Přiznávám – úmyslně jsem se snažil přehlédnout výročí 17. listopadu. Není co slavit, je únavné poslouchat projevy politických potentátů, které vás jen ujistí, že ten marast je skutečný, je zbytečné dumat nad tím, že jsme v tom listopadovém mrazu roku 1989 stepovali a skandovali snad zbytečně. Pořád si myslím, že ne. Je to už celých 23 let a možná bychom si měli udělat čas na jiné věci. Třeba si připomenout Ilju Hurníka, devadesátiletého klasika hudby, slova a života, jenž se na nějaké listopady může dívat s vysokým nadhledem. Nuže, vyrazil jsem v sobotu za uměním, bez ironie.
Překvapení mě čekalo hned na úvod, protože na slavnostní koncert k Hurníkovým 90. narozeninám, jež oslaví 25. listopadu, už lístky prostě nebyly. Pan profesor vyprodal Rudolfinum! Ale já se štěstím koupil vstupenku na schodech před vchodem na poslední chvíli, a do 4. řady! Atmosféra něčeho výjimečného byla cítit ve vzduchu, přestože program koncertu mohl leckoho odradit. Celý se skládal ze sborových skladeb autora – až na jednu výjimku –, tudíž dramaturgicky se jednalo o velmi odvážný počin, uvážíme-li navíc, že převážně šlo o sbory dětské. Dodejme, že koncert v rámci cyklu Pocta tvůrcům přichystal Český rozhlas a Gymnázium a Hudební škola hlavního města Prahy.
Viva la musica
Sborové skladby, kantáty, oratoria mám rád, celá rodina až na mě zpívá ve sboru… Znáte to, za takové konstelace nelze být úplně objektivní. A když je člověk osobně zainteresovaný a není úplně hluchý, je spíše nadmíru kritický. Ale představení osmi souborů k Hurníkovu jubileu by sneslo kritiku nejvyšší. Skvělé výkony, žádná nuda, naopak celý koncert postupně gradoval právě tím, jak se sbory, dirigenti, respektive sbormistři plynule střídali i promíchávali, od nejmenších dětiček a jednodušších kompozic až po závěrečné dílo Missa Vinea Crusis, do něhož se zapojily tři soubory a výrazně přes sto sboristek a i několik chlapců poněkud ztracených v lese halenek, sukní a bílých punčoch.
Z dramaturgie slavnostního večera poněkud vybočoval smíšený sbor Gaudium Pragense, nikoli však úrovní, která byla nadstandardní, ale tím, že jde o sbor smíšený a hlavně dospělý. Přeci jenom basy tvrdí muziku a od dětí se jich nedočkáte… Ale ještě jednou věcí se lišil – vede jej totiž oslavencův syn, sám mimo jiné skladatel a schopný propagátor vážné hudby, Lukáš Hurník. Jeho skladba Viva la musica přitom nezazněla pouze na počest Ilji Hurníka, ale i nestora sbormistrovského oboru, o deset let mladšího profesora Jiřího Koláře, který tento slavnostní koncert tak trochu „zavinil“.
Za vkusnou „oslavu hudby“ v podání Gaudia Pragense se bohužel vloudil, asi s dobrým úmyslem, „slavnostní křest CD“, který být nemusel. Proč vydavatelství Českého rozhlasu – Radioservis vydává k devadesátinám Ilji Hurníka zrovna operu Dáma a lupiči, nahrávku z roku 1994? To jaksi nezaznělo, nicméně pro neznalé byl pan profesor vkusným způsobem představen moderátorkou Evou Hazdrovou-Kopeckou a rozhodně to byl rozumný důvod k prvním ovacím auditoria ve stoje.
Deo gratias
Státní svátek a spousta povinností nejspíš způsobily, že se osobně nezúčastnil primátor hlavního města Prahy Bohuslav Svoboda, byť převzal nad koncertem „záštitu“. Jistě tím dodal akci patřičnou prestiž, ta se však – alespoň pro mě v ten okamžik – vytratila s osobou, která pronesla „zdravici“ za pana docenta. Milena Kozumplíková (ODS), někdejší komunální politička a nedávno neúspěšná kandidátka na senátorku, jež hovořila i z pozice předsedkyně správní rady Nadačního fondu Karla Hartiga, partnera koncertu, se bohužel nezmohla na o mnoho víc než „vše dobré, mistře“.
Plytkost protřelé političky ostře kontrastovala se vším ostatním, co jsme mohli ten večer v Dvořákově síni Rudolfina vidět a slyšet
Právě v tu chvíli mě opět vrátila do reality, protože plytkost protřelé političky ostře kontrastovala se vším ostatním, co jsme mohli ten večer v Dvořákově síni Rudolfina vidět a slyšet. Mladé a nadšené pěvce, z nichž většina se narodila až po listopadu 1989 a nemálo až v novém tisíciletí, s chutí účinkující „matadory“, kteří si třeba i splnili sen, když se na „stará kolena“ a jako ryzí amatéři dostali na prkna našeho předního koncertního sálu před vyprodané hlediště, v němž hudby znalé publikum kvitovalo provedení všech skladeb. A samozřejmě skromný, stále vitální oslavenec, jenž nemusel ani promluvit, ani chodit na pódium. Prostě jen pokynul všem a pak si sednul v první řadě na volné sedadlo, kde vyčkal, až dozní potlesk.
Napadá mě, nebyla právě tohle důstojná oslava? Nikoli kladení věnců a řečičky slavnostních projevů, ale děti, které něco umějí a dělají to rády. Jejich rodiče, kteří je k hudbě vedou a jejich učitelé, kteří v těžkých podmínkách hudební tradici udržují při životě. Lukáš Hurník to vyjádřil ve skladbě Viva la musica, tedy Ať žije hudba. Moudrý Ilja Hurník nechal ve své mši na závěr zaznít jiná slova: Deo gratias.