Studium historie je na rozdíl od přírodních věd ztíženo tím, že jeho předmět se nachází v bližší či vzdálenější minulosti a bezprostředně není nikdy přítomen. Člověk je vždy konfrontován s bezprostřední přítomností, která se neustále mění v minulost. Dokonce tento text, jenž právě vzniká, se dotýká přítomnosti jen ve stadiu vzniku. Každá řádka se stává součástí minulosti.
Když se tudíž dějepisci zevrubně věnují historii některého dřívějšího období, nenoří se nikdy absolutně do „minulosti“, přestože právě to je jejich cílem, nýbrž pouze do toho, co z minulosti zbylo v aktuální přítomnosti. Proto německý historik 19. století Gustav Droysen (1808–1884) prohlásil: „Údaje pro historická bádání nepředstavují věci minulé, neboť ty již zmizely, nýbrž to, co tady a teď dosud nezmizelo.“
Historie a trvalý úspěch
Kvůli přítomnosti, jež se bez přestání obrací do minulosti, se často říká, že v historii nelze provádět experimenty. Toto tvrzení je však třeba upřesnit. Historie se totiž neskládá z ničeho jiného než z lidských experimentů, které – řečeno trochu jízlivě – skončily většinou fiaskem.
Na základě historie lze mluvit o nepomíjejících a trvalých úspěších pouze zřídka |
Tak už to vnímal i francouzský státník a diplomat Charles Maurice Talleyrand (1754–1838), podle něhož je historie „kronikou nehod“ lidstva. V novější době vyjádřil podobný názor současný německý historik Alexander Demandt: „Kniha historie je stylistickým cvičením ďábla se spoustou červených oprav.“ Na základě historie tudíž lze mluvit o nepomíjejících a trvalých úspěších pouze zřídka.
Rovněž německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) soudí, že „šťastná období jsou v historii jen prázdné listy“. Ve vědeckém smyslu o opakovaných experimentech v souvislosti s historií skutečně nemůžeme mluvit stejně jako v případě přírodních věd, neboť v pozdější době nikdy nelze vytvořit tytéž „laboratorní“ podmínky.
Výjimečný historický okamžik
Kromě nemožnosti metodického experimentování existuje ještě jedna komplikace, která zkoumání historie krajně ztěžuje – tedy, že pozorovat v historii se odehrávající procesy a přehlédnout je v jejich úplnosti mimořádně obtížné, především kvůli časovým měřítkům. Tyto procesy jsou totiž většinou příliš dlouhé a pomalé, abychom je při pohledu hledajícím smysl dokázali plně obsáhnout. Toto specifikum jsem již dříve shrnul následovně:
Jsme svědky výjimečného historického okamžiku. Během pouhých několika měsíců nastaly změny, jež nemají precedent – proces zvaný migrace, který se právě před námi odehrává. |
„Historie je obrovský živý organismus, živá bytost s obrovským rozsahem, jejíž začátek i konec se ztrácí v nekonečnosti času. Její zkornatělé tělo staré mnoho tisíc let je členěno hlubokými brázdami – jednotlivými dějinnými obdobími, její trup a páteř jsou tvořeny tendencemi táhnoucími se někdy celá staletí či dokonce tisíciletí nazpátek či vpřed, části jejího těla, její končetiny představují jednotlivé národy, zatímco miliardy jejích buněk, štětinek a šupin jsou jednotlivé lidské bytůstky. Pohybuje se pomalu a těžkopádně, každé její pohnutí, ospalý – zastřený – pohled jejích očí trvá desítky let a k sebemenší změně směru jsou často třeba stovky let.“
Mimo jiné i kvůli těmto okolnostem je těžké pronášet o historii jakékoliv shrnující výroky. Nyní jsme naopak svědky výjimečného historického okamžiku, na který jako by se předešlá tvrzení o těžkopádnosti nevztahovala. Během pouhých několika měsíců totiž nastaly změny, jež nemají precedent. Na mysli mám proces zvaný migrace, který se právě před námi odehrává.
Poslední hodiny Evropy
Imigranti se přes naši vlast i jiné evropské země valí nebo plíží ve skupinách čítajících desítky či spíše stovky lidí, přičemž většinou obcházejí všechny kontroly. Na tomto místě si snad mohu dovolit jistou profesní zaujatost, neboť tentokrát mě nezajímají příčiny, jež se za tímto procesem skrývají, dokonce ani klíč na jeho řešení, pokud nějaký existuje, nýbrž mě spíše přitahuje samotná tato podívaná. Nyní se totiž můžeme na úrovni bezprostředních vjemů ujistit o tom, čemu se jinak – teoreticky – obvykle říká krize či agónie západní, křesťanské civilizace.
V historickém měřítku, což může trvat ještě celá desetiletí, zažívá Evropa své poslední hodiny |
Bydlím v Szegedu a stačí mi pouze projít jednu ulici, abych viděl, jak po Velké okružní třídě proudí denně stovky imigrantů k nádraží. V historickém měřítku, což může trvat ještě celá desetiletí, zažívá Evropa své poslední hodiny. A tato konkrétní podívaná, i pokud se na vše dívám jako nezaujatý pozorovatel, ve mně zároveň vyvolává určitý výjimečný pocit. Mohu být očitým svědkem jednoho z vzácných okamžiků, kdy se určité tušení a vážné historické tvrzení, které se až dosud formulovalo jen na úrovni abstrakce, naplňuje konkrétním obsahem – navíc za mé osobní účasti.
