Moravsko-japonský podnikatel to v sobotu nemohl vydržet. Sotva volební komise ve zlínském obvodě sečetla hlasy, Tomio Okamura – jasný vítěz tamějších senátních voleb – už oznamoval záměr ucházet se o prezidentskou kandidaturu. Podobně populistického a vzhledem k voličům bezohledného kroku se nyní dopustila i další hvězda uplynulých senátních voleb – Libor Michálek, zvolený v Praze 2.
Připomeňme si, co Okamura řekl ke svému prezidentskému záměru před pár dny v rozhovoru pro Hospodářské noviny: „Můj program je na prvním místě, ať jsou to pracovní místa v regionu, nebo boj proti rozkrádání státu. To chci co nejrychleji splnit a je zřejmé, že je rozdíl být jedním z 281, nebo prezidentem. Čím silnější mandát, tím silnější nástroj pro změnu. Když budu něco navrhovat jako senátor, tak se mi můžou posmívat, a předpokládám, že někteří budou. Když něco navrhnu jako prezident, tak se politická scéna bude muset velmi rychle vyjádřit.“
Vypadá to, že vábení prezidentských voleb podlehl po vzoru Okamury i „Drobilův kat“ Michálek. „Lidé mi při kampani dali najevo, že by mezi kandidáty na prezidenta našli rádi i jiné tváře. Když jsem pak viděl masivní podporu ve druhém kole senátních voleb, tak jsem začal o kandidatuře na prezidenta vážně uvažovat,“ řekl úterní MF Dnes.
Něco jiného by bylo, kdyby Okamura a Michálek v Senátu politicky dozráli, veřejnosti ukázali, co umí, a třeba za pět let si prezidentskou kandidaturu vyzkoušeliOficiální kandidaturu musejí zájemci odevzdat nejpozději 6. listopadu, na sběr 50 tisíc podpisů tudíž není čas. Okamura i Michálek si to dobře uvědomují, a proto míří s prosíkem za senátory, kterých potřebují získat alespoň devět (jeden hlas díky své senátorské maličkosti mají již v kapse).
Je sice hezké, že senátorští novicové vnímají ve společnosti silnou podporu. Tu by si však měli odpracovat v instituci, pro kterou si je lidé vybrali. Nebo snad voliči hlasovali pro Okamuru a Michálka kvůli tomu, aby posléze kandidovali na Hrad? Těžko. Něco jiného by bylo, kdyby v Senátu politicky takzvaně dozráli, veřejnosti ukázali, co umí, a třeba za pět let si prezidentskou kandidaturu vyzkoušeli. To by mohli mít i šanci na úspěch. Navíc co je 12 tisíc Michálkových hlasů, respektive 17,5 tisíce hlasů pro Okamuru (získaných ve druhém kole senátních voleb) oproti desítkám tisíc podpisů pro prezidentské uchazeče?
U Okamury se s tím tak nějak počítalo, u Michálka je ale prezidentská ambice nečekaná. Možná jde jen o momentální euforii z úspěchu, kterého ve volbách dosáhl. Oba pánové by se však mohli inspirovat u své kolegyně, čerstvě zvolené senátory Elišky Wagnerové, která MF Dnes k hradní kandidatuře řekla: „Kandidaturu mi navrhuje opravdu mnoho lidí, jsou mezi nimi i tací, kterých si velmi vážím, ale skutečně to nepřipadá v úvahu. Jsem zavázána svým voličům, kteří mě zvolili do Senátu.“ Wagnerová pochopila, že politický „horolezismus“ není zrovna věc, kterou by voliči nyní ocenili.
