc mužů,“ říká bez jakýchkoli rozpaků Forátí.

Důstojné duchovní centrum

Ozvěny krvavých blízkovýchodních otřesů jsou znát i v ulicích Kommu. Oproti roku 2009, kdy jsem tu byl naposledy, výrazně přibylo živností, které patří Arabům z Iráku a ze Sýrie. Na prostranství u centrální mešity kdosi vybírá na podvyživené děti živořící v Jemenu. „Zabíjejí je Saúdští Arabové,“ drmolí překotně aktivisté s kasičkou. Amně se bezděky vybavují podobně zjednodušené, demagogické a sebe vyviňující výkřiky, které lze často slyšet na Západě či v Izraeli – tu na adresu Arabů, jindy Íránců nebo obecně muslimů.

Navzdory všem zákulisním i otevřeným soubojům, politikaření a intrikám Komm pořád působí jako důstojné duchovní centrum. Zlatá kupole a minarety nad Fátiminou hrobkou jsou centrem pulsujícího světa, v němž denně korzují, modlí se a rozjímají desetitisíce věřících nejen z Íránu, ale i z arabských zemí, Afghánistánu, Indie a dalších států s početnými šíitskými komunitami.

„Propaganda dnes funguje na všech frontách,“ říká k tomu před zahraničními studenty ájatolláh Mehdí Hádaví Tehrání. „Na Západě tak leckdo využívá řádění Dáeše, Islámského státu, k očerňování islámu jako takového. A na Blízkém východě zase bohužel leckdo napadá křesťanství jen kvůli politice některých křesťanských zemí. Ani jedno ale není správný přístup.“

Navzdory všem zákulisním i otevřeným soubojům, politikaření a intrikám Komm pořád působí jako důstojné duchovní centrum. Zlatá kupole a minarety nad Fátiminou hrobkou jsou centrem pulsujícího světa, v němž denně korzují, modlí se a rozjímají desetitisíce věřících nejen z Íránu, ale i z arabských zemí, Afghánistánu, Indie a dalších států s početnými šíitskými komunitami. „Jsme z Kašmíru, okupovaného Indií,“ představuje se mi v kantýně Mezinárodní islámské univerzity skupina studentů.

Otázka budoucího vývoje

Poutníkům slouží desítky hotelů, stovky bister a restaurací, svou kancelář či poradnu pro věřící tu má každý významný mardža včetně těch zahraničních. Mezi zdejší pamětihodnosti patří dům, z nějž Chomejní do roku 1963 brojil proti šáhovi, několik kilometrů odsud je stále se rozrůstající poutní komplex Džamkarán, kde se úterý co úterý scházejí tisíce lidí, aby se modlili v blízkosti studny, z níž komunikuje se světem očekávaný spasitel, Mahdí.

Určitě stojí za to bedlivě a bez růžových, či naopak černých brýlí sledovat, jak se bude vliv a ideové směřování Kommu vyvíjet do budoucna. Už jen proto, že v něm sídlí jak duchovní, kteří dali íránskému sbližování se Západem zelenou, tak ti, kteří se takovému vývoji zuby nehty brání.

Pro důsledné věřící jsou takové rituály běžnou součástí života. Pestré sportovní oblečení, nagelované vlasy a žoviální způsoby některých přicházejících mladíků ale ukazují, že v případě problémů či nemoci v rodině, touhy dostat se na školu a podobně tu náhle hledají sílu i zjevně sekularizovaní Íránci. Mnozí obyvatelé z jiných koutů země si při vyslovení jména Komm často neodpustí útrpný úšklebek. Pro loajální a zbožné Íránce ale „šíitský Vatikán“ pořád zůstává předmětem úcty.

Určitě stojí za to bedlivě a bez růžových, či naopak černých brýlí sledovat, jak se bude vliv a ideové směřování Kommu vyvíjet do budoucna. Už jen proto, že v něm sídlí jak duchovní, kteří dali íránskému sbližování se Západem zelenou, tak ti, kteří se takovému vývoji zuby nehty brání.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.