Írán před prezidentskými volbami: Země paradoxů a protikladů

Výběr z šesti kandidátů by mohl otevřít prostor pro mobilizaci Íránců, kteří se zdají být zahnaní do vlastních domovů a těžké schizofrenie.

Jan Čuřík 15.10.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice

V pátek 14. června se v Íránu odehraje první kolo prezidentských voleb. Íránci v nich budou vybírat nástupce dosavadního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, jenž po osmi letech – dvou funkčních obdobích – nemůže kandidovat potřetí. Voleb se zúčastní šest kandidátů.

  • Nynější vyjednávač o íránském jaderném programu Saíd Džalílí.
  • Teheránský starosta Mohammad Báker Ghálibáf.
  • Džalílího předchůdce Hasan Rouhání.
  • Ministr zahraničních věcí v osmdesátých a devadesátých letech Alí Akbar Velájatí (jediný ze šesti kandidátů, který se někdy setkal s českými politiky – při návštěvě Prahy v březnu 1997).
  • Bývalý velitel islámských Revolučních gard Mohsen Rezáí, který kandidoval i ve volbách v roce 2005.
  • Mohammad Gharazí, jenž v osmdesátých a devadesátých letech zastával dva ministerské posty.

S výjimkou Rouháního všichni patří do konzervativního proudu íránské politiky. Rouhání je mezi nimi jediný klerik – právník. V širších vnitřních íránských souvislostech tyto prezidentské volby analyzuje Jan Čuřík.

Prvním kolem íránských prezidentských voleb dospívá ke konci osmileté období prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Lze vůbec z evropského prostředí charakterizovat Ahmadínežádovo prezidentování v letech 2005 až 2013, a současně se vyhnout zkratce Írán-jaderná bomba-sankce, která zplošťuje pohled na tuto zemi do povrchní karikatury?

Prezidentské volby v Íránu mohou být interpretované jako neudálost – rutinní cvičení v mantinelech vytyčených vůdcem islámské revoluce Alím Chámeneím a Radou dohlížitelů, která prezidentské kandidáty předem schvaluje. Mnozí Íránci proto považují svůj výběr za volbu mezi menším a větším zlem, která však neodpovídá skutečným aspiracím a proměnám íránské společnosti.

Navzdory tomu, jak se ukázalo před čtyřmi lety, mohou prezidentské volby otevřít prostor pro obrovskou mobilizaci Íránců, kteří se zdají být zahnaní do vlastních domovů a hluboké schizofrenie odrážející se v jejich soukromých a veřejných postojích. O co se bude hrát v těch letošních prezidentských volbách? A co nám prozrazují o Íránské islámské republice v roce 2013?

Režimní lidé

Na světě aktuálně neexistuje snad žádný jiný stát, který je natolik založen na protikladech a paradoxech, jako je tomu v případě dnešního Íránu. Hledat dělící společenská témata či linie konfliktů je proto v této zemi více než nelehké. Samotní Íránci často s ostnem skepse tvrdí, že jejich zemí vede zásadní čára, jež odděluje od ostatních, nezasvěcených, ty, pro které se vžilo pojmenování chódí – insideři režimu neboli režimní lidé. Ti jsou symbolicky spjatí s prvními lety islámské revoluce a irácko-íránskou válkou, která se rozhodující měrou spolupodílela na podobě islámské republiky.

V uplynulých třech letech se reformisté paradoxně vlastním přičiněním dostali do ostrého konfliktu s konzervativciChódí je Mahmúd Ahmadínežád, teheránský primátor Mohammad Báker Ghálibáf, již dva roky v domácím vězení Mír Hosejn Músáví i íránský prezident v letech 1997 až 2005, decentní a inteligentní Mohammad Chátamí. Mezi chódí patří skupiny jak reformních, tak konzervativních politiků. A řadí se mezi ně i stále výrazněji se prosazující „zásadový“ směr uvnitř konzervativního proudu íránské politiky, který neúnavně hlásá návrat ke kořenům islámské revoluce.

Opomíjí však, že hlavní požadavky revoluce – nezávislost a svobodu – režim za 30 let proměnil v neustálé fabulování o zahraničním spiknutí a v pochmurnou atmosféru strachu, ve které před represí a kontrolou nezůstává ušetřeno ani to nejosobnější člověka – jeho tělo. A po roce 2009 z politiky prakticky vytlačil reformní křídlo okolo bývalého prezidenta Chátamího a liberálních intelektuálů.

