Náležím k silné poválečné generaci, prožívající dětství i mládí v podmínkách třeskutého socialismu padesátých let. Jako dítko jsem se těšíval na Filmové týdeníky provázející každou pohádku. Miloval jsem techniku a těšil se z každého bagru, letadla či lokomotivy.
Až mnohem později jsem seznal, že většina z nich byla součástí informací o stavbách socialismu; ejhle, Gottwald si stavěl hutě, Němec Pieck fabriku na motory, a ani nějaký Dimitrov, vedený jako Juraj, nepřišel zkrátka. A tak jsme zvesela zalévali hrdla imperialistů mírovou ocelí a soudruzi nás ujišťovali, že je to v pořádku. Kdo nesouhlasil, ostrouhal (přinejlepším).
Jenom pár let přede mnou se narodil rodině Zemanů syn Miloš. Předpokládám, že i on chodil do bijáku na pohádky, že i on sledoval ty lokomotivy a bagry ve Filmovém týdeníku. Na rozdíl ode mne si však zřejmě uchoval afinitu k velkým stavbám socialismu, k dílům rozsáhlým, nákladným, ale prakticky málo užitečným (viz Ota Šik, teze o výrobě pro výrobu). Nemám pro jeho budovatelské chiméry jiného přijatelného vysvětlení; všechna ostatní možná jsou totiž zcela nepřijatelná.
Prezident versus zelená elektřina
Pomiňme grandiózní kanál, jehož potřebnost vypršela s kolapsem těžkého průmyslu na české a polské straně ostravsko-karvinského revíru. Resuscitace této mrtvoly se jeví zhola nemožnou. Zastavme se však u tří anoncovaných veleprojektů: dostavbě jaderné elektrárny Dukovany, dostavbě Temelína a výstavbě jaderného úložiště ve vytěženém uranovém dole Dolní Rožínka.
Horlil-li prezident Zeman proti drahotě čisté energie, měl dodat, že v případě nových jaderných instalací bude spotřebitel platit za elektřinu násobně více než za klesající cenu elektřiny „zelené“ |
Je známo, že velkou politiku zajímají jenom velké projekty. Tuto podmínku všechny tři jmenované splňují. O nepotřebnosti nových jaderných kapacit jsem psal ve svém článku Energetika stojí na rozcestí. A všechny cesty vedou do pekel; je tedy zbytečné se opakovat. Navzdory tomu malá vsuvka: cena silové elektřiny je 38 eur za megawatthodinu (MWh).
Aby jaderná elektrárna vykazovala alespoň nulový zisk, vyžaduje cenu silové elektřiny nejméně trojnásobnou. Té však již nikdy v budoucnu dosaženo nebude. Horlil-li prezident Zeman proti drahotě čisté energie, měl dodat, že v případě nových jaderných instalací bude spotřebitel platit za elektřinu násobně více než za klesající cenu elektřiny „zelené“. Asi na to zapomněl, nebo mu to poradci škodolibě zamlčeli.
Třicet tisíc let
Poslední námět do odborné diskuse přinesl prezident při návštěvě málem rodné Vysočiny. Navrhl, aby se téměř vytěžený uranový důl v Dolní Rožínce přeměnil na trvalé úložiště jaderného odpadu. Návrh má jistou logiku: jaderný odpad je nepochybně vážný problém, který bude nutné – ať chceme, či nechceme – v krátké době řešit. Vychlazovací bazény v Dukovanech a Temelíně praskají ve švech.
Trvalé úložiště jaderného odpadu musí být schopné bezpečně sloužit 30 tisíc let, kdy radioaktivita zcela vymizí. Neznám však žádný materiál, který by přírodě odolal tak dlouhou dobu, neznám žádnou oblast, kde se vůbec nevyskytují tektonické procesy. |
Ani lokalita není vybrána nevhodně; kam jinam umístit odpad než tam, odkud byl uran vytěžen? Obávám se však, že prezidentovi nikdo pořádně nevysvětlil, co obnáší výstavba a provoz takového trvalého úložiště jaderného odpadu. Jedno z mála trvalých úložišť v USA, kam byl v podzemních tunelech odpad z reaktoru (jehož produktem byla atomová bomba Fat Boy) umístěn, nedávno havaroval a kapalné radioaktivní složky počaly vytékat z kontejnerů ven. A to prosím sloužil jen nějakých 50 let.
Trvalé úložiště jaderného odpadu musí být schopné bezpečně sloužit 30 tisíc let, kdy radioaktivita zcela vymizí. Jen tak na okraj: před stejně dlouhou dobou překročili první lidé dnešní Beringovu úžinu (tehdy ještě suchou nohou) a počali osidlovat oba americké kontinenty. Neznám žádný materiál, který by přírodě odolal tak dlouhou dobu, neznám žádnou oblast, kde se vůbec nevyskytují tektonické procesy. No budiž; lepší něco než nic.
Neúnosná cena pro spotřebitele
Co však nechápu při prezidentově veřejné deklaraci těchto projektů, je výrazné přeceňování ekonomického potenciálu naší malé středoevropské země. Může to být ovšem také důsledek postupné ztráty schopnosti prosté ekonomické kalkulace. Počítejte prosím se mnou: dostavba Dukovan, investice minimálně 360 miliard korun.; dostavba Temelína: investice minimálně 500 miliard korun; výstavba trvalého úložiště: investice nejméně 700 miliard korun.
Během dvanácti let by musela být naše země schopná generovat investice za přinejmenším 1,56 bilionu korun českých. Bude-li investorem polostátní ČEZ, jaká bude konečná cena elektřiny pro spotřebitele? Neúnosná. |
Sečteno a podtrženo: během dvanácti let by musela být naše země schopná generovat investice za přinejmenším 1 560 000 000 000 korun (ať nemusíte počítat tu spoustu nul, je to 1,56 bilionu korun českých). Bude-li investorem polostátní ČEZ, jaká bude konečná cena elektřiny pro spotřebitele? Neúnosná. Takže poněkud hamletovská otázka zní: Elektrárny, nebo úložiště?
Na obé současně zkrátka nikdy mít nebudeme. Logickým řešením je přednost výstavbě trvalého jaderného úložiště, třeba i v lokalitě Dolní Rožínky. Namísto toho, abychom nový jaderný odpad produkovali, budeme mít kam uklidit odpad současný. Každý by si měl uklízet před vlastním prahem, ČEZ nevyjímaje.
Nedostatek finančních prostředků
Předpokládejme tedy, že obyvatelé obce budou souhlasit s výstavbou úložiště; proč by také nesouhlasili, když zde vznikne mnoho trvalých pracovních příležitostí (s dobrou perspektivou 30 tisíc let), a podloží je stejně již nyní prosyceno plynným radonem. Problém je jinde. S výjimkou onoho havarovaného amerického úložiště svět poněkud opomenul, že zde nějaký jaderný odpad existuje. Je-li to tím, že je úzce spjatý s výrobou nukleárních zbraní, či projevem lidské pýchy a neodpovědnosti za budoucnost, opravdu nevím.
Nevím, kolik peněz je dnes uloženo ve fondu, který je povinně vytvářen na budoucí likvidaci jaderného odpadu nebo na odstraňování následků jaderné havárie; určitě to však není ani zdaleka tolik, kolik je na takové úložiště třeba |
Vím však, že na světě dosud žádné trvalé úložiště jaderného odpadu neexistuje. Jediné, které je plánováno, by mělo ležet ve Finsku; jeho funkčnost má být zajištěna na sto tisíc let (zlaté oči!), mělo by být umístěno v hloubce asi 400 metrů pod ostrovem nedaleko rozestavěné jaderné elektrárny. Mimochodem, tato elektrárna již měla vyrábět před osmi lety a její investiční náklad měl být třetinový vůči již vynaloženým prostředkům.
Česká republika disponuje řadou montánních odborníků i kvalifikovaných horníků; odborný vědecký fundus v oblasti radioaktivního záření je vysoký; problém však bude se sháněním investičních prostředků. Nevím, kolik peněz je dnes uloženo ve fondu, který je povinně vytvářen na budoucí likvidaci jaderného odpadu nebo na odstraňování následků jaderné havárie; určitě to však není ani zdaleka tolik, kolik je na takové úložiště třeba.
Decentralizace
Ukončení jaderného cyklu je činností neproduktivní. Nelze tedy definovat, za jak dlouho se „zaplatí“ jaderné úložiště. Nikdy přece. Navíc bude nutné trvale a dlouhodobě vynakládat nemalé prostředky na provoz, ochranu a údržbu zařízení. Trvalé jaderné úložiště je totiž náklad, jenž by měl být proporcionálně započítán již do investiční ceny a provozních nákladů jaderného zdroje.
Jsou-li již dnes v České republice zvažovány nové (a zcela zbytečné) jaderné elektrárny, měli bychom se poučit z Finska a souběžně postavit dostatečnou kapacitu jaderného úložiště. Zabývá se tím někdo vážně? Zřejmě ne – kromě prezidenta, jenž si v rámci volební kampaně a bez znalosti souvislostí povídá po sousedsku a nezávazně s občanstvem.
Decentralizace elektroenergetiky není nápadem na cosi ležící v daleké budoucnosti, ale programem na nejbližší roky. Principy regionalismu vedou k významnému nárůstu malých a středních zdrojů – včetně těch „zelených“ – kryjících především místní poptávku po elektřině. |
Z tohoto pohledu jsou ovšem výkřiky o zcela mimořádné efektivnosti jaderných zdrojů naprosto komické, ať je činí kdokoliv. Je také možné, že Rosatom hyne vlivem nedostatku zakázek. Jako když ve slunném dni chodil soudruh akademik Nejedlý po Praze s deštníkem a na námitku, že přece neprší, odpověděl: „Ale v Moskvě ano!“
Decentralizace elektroenergetiky není nápadem na cosi ležící v daleké budoucnosti, ale programem na nejbližší roky. Principy regionalismu vedou k významnému nárůstu malých a středních zdrojů – včetně těch „zelených“ – kryjících především místní poptávku po elektřině.
Pojem „systémový zdroj“ začne rychleji ztrácet na významu; to platí i pro jaderné elektrárny. Ze zítřejších velkých projektů tak zůstanou jenom dnešní velká slova politiků. Ale to úložiště bychom rozhodně postavit měli. Dlužíme to příštím generacím. A na závěr citát z Talmudu: „Tré ochabuje zdraví: daleké cesty, strach a vědomí hříchů!“
