Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Írán, ta země s hroznou pověstí

  15:02

Poté, co prodělal evropskou mediální masáž, nestačí evropský turista zírat. A ne vždy jsou jeho pocity příjemné.

Vesnické děti sledují na svém oslíkovi vůz projíždějící kolem nich během rallye na okraji města Mašhad. foto: © ReutersČeská pozice

Než se našinec do Íránu vůbec vypraví, týdny a měsíce zjišťuje o této zemi vše, co mu připadne na zneklidnělou mysl. Mediální obraz Íránu v západním světě je totiž katastrofální. O obrazu Mahmúda Ahmadínežáda rozmlouvat netřeba. V minulosti zařadil americký prezident George W. Bush tuto zemi do pomyslné osy zla po bok KLDR a tehdejšího Husajnova Iráku. Benjamin Netanjahu si před časem na jednání v OSN přinesl dokonce kresbu znázorňující, kolik času Írán dělí od atomové bomby. Ale když třeba Günter Grass napíše text poukazující na prostou skutečnost, že největší atomovou mocností regionu je Izrael, je z něj vytvářen antisemita a esesman. Shrnuto: do Íránu by mohl jet pouze antisemita, blázen, nebo čistokrevný dobrodruh.  

Jenže toho, kdo by bral vážně mediální masáž o Íránu, skutečnost víc než překvapí. Třeba potká studenta šírázské univerzity: rozumí anglicky, má moderní mobil, oblečením se zásadně neliší od studenta univerzity v České republice, byť možná z před deseti let. Bydlí mimo domov s dalšími dvěma známými blízko centra Šírázu v poměrně moderním bytě o dvou pokojích. Tři jeho spolubydlící mají notebooky, hrají „západní“ počítačové hry a dívají se na americké filmy.

Zatímco na jedné straně jsou věřícími muslimy (do mešity jsem je ale jít neviděl!), večer rozevřou notebook se staženými filmy a nabízejí nám jednu americkou pecku za druhou. Mají jich rozhodně stovky – většinou té „konzumní pokleslé kultury“ se Supermany a podobně. Chtěl jsem se zavděčit a pochválil íránský film Rozchod Nadira a Simin. Sice byli pyšní, že ho jako Evropan znám, ale pravili, že zrovna takové filmy se jim moc nelíbí a svedli hovor zpět, myslím na Spidermana.  

Nakonec dospěli k závěru, že nejvíce se zavděčí Angelinou Jolie, takže jsme se v Íránu v kruhu muslimských mladíků dívali na polovysvlečenou americkou herečku, kterak střídavě střílí ruské a americké agenty. Po konci filmu pochválili hereččinu krásu a popřáli nám dobrou noc.

Když jdou pro večeři (jsme jejich hosty), přinesou hamburgery. Upozorňují však, že to nejsou „hnusné americké hamburgery“, ale výrazně lepší domácí, íránské. Chutnají nicméně velmi podobně, krom toho, že jsou v jiném, přirozenějším pečivu a – jsou větší.

Sankce nesou „ovoce“

Spolumajitel hostelu v Isfahánu je přívětivý. Dostal se do turistické příručky Lonely Planet, takže má poměrně jistý příjem, a to i přes malé množství turistů, kteří se tam vydávají. Když se s ním dáte do řeči, zjistíte, že přesto pociťuje, že je něco špatně. Leitmotivem i jeho řeči je v Íránu častokrát posmutněle opakovaná věta „We are in a bad condition.“ Sankce, které jsou na Írán uvaleny, nesou „ovoce“. Ceny rostou, kurz tamní měny, riálu, vůči americkému dolaru rapidně klesl.

Jeden americký dolar si bylo možné ve směnárně, které rozhodně nejsou na každém rohu, vyměnit za zhruba 33 tisíc riálů. Pro představu o cenách: v restauraci se najíte ve dvou za asi 110 až 130 tisíc riálů, hostel seženete za přibližně 250 – 350 tisíc. Vstup do Persepole a každé další státní památky stojí 5 000 riálů. Letištní taxikář 500 tisíc riálů…

Majitelé krámků vám nabízejí výhodnou výměnu. Usilují o to, dostat se k „tvrdé“ měně, protože očekávají, že riál bude klesat a jim by se mohly jejich více, či méně drobné úspory rozplynout vlivem inflace. Prodejce kebabů na rušné teheránské ulici dokonce zavřel krám a běžel domů pro otce, který umí anglicky, aby se se mnou dohodl a vyměnil dolary, i když jsem naznačoval, že o to nestojím.

