Neustále slýchám: Romové se musejí integrovat, přijmout „náš“ způsob života. Nyní, po demonstracích v Duchcově a Českých Budějovicích, je to jen slyšet o něco naléhavěji. A co je paradoxní, shodnou se na tom oba znepřátelené tábory – občanští aktivisté i neonacisté. Dokládají to také hesla na transparentech neonacistů: chtějí prostě, aby bez práce nebyly koláče. Na webuDělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) najdeme například větu, která jde přesně v tomto duchu: „Ono se dobře vykřