„Německo je znovu magnetem pro přistěhovalce!“ hlásí hrdě titulky tamních médií. Pro našeho západního souseda je to bezpochyby velký důvod k radosti. Do země, jež se dlouhodobě potýká s nízkou porodností, stárnutím populace a palčivým nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, přišlo loni nejvíce čerstvých sil od roku 1995. Většinou jsou to navíc mladí, motivovaní a vzdělaní lidé.
V potlesku nad pozitivními statistikami chvílemi zaniká fakt, že Německo má s imigranty i starosti. V letošním předvolebním boji se už jako jedno z hlavních témat plně prosadila otázka dvojího občanství. Zástupci Turecké obce v Německu (TGD) navíc důrazně požadují spravedlivé zastoupení lidí s „migračním pozadím“ ve státní správě.
Integrujte nás lépe, žádají Turci
„V Německu panuje institucionální a strukturální rasismus, ten ale nikdo nechce vidět,“ prohlásil koncem května před vrcholným setkáním s kancléřkou Angelou Merkelovou předseda TGD Kenan Kolat. Ve svém projevu narážel zejména na skutečnost, že lidé s „migračními kořeny“, kterých je v Německu skoro 16 milionů, nemají odpovídající zastoupení ve veřejném sektoru. Mladí lidé z přistěhovaleckých rodin ve věku 15–34 let mají oproti svým německým vrstevníkům jen poloviční šanci, že se z nich stanou učitelé, úředníci nebo lékaři, vyplývá ze studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Vedoucí této studie Thomas Liebig označil výsledná čísla za alarmující – zejména proto že státní sektor vysílá důležité signály do celé společnosti.
Návrh zákona nepožaduje pevnou kvótu zastoupení imigrantů, ale spíše závazek samotných úřadů, že budou usilovat o zlepšení situaceTGD, jež zastupuje zájmy nepočetnější imigrantské komunity v Německu (turecké kořeny mají v zemi skoro tři miliony lidí), se proto rozhodla přejít do ofenzivy. Předložila návrh zákona, který by měl zjednodušit přístup lidí z přistěhovaleckých rodin do veřejných služeb a usnadnit získání úřednického statusu lidem bez německého občanství.
Návrh, který se postaral o menší rozruch, však obsahuje spíše jen obecné formulace. Jeho tvůrci nepožadují pevnou kvótu zastoupení imigrantů, ale spíše závazek samotných úřadů, že budou usilovat o zlepšení situace. Vláda na iniciativu TGD reagovala ústy pověřenkyně pro integraci Marie Böhmerové (CDU), která prohlásila, že návrh na větší otevření zejména školství a policie pro zaměstnance s „migračním pozadím“ byl již součástí Národního akčního plánu z ledna 2012. Jeho výsledky se ale budou bilancovat až napřesrok.
Opozice, zejména sociální demokracie (SPD), vládu kritizuje, že se ve věci integrace imigrantů málo angažuje a že dává přednost efektním vrcholným schůzkám před praktickými kroky. Její představitelé se nicméně také drží spíše vzletných slov. Strana sice před dvěma lety přijala usnesení, že v jejích vedoucích grémiích musí zasednout 15 procent lidí s „migračním pozadím“, slovu kvóta se však opatrně vyhýbá: „SPD neodsouhlasila žádnou kvótu,“ uvedl pro ČESKOU POZICI jeden z mluvčích strany. A dodal: „Máme v SPD nadále pouze kvótu pro rovnost pohlaví.“ Uvedenou 15procentní hranici označuje pouze za „pevný cíl“ a dodává, že jeho splnění je „výzvou“.
Jak vyřešit dvojí občanství
Na zvýšení podílu imigrantů ve veřejném životě tedy panuje napříč politickým spektrem shoda, jen zatím není jasné, jak toho dosáhnout. Kontroverzi naopak vzbuzuje další z věčných integračních témat – otázka dvojího občanství. Naposledy se jej spolková vláda, konkrétně tehdejší rudo-zelená koalice, pokusila plošně zavést v roce 1998. Konzervativní opozice reagovala organizací rozsáhlé podpisové akce a kampaní, díky níž vláda přišla o většinu v horní komoře parlamentu i možnost svůj návrh prosadit. Z komplikovaných jednání nakonec vyšel kompromis – lidé, kteří se narodí v Německu rodičům s cizí státní příslušností, z nichž alespoň jeden v zemi osm let trvale žije a má neomezené povolení k pobytu, získají automaticky dvojí občanství. Mezi 18 a 23 rokem věku se ale musejí rozhodnout pouze pro jedno.