Z ekonomické krize však lidé většinou obviňují vlastní vládu, nikoho cizího. V teheránské ulici Ferdosi, kde jsou umístěny směnárny a banky (v celém středu města je to jen tato ulice, kde je možné na směnárnu v pravém slova smyslu narazit), jsem viděl demonstraci, na níž se lidé domáhali ekonomické stability, sociálních jistot a žádali je po domácí vládě. Nevinili ze své situace ty, kteří sankce uvalili.

Z ekonomické krize Íránci většinou obviňují vlastní vládu, nikoho cizího Jinak se ale Íránci chtějí bavit o všem možném, jen ne o politické situaci. O ní mluví jen v náznacích, z nichž vytušíte dvojí: současný systém (myšleno po islámské revoluci v roce 1979) nepovažují v žádném případě za optimální, předchozí politický systém šáha Rézy Páhlavího ovšem už vůbec ne a na Spojené státy se dívají se směsí neskrývaného obdivu a neskrývaného opovržení.

Jsou rozlomeni. Je to cosi jako obdiv a nenávist současně. Na jedné straně Íránce (hlavně mladé) evidentně láká obraz, kterým se Spojené státy prezentují zejména prostřednictvím kulturního exportu, na straně druhé je tentýž obraz v radikálním rozporu s jejich tradicí a vírou – zejména proto ho odmítají. Nic na tom nemění, že v Íránu převažují šíité nad – z hlediska Západu radikálnějšími – sunnity, což Írán staví i do paradoxní situace v muslimském světě (většinou sunnitském): je v tomto smyslu dosti izolován. Negativní diplomatické vztahy má proto takřka všude.  

Jaké jste víry?

V Íránu žije přes 70 milionů obyvatel a rozlohou je více než 4,5krát větší než Německo. Nelze proto mluvit o jednom Íránu. Teherán na severu a Šíráz na jihu působí liberálněji – už třeba tím, že ženy v těchto městech se méně zahalují do hidžábů a hlavně mladé dívky je nahrazují barevně ozdobenými šátky. Přitom nosívají tak velké drdoly a tak malé šátky, že už vlastně nezakrývají z obličeje nic. Oproti tomu města ve středu země jsou konzervativnější, islámštější, nikoli ale dogmatická v tom smyslu, jak se neinformovaný Evropan domnívá.

O lecčems v postavení ženy a náladách společnosti napoví už samotný přílet do Teheránu. V letadle sedí Íránky se svými muži, drží se za ruce, šátky ve většině případů nemají. Jakmile letadlo přistane, dojde k proměně – Íránky si uvážou šátky, upraví zevnějšek a spořádaně vystoupí z letadla.

Oblíbené otázky všech Íránců směrem k cizincům jsou dvě. Častější: „Odkud jste?“ Méně častá: „Jaké jste víry?“. Nejhorší odpovědí, kterou můžete poskytnout, je, že jste bez vyznání. Jinověrce íránští muslimové respektují. Projevuje se to například tím, že v každém větším městě naleznete třeba křesťanský kostel. Nebo také tím, že když na otázku po víře odpovíte, že jste křesťan, nebo žid (dost radikálně odlišují slova žid a Izrael), baví se s vámi Íránec o společné duchovní tradici.

Bezejmenný cizinec

„Vycestovat do zahraničí může každý. Není to problém,“ tvrdí šírázský student (mimochodem platí poměrně tučné školné – za semestr v přepočtu kolem deseti tisíc korun, což pro Íránce není vůbec málo). Hned však dodá – a nikterak se nezdá, že by v tom viděl něco špatného, že muži mohou vycestovat až tehdy, když mají splněnou vojenskou povinnost a disponují stálým pracovním místem. Jinak je úřady nepustí. Ženy prý mohou vycestovat, kdykoli je napadne.