Pozoruji ruch před budovou szegedského nádraží. Dobrovolníci a členové pomáhajících organizací rozdávají vodu a jídlo. Pro jejich práci mám uznání, neboť imigranti představují lidi v nouzi, i kdyby se mezi nimi našel i někdo takový, kdo se za 20 let obrátí proti nám. Nerozumím však tomu – lépe řečeno ani tomu –, proč když se ucházejí o status uprchlíka, ničí své osobní doklady.
Vidina
Napadá mě, že kdybych toužil po statusu uprchlíka, řekněme ve Francouzské Guayaně, pak bych si s maximální pečlivostí uchoval všechny osobní dokumenty, neboť, veden střízlivým rozumem, bych viděl větší šanci, že mě nepošlou zpátky. Nikoli však ti, kdo své dokumenty trhají na kousky. Ti si přejí zachovat anonymitu, neidentifikovatelnost, aby mohli brázdit celou Evropou.
V duchu vidím vládní organizace, které plny obav podnikají občas úspěšné, jindy poněkud neúspěšné kroky, aby tento příliv lidí zadržely |
Proto také vehementně protestují proti snímání svých otisků prstů. (No fingerprint! ozývá se často po celé zemi, na úřadech cizinecké policie.) Chtěli by být světovými občany, jen k tomu nejsou vedeni bezmezným blahobytem, ale bídou a bezvýchodnou existenční situací. Tato podívaná dozrává přede mnou ve vidinu.
V duchu vidím vládní organizace, které plny obav podnikají občas úspěšné, jindy poněkud neúspěšné kroky, aby tento příliv lidí zadržely. Vidím i levicově-liberální opozici. Kromě toho, že jen papouškuje neexistující „evropské řešení“, využívá této mimořádné situace, aby mohla bodnout do slabin vládní strany.
Představa Říše římské
Vidím však také, jak jsou osočováni z projevů nenávisti i ti, které by ani nenapadlo tyto nešťastníky nenávidět, jenom by rádi, aby pro vykonávání své potřeby nepoužívali jejich zahrady a dvory a nepodupali jim několikrát za den záhony. Podívám-li se ještě dál, vidím velké západoevropské a severské státy. Jejich představitelé se většinou jen bezmocně snaží stíhat události. Ruce jim svazují pouta, která si v podobě liberální demokracie a právního státu překračujících jakoukoliv střízlivou míru sami zacvakli na zápěstích.
Unese-li mne představivost do hlubin historických dob, vytanou mi na mysli poslední hodiny Říše římské, které trvaly několik set let |
Nakonec vidím vedoucí představitele Evropské unie. Na některých z nich neulpělo invence, smyslu pro realitu a rozhodnosti, ani co by se za nehet vešlo. Ti se jednoho krásného dne, snad právě mezi konzumací ranní kávy a koňaku, dočtou v novinách, že po Evropě je – alespoň v její současné podobě – veta.
Unese-li mne představivost ještě dál, do hlubin historických dob, vytanou i mně, stejně jako řadě dalších lidí, na mysli poslední hodiny Říše římské, které – opět je důležité historické měřítko! – trvaly několik set let. Mám na mysli doby, kdy se u římských limes, obdoby dnešních „schengenských hranic“, nezjevovali Syřané, Afghánci, Eritrejci či Nigerijci, ale Gepidové, Sarmati, Frankové, Sasové, Vandalové a bůhvíjaké další národy, rovněž s ženami a dětmi.
Je poměrně komické si představit, jak se na hranicích hlídkující legionáři s nemalou dávkou zmatení dohadují: „Ty, Rufe nebo Klaudie, mám je tam pustit, nebo ne? Ty už jsi dostal nějaký pokyn z ústředí?“
Odpovědnost lidí
V jedné Schillerově básni se lze dočíst verš: „Die Weltgeschichte ist das Weltgericht“ (Světové dějiny jsou soudem světa). Chmurná slova s hlubokou pravdou. Nikoli náhodou se tato báseň jmenuje Rezignace. Friedrich Schiller (1759–1805) se domnívá, že to, co nazýváme světovými dějinami, nejsou jen události, které se nám dějí, nýbrž že také my lidé jsme odpovědní za vše, co se děje.
Stručně řečeno, že to, čeho se nám dostává, si plně zasluhujeme. Jako by spravedlnost rozdávala v historickém čase každému, jen co si zaslouží. A tím určovala osud, který se mu naplní.
Friedrich Schiller se domnívá, že to, co nazýváme světovými dějinami, nejsou jen události, které se nám dějí, nýbrž že také my lidé jsme odpovědní za vše, co se děje |
Tato schillerovská formulace platí v malém také pro Evropu. Ta v souvislosti s přílivem imigrantů, jenž se na ni valí, rovněž pyká, ba dokonce činí pokání, za všechny hříchy, které spáchala v uplynulých staletích a jichž se dopustila jak na zbytku světa, tak na sobě samé. Jejich výčet není krátký:
Poroba celé Země, kolonizace a vykořisťování, krvavé světové války, totalitní diktatury, jednostranně konzumní mentalita její blahobytné společnosti v uplynulých desetiletích, jalový hédonismus, jejichž konečným důsledkem je osudný úbytek vlastní původní populace, bezdětnost a sebelikvidace.
Zdalipak bude po tomto pokání následovat rovněž nějaké rozhřešení? Obávám se, že odpověď na tuto otázku dostaneme ještě za našich časů.
