Íránský plyn by mohl konkurovat ruským dodávkám

Magické slovo Nabucco… Vyvolává nadšení milovníků divadla a oper Giuseppeho Verdiho. Také se s ním ale dlouho oháněli stoupenci posilování energetické bezpečnosti Evropy. Kdybychom dnes měli plynovod Nabucco, byli bychom mnohem méně závislí na dodávkách suroviny z Ruska. Jenže Západ se s Íránem rozhádal kvůli tamnímu jadernému programu a projekt potrubí s poetickým názvem se v minulých letech stal bez íránského plynu nesmyslným.

Dnes je vše jinak. Kvůli ukrajinskému konfliktu jsou nejisté dodávky plynu z Ruska. Západ jedná s Teheránem o jaderném kompromisu, který by ukončil sankce vůči Íránu. Evropská komise podle informací, které z Bruselu tu a tam unikají, výhledově chystá plynovou spolupráci právě s potenciální politickou i ekonomickou mocností Blízkého východu. Tedy se zemí, která má po Rusku druhé největší – podle některých údajů ale vůbec největší – zásoby zemního plynu na světě.

„Část íránské ekonomické a politické elity, stejně jako západní firmy, se připravuje na konec sankcí,“ prohlásil Frank Umbach, šéf energetického výzkumu na King’s College v Londýně, podle agentury Reuters.

Úsilí Turků a Íránců

Bylo by bláhové očekávat, že íránský plyn nahradí ruský už během letošní zimy, která může být kvůli omezeným dodávkám Gazpromu krutá především pro Ukrajinu a Balkán. Ale v horizontu několika let se Írán ukazuje mnohem nadějnější konkurencí vůči Rusku než ta, o které se obvykle mluví – ať už jde o zkapalněný plyn z USA nebo z Kataru. „Dovoz zkapalněného plynu by byl velmi drahý,“ uvádí Bachruz Abdolvand, koordinátor berlínského Centra pro studium kaspického regionu, podle serveru Věstnik Kavkaza.

V případě íránského plynu by totiž surovina měla putovat do Evropy plynovody přes Turecko. A dokonce kvůli tomu nemusí být nutné oživovat projekt Nabucco. Íránci a Turci už dnes pracují na budování plynovodů a vyhlídka exportu do Evropy by měla jejich úsilí ještě povzbudit.

Íránci dnes hrají velkou geopolitickou a ekonomickou hru, ukrajinská krize jim otevřela nové možnosti. Je nutné počítat s tím, že Teherán si to nebude chtít rozházet ani s Moskvou. Obě země koneckonců sbližuje právě to, že se staly „obětí“ západních sankcí. Teherán ale dnes hraje na všechny strany. Světové agentury v září informovaly, jak íránský prezident Hasan Rúhání při setkání se svým rakouským protějškem Heinzem Fischerem v New Yorku prohlásil: „Írán může být bezpečným energetickým centrem pro Evropu.“ Ruská média zase před několika dny citovala Rúháního prohlášení pro televizi Rossija 1: „Írán zatím není připraven nahradit Rusko jako klíčového dodavatele plynu do Evropy.“

Společný nepřítel

Tohle dobře vědí i v Bruselu. Írán nejdříve musí investovat do své plynárenské infrastruktury, která je zanedbaná právě kvůli nedostatečným západním investicím. A také se bezpochyby nebude bránit zájmům odběratelů z jiných zemí včetně například Číny.

Pravda však také je, že i v dobách sílící konfrontace se Západem Íránci velmi silně lobbovali za dodávky plynu do Evropy z největšího naleziště plynu na světě – Jižního Parsu –, o které se Írán dělí s Katarem. Íránci přitom nemluvili o Nabuku, ale o vlastním projektu Perského plynovodu, který by vedl právě přes Turecko. Ať tak, či onak – přes plynovody v Turecku, na Balkáně či v Itálii a dále v Rakousku či v Německu by se pak íránský plyn mohl dostat také například do Česka.

Skeptici namítají, že Washington po nějakém zlepšování vztahů s Íránem netouží, takže vyhlídky na zrušení západních sankcí úplně růžové nejsou. Jenže situace se mění. Jasněji má být na konci tohoto roku. Američany dává s Teheránem fakticky dohromady jejich společný nepřítel – teroristé z Islámského státu. Írán musí být v boji proti Islámskému státu nejdůležitějším spojencem, prohlašuje jeden z nejznámějších amerických analytiků mezinárodních vztahů Fareed Zakaria.

Záleží také na vnitropolitickém vývoji v Íránu. Ale pravděpodobnost, že situace na Blízkém východě i na Ukrajině přispěje k „odblokování“ ekonomické spolupráce s Íránem, stoupá.