O dvojznačnosti v přístupu ke svobodě pohybu se přesvědčíte ještě několikrát. Třeba tehdy, když taxikář zastaví na výjezdu z města a jde do jakési budky nahlásit policistům nějaké údaje. Když se vrátí do auta, zmiňuje jen tak mimochodem, že každý projíždějící musí nahlásit kam a za jakým účelem z města odjíždí. Pro taxikáře věc zcela normální, nijak ji dále netematizuje. Na cizince se ohlašovací povinnost nevztahuje zcela – já byl označen prostě jako bezejmenný „cizinec“.

Mimochodem taxíky – je jich mnoho, jsou levné (benzín skoro nic nestojí, ropy je dost) a velká část aut jsou vozy francouzských značek z osmdesátých a devadesátých let. I osobní automobily jsou zhruba z třetiny postarší francouzské vozy, ale za výlohami narazíte i na nové modely Renaultu a Peugeotu. Francie byla také zemí, která postavila teheránské metro. A Francie je zemí, o které Íránci mluví příznivě a bez spodního negativního tónu. Chtějí tím dát najevo, že část Západu s nimi komunikuje více, lépe řečeno: alespoň trochu.    

Zpozdilé evropské civilizace

Teprve když opustíte kontext naší civilizace, byť Írán k ní má stále ještě velmi blízko, uvědomíte si, že jedny univerzální sdílené dějiny neexistují, či jak jsou subjektivní a zatížené národními symboly. Průvodce Persepolí zdůrazňuje (doslova): „Když Dareios přišel do Evropy a prohrál u Marathonu, byl z toho strašný povyk a nějaký blázen snad dokonce běžel až do Říma, aby tu zprávu vyřídil. Dareios byl ale v Evropě jenom na prázdninách s malou družinou. Neměl žádné vražedné úmysly. Alexander Makedonský byl ale jiný, ten nás chtěl zničit.“

Lidé, kteří stavěli Persepoli, nebyli otroky, ale řádnými pracovníky – dostali zaplaceno, na rozdíl od těch zpozdilých, na otrocích založených civilizací v Evropě a na severu Afriky

Dále doplňuje, že perská civilizace byla vskutku jedinečná. Například tím, že lidé, kteří Persepoli stavěli, nebyli otroky, ale řádnými pracovníky – dostali zaplaceno, na rozdíl od těch zpozdilých, na otrocích založených civilizací v Evropě a na severu Afriky. A končí tím, jak je ta naše civilizace zpupná a hloupá, když mezi symbolickými událostmi olympijských her figuruje běh související s porážkou Peršanů otrokářskými Evropany.

Írán je přece jiný než euroatlantická civilizace. Má své vnitřní problémy, o kterých s vámi lidé hovoří velmi opatrně. Nezdá se, že by Íránci stáli o to, abychom to byli „my“, kdo by je měl pomáhat řešit. Známe pouze mediální zkratky a člověk brzy zjistí, že by bylo zpupností mluvit do vnitřních íránských věcí.

Nejlépe to může dokumentovat prostá příhoda: Hledal jsem restauraci, která byla označena v Lonely Planet jako vyhlášená. Chodil jsem po bazaru v Jazdu, nemohl ji najít, až jsem oslovil postaršího muže. Aniž by si vyslechl, na co se chci zeptat, shovívavě se usmál a zavolal na svého známého asi padesát metrů dál, že tady je cizinec, tak ať mě navede. Když jsem ušel oněch padesát metrů, zvedl se muž od své práce a doprovodil mě, aniž bych mu řekl jediné slovo, na roh jedné z ulic a ukázal, že po sto metrech restauraci najdu po pravé straně. Že určitě hledám právě ji – ostatně jako všichni cizinci.

Byl jsem, takřka bez jediného slova, usvědčen. Nepoznáváme Írán, jen se utvrzujeme v obrazu té země za pomoci povrchního zdání. Chodíme po vyšlapaných stezkách, zatímco tamní realitu málo vnímáme.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...