Image českých potravin je v cizině daleko lepší než u nás doma

Průzkum pro The Economist a před pár týdny i evropský statistický úřad potvrdily, že české potraviny rozhodně nejsou žádný šunt.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Petra Havla / Česká republika má ze všech postkomunistických zemí nejlepší potraviny – tak by se daly ve stručnosti shrnout výsledky výzkumu pro renomovaný časopis The Economist, kupodivu publikované i v našich médiích. Kupodivu proto, že o potravinách, včetně těch tuzemských, jsou spotřebitelé v ČR zvyklí číst či poslouchat především negativní informace. Výsledkem je převažující názor veřejnosti, podle kterého jsou potraviny u nás vyráběné, případně zde prodávané, oproti zahraničí nekvalitní, a ještě často předražené.

Nejen The Economist, ale před pár týdny i jiná autorita – evropský statistický úřad Eurostat – potvrdily, že je to spíše naopak. Připomeňme také, že Eurostat navzdory tomu, že ceny potravin v ČR rostou o něco rychleji než v Evropské unii, potvrdil i ve statistikách za rok 2012 opakovaně skutečnost, že i při přepočtu na paritu kupní síly jsou u nás stále páté nejlevnější potraviny v EU.

Korigovat pohled na český i polský trh

Je smutné, že neprofesionalitu a senzacechtivost našich médií musejí korigovat ta zahraniční. A to nejen v pohledu na český, ale třeba i na polský potravinářský trh. Ten je totiž podle Economistu prakticky srovnatelný s naším. V uvedeném výzkumu jsou totiž Poláci hned za námi.

Převažuje názor, že jsou potraviny v ČR vyráběné, případně zde prodávané, oproti zahraničí nekvalitní, a ještě často předraženéAni jedna z těchto informací přitom ve skutečnosti není překvapením. Nejen v potravinářství, ale obecně v drtivé většině ekonomických ukazatelů a výsledků dalších průmyslových oborů je naše země z postkomunistických států nejlepší a oproti západní Evropě nejvíce konkurenceschopná, včetně zemědělství. Stejně tak Polsko je obvykle ve většině sledovaných ukazatelů těsně za námi, případně – méně často – těsně před námi. Což v praxi znamená, ačkoli to z nálady společnosti nevyplývá ani náhodou, že se zdaleka nemáme tak špatně, jak to na první pohled vypadá. V zahraničí se to ví – u nás si to ovšem z vrozeného pokrytectví nechceme přiznat. Snad aby nám někdo nezáviděl.

Na druhou stranu je vhodné výsledky The Economist (celkově se ČR umístila 23. ze 107. zemí) skutečně správně interpretovat. Na rozdíl od v ČR nejčastěji rozebíraného hodnocení „kvality potravin“, což je pojem značně relativní, neboť různé komunity a zájmové skupiny berou za parametr kvality něco jiného, představuje zmiňovaný výzkum komplexnější hodnocení – takzvaný Globální index potravinové bezpečnosti (GFSI) –, jež zahrnuje kromě „kvality“ a „bezpečnosti“ potravin také jejich dostupnost a cenu.

To je mnohem objektivnější, byť jistě složitější přístup, a nebylo by na škodu, kdybychom k posuzování potravinářské problematiky přistupovali obdobně i u nás. Skutečnost, že v naší zemi v poslední době „řešíme“ bez nějaké jednotné linie právě pouze „kvalitu“ potravin, totiž ústí do možností bez problémů – třeba v rámci konkurenčního boje – degradovat z různých pozic cokoli. A veřejnost se pak domnívá, že téměř všechno je šunt. A není to pravda.

Nejlepší USA, navzdory EU

Nejen pro českého, ale i evropského spotřebitele je pak výzkum The Economist značným překvapením také z hlediska vítězné země – totiž USA. Potravinářská produkce Spojených států je totiž napříč celou Evropskou unií uměle a záměrně degradována především poukazováním na používání v EU zakázaných technologií – například nasazováním růstových hormonů a především geneticky modifikovaných zemědělských surovin k výrobě potravin.

Potravinářská produkce USA je napříč celou unií uměle a záměrně degradována především poukazováním na používání v EU zakázaných technologiíMálokdo ovšem přizná, že hlavním důvodem degradace je konkurenční boj, kdy poukazování na rizika americké potravinářské produkce znamená v praxi cílené vytváření vyššího odbytu pro produkci evropskou. Že jsou tato rizika značně přeceňována, dokazuje sám život – americká populace po konzumaci svých potravin nevymírá, a hovoříme-li například o nárůstu obezity v zemích amerického kontinentu, pak ta je dána více pohodlným životním stylem Američanů s nedostatkem pohybu než složením amerických potravin.

Geneticky modifikované suroviny pak k výrobě potravin používá, až na EU, celý svět. V Evropě se ovšem podařilo lobbistickým organizacím v čele s Greenpeace geneticky modifikovanou produkci v očích laické veřejnosti natolik znevěrohodnit, že EU dnes tyto spotřebitele používá jako alibi pro takzvané netarifní překážky zahraničního obchodu – tedy k zákazu dovozu potravin z takových surovin na své území. A o to jde, ne o zdraví lidí.

Obhajovat vlastní potraviny

Obecně přitom není příliš logické převážet potraviny po celém světě sem a tam, zejména když jde o produkty, které mají svůj ekvivalent v zemích dovozu. Což platí jak pro dovoz potravin z Polska do ČR (a naopak), stejně jako pro dovoz amerických potravin do Evropy (a naopak).V oblasti potravinářství by Čechům slušelo trochu více hrdosti a patriotismu

Obhajovat vlastní trh a vlastní produkci je tak zcela nepochybně strategický a správný zájem, jiná věc ovšem je, jakými metodami se toho dosahuje. Ty dosavadní bohužel spočívají spíše v negaci konkurence, ba někdy i v negaci vlastní, což je třeba případ naší země, kde se navíc ukazuje, jak kontraproduktivní jsou tyto metody, které se mohou kdykoli obrátit proti autorům.

Výzkum pro The Economist přes všechny možné relativismy ukazuje, že leccos může být úplně nebo částečně jinak, než jaký je obecně přijímaný obraz příslušného problému. Ukazuje však také, že v oblasti potravinářství by Čechům slušelo trochu více hrdosti a patriotismu. Máme ale na to?