Vedle přistěhovalců z Turecka a jejich rodin se problém s dvojím občanstvím týká například uprchlíků z bývalé JugoslávieAle aby to nebylo tak jednoduché – toto opatření se netýká občanů členských států EU, Švýcarska či ze zemí, kde je prakticky nemožné pas vrátit (například Írán, Sýrie). Týká se ovšem právě zástupců nejpočetnější přistěhovalecké komunity – turecké. A její příslušníci současnou právní úpravu často vnímají jako nespravedlivou a diskriminující. Jedná se vesměs o lidi, kteří vyrostli v Německu a svoji budoucnost vidí tam, současně ale lpí na tureckých kořenech. Pokud mají popsat své společenské postavení, vidí sami sebe jako „most“ mezi oběma kulturami. Odevzdání jednoho pasu se pro ně rovná ztrátě části osobní identity. Většina z nich se nakonec pragmaticky rozhodne pro ten německý. Nechápe ale, proč to má udělat, když ostatní nemusejí. Dnes má podle průzkumu Spolkového statistického úřadu v Německu dvojí občanství asi 1,2 milionu lidí.
Vedle přistěhovalců z Turecka a jejich rodin se tento problém týká například uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Řada z nich dlouho doufala, že jejich původní vlast „stihne“ vstoupit včas do EU, proto rozhodnutí odkládala do poslední chvíle. Někteří tak propásli hranici 21 let věku, do které si mohou zažádat o výjimku a ponechání obou pasů. Tyto výjimky se udělují, ale spíše zřídka a podle nejednotného klíče.
Sporná povinnost volby občanství „povýšila“ na předvolební téma i kvůli tomu, že se první mladí lidé dotčení tímto opatřením dožívají hranice 23 let právě letos. Všechny hlavní strany s výjimkou CDU/CSU signalizují vstřícnost k nové úpravě. Kancléřka Merkelová zatím plošné zavedení možnosti vlastnit dva pasy odmítá – zřejmě ale jen kvůli ohledům vůči konzervativní části své strany. Předpokládá se, že pokud vládní post na podzim obhájí, zamítavý postoj změní.
Věcné argumenty CDU/CSU proti dvojímu občanství totiž nejsou příliš pádné. Nejčastěji zaznívá obava, že by se ztížilo stíhání zločinců a jejich vydávání do Německa, či fakt, že by lidé mohli pociťovat rozpory mezi loajalitou k jednomu či druhému státu (například v případě jejich konfliktu). Na druhé misce vah leží zjištění Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky, že lidé s německým občanstvím se lépe integrují, mají častěji vyšší vzdělání, mírně lepší jazykové znalosti a v průměru i více německých přátel.
Imigrace je šance a obohacení
Zavedení dvojího občanství by podle jeho obhájců ještě více zatraktivnilo Německo pro nové přistěhovalce. Podle Spolkové agentury práce (BA) je v zemi momentálně například citelný nedostatek vystudovaných inženýrů v hutnictví, strojírenství, energetice či stavebnictví a chybí škála řemeslníků od instalatérů po klempíře. Spolková republika projevuje zvýšený zájem také o vysoce kvalifikované informatiky, ale i zubaře či sociální pečovatele. V posledních letech jí jde k duhu zejména silná přistěhovalecká vlna ze zemí Evropské unie. Loni se z nich do Německa přesunulo na 640 tisíc lidí, dvě třetiny z celkového počtu přibližně milionu imigrantů.
Politici a zájmové organizace se předhánění ve vymýšlení receptů, jak zemi ještě více otevřít, zejména státům mimo Evropskou uniiVe srovnání s rokem 2005 jde o trojnásobné množství. Jen mezi lety 2010 a 2011 zaznamenali ve Spolkové republice 18procentní příliv nových pracovníků. Nejvíce se jich přistěhovalo z Polska, Rumunska, Bulharska a Maďarska, mnoho lidí ale přišlo také z krizí sužované jižní Evropy – Španělska, Portugalska či Řecka. Podle studie Bertelsmannovy nadace jsou navíc tito lidé lépe kvalifikovaní než německý průměr.
Němci přitom doufají, že na rozdíl od klasických gastarbeiterů, u kterých se předpokládalo, že se po několika letech vrátí domů, tito lidé v zemi zůstanou. Přistěhovalectví dnes není vnímáno jako hrozba, ale naopak šance a obohacení. Politici a zájmové organizace se předhánění ve vymýšlení receptů, jak zemi ještě více otevřít, zejména státům mimo Evropskou unii.
Je však zřejmé, že zájem je zejména o vzdělané a dobře zajištěné přistěhovalce. Ilustruje to příklad Welcome-Center, jakýchsi vylepšených imigračních úřadů, které nyní po vzoru Hamburku (města s nejvyšším podílem cizinců) postupně vznikají. Fakt, že do nich mají zpravidla přístup jen „privilegovaní“ přistěhovalci, se však neobejde bez kritiky. Někteří lidé v tom vidí nebezpečné rozdělování příchozích na imigranty první a druhé kategorie.