Ti se ve druhé polovině devadesátých let pokusili íránskou polis nově definovat tak, aby v ní byla plně respektovaná osobní a politická práva i byla mnohem otevřenější k dialogu se zahraničím. Politický projekt tohoto reformního křídla vzal za své právě s nástupem Mahmúda Ahmadínežáda. V Evropě na tento projekt sice nevzpomínáme pozitivně, ale v uplynulých třech letech se tito reformisté paradoxně vlastním přičiněním dostali do ostrého konfliktu s konzervativci.

Dědictví irácko-íránské války

V roce 2005 Ahmadínežáda tito reformisté během jeho prvním mandátu podporovali, postupem času ho však ze své bašty íránského parlamentu začali stále tvrději kritizovat kvůli jeho nedostatku respektu vůči šíitskému kléru a samotnému Chámeneímu. A také kvůli snaze prosadit do prezidentského souboje v roce 2013 Esfandidžára Mašáího, vlastního švagra a mimořádně zajímavou postavu íránské politiky.

Navzdory svému propojení s Ahmadínežádem však Mašáí mohl nezasvěcené pozorovatele překvapovat otevřenou skepsí vůči klerikům a smířlivými výroky o vztazích Íránu a Izraele. Souboj o Mašáího nástupnictví byl Ahmadínežádovou poslední velkou strategií, jak zůstat ve hře. Nevyšla mu však. Teheránský pistolník Ahmadínežád pálící všemi směry proto – pravděpodobně navždy – zmizí z íránské politiky. Nezmizí z ní však generace současných padesátníků, jejichž pohled na svět se utvářel na frontách a v zákopech irácko-íránské války v letech 1980 až 1988.

Na rozdíl od Ahmadínežáda, který se jí nezúčastnil a nechoval ani žádnou zvláštní náklonnost k uniformě revolučních gard, čtyři ze šesti kandidátů na prezidentský úřad – Saíd Džalílí, Mohammad Báker Ghálibáf, Mohsen Rezáí a Hasan Rouhání – mají přímou válečnou zkušenost, někteří dokonce ze značně krvavých bojů. Patří tím k íránské generaci, která je na první i druhý pohled rozpoznatelná svéráznou neústupností, obroušenými emocemi a ráznou přímočarostí, jež je v protikladu k jemným perským finesám.

Ghálibáf, vedle Džalilího a Rouháního jeden ze tří pravděpodobných favoritů prezidentského klání, proto v poslední ze tří předvolebních prezidentských debat neopomněl zmínit, že „v diplomacii vynechá emoce“. A v narážce na jednoho ze svých konkurentů, bývalého dlouholetého ministra zahraničí Alího Akbara Velájatího, podotkl: „Zatímco Velájatí popíjel při jednáních v Paříži s Françoisem Mitterrandem kávu, on sám pil na bojišti z kalicha francouzských Mirage F-1“ (ty tehdy používaly vzdušné síly iráckého diktátora Saddáma Husajna – pozn. red.).

Posun moci

Uvažujeme-li o postoji příštího íránského prezidenta k nekončící řadě jaderných jednání, je třeba tuto zkušenost a s ní spojené psychologické rysy vzít v úvahu. Zejména bude-li se příští prezident jmenovat Mohsen Rezáí, Mohammad Ghálibáf nebo Saíd Džalílí. Pro Evropany je irácko-íránská válka jen jedním z polozapomenutých konfliktů, který se na Blízkém východě odehrál. Íránskou společnost však proměnil podobně, jako první světová válka proměnila a rozbourala měšťanský klid staré Evropy.

Irácko-íránská válka vytvořila politickou generaci, která v Íránu posunula centrum mociIrácko-íránská válka vytvořila politickou generaci, která v minulém desetiletí posunula centrum moci v Íránu od šíitského kléru k laickým bývalým vojákům, příslušníkům revolučních gard a basídžům – milicím. Vztahy obou skupin uvnitř konzervativního proudu jsou vypjaté a v parlamentních či prezidentských volbách se mezi nimi odehrává otevřený střet.

Obě skupiny, jakkoliv vágně definovatelné, si však společně nárokují právo kontrolovat, dohlížet a sankcionovat miliony obyčejných Íránců, kteří se pokoušejí vymanit ze sevření vlastní minulostí. Jak dlouho však může být íránský stát veden ve jménu mrtvých, na jejichž odkaz si v čele s ajatolláhem Chomejním dělá monopolní nárok skupinka vyvolených?

Demografické změny

Domnívám se, že je třeba neustále připomínat, nakolik blízkovýchodní společnosti přetvářejí demografické změny. V Íránu jsou natolik nezvratné, že v příštích deseti letech musejí vést k tomu, že ze současného režimu nic nezůstane a změní se v „jiný“, aniž bych se tuto změnu pokusil nějak specifikovat.

Demografické změny jsou v Íránu natolik nezvratné, že v příštích deseti letech musejí vést k tomu, že ze současného režimu nic nezůstanePodle údajů Íránského statistického úřadu z roku 2011 je 64 procent obyvatel mladších 34 let. Z toho vyplývá, že dvě třetiny populace se narodili po revoluci v roce 1979, nikdy tedy nepoznaly jiný režim než ten současný. Z celkových 75 milionů obyvatel Íránu je 24 milionů ve věku 20 až 35 let, kdy je člověk obzvlášť ochotný se veřejně angažovat. A nežijí jen v severním Teheránu, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Naopak, demokratizace univerzitního vzdělávání, rozvoj regionálních univerzit a kompletní urbanizace způsobily, že mladé lidi s dobrým vzděláním a rozhledem dnes potkáte v natolik odlišných městech, jako je historický pouštní Rašt, Orúmíje s obyvateli ázerbájdžánského původu nebo Karadž, největší centrum univerzitního života a fakticky předměstí Teheránu.

Ženy, homosexuálové a drogy

Dvě třetiny íránských studentů vysokých škol tvoří ženy. A na ničem jiném není rozpor mezi oficiální rétorikou a skutečnými trendy lépe vidět než na této záležitosti. Jejich osudy pak popisuje ve svých textech íránský písničkář Šáhín Nadžafí. Od roku 1979 se sice postupně snižuje věk – z 18 let na devět –, kdy mohou ženy vstupovat do manželství, ale během této doby průměrný věk, kdy se ženy vdávají, vzrostl z 19 na 25 let. A zvýšila se i gramotnost žen – ze 47 procent na konci sedmdesátých let na současných 85 procent.

V Íránu také trvale roste počet svobodných matek, které se svými dětmi žijí z různých důvodů samy. Tento jev je v blízkovýchodním prostředí vnímán značně negativně, v Íránu je však postupně uznáván za svébytný problém, který je třeba pochopit a řešit, a to navzdory arogantním názorům konzervativních kleriků. Podobné kontroverzní postoje se projevují i ve vnímání homosexuality a drog.

V Íránu trvale roste počet svobodných matek, které se svými dětmi žijí z různých důvodů samyHomosexualita je sice v Íránu trestná, ale tato země je po Thajsku na druhém místě na světě v počtu operací měnících pohlaví. Transsexualita je legální, akceptovaná a odmítaná stejně jako v západní Evropě. Oslovení pohlednou ženou v teheránském metru nemusí být tím, čím se na první pohled jeví.

V zemi sousedící s jedním z center světového obchodu s narkotiky, Afghánistánem, hrozí za obchodování s drogami smrt, ale současně v ní funguje dobře propracovaný a široce dostupný program metadonové léčby, přičemž lidé závislí na drogách nejsou nijak kriminalizovaní. Pod hlavičkou islámské republiky se občas skrývají jevy, u nichž překvapuje, nakolik se podobají sociálním problémům evropských států.

Dva příkopy

Írán neměl před revolucí v roce 1979 oproti Egyptu nebo Turecku žádnou zkušenost s masovým islámským hnutím, a proto muselo vytvářet své stoupence zdola a pomalu prací v terénu. Íránská revoluce byla islámskou revolucí bez islámského hnutí. To, co je islámské, a oficiálně vhodné, proto muselo být a stále je autoritativně určováno shora zákony. Tato politika paradoxně vedla během uplynulých 30 let k sekularizaci íránské společnosti, která je pravděpodobně větší než v Turecku.

V íránské společnosti a politice v současnosti existují dva hluboké příkopy.

  • První odděluje původní ideály íránské revoluce roku 1979 od skutečných postojů režimu k vlastním lidem.
  • Druhý vede mezi vyprázdněnou oficiální rétorikou a obrovskou proměnou íránské společnosti v důsledku tohoto poklopu.

V současnosti se zdá, že ani jeden z těchto příkopů nemůže být odstraněn. Chvíle, kdy to vypadá, že danou situaci nelze změnit, však občas bývají zdrojem té největší energie. Jak zpívá íránská raperka Salome MC, která inspiraci pro své texty hledá i u Karla Kryla:

„Žádná kniha není napsaná jen na jedné stránce, žádný pohyb není výsledkem jen jedné noci. Náš příběh je delší než jedno, dvě, tři desetiletí. Žádná revoluce se neděje naposledy. Nezávislost je vzatá, a ne podaná jako hlava svatého Jana Křtitele na podnose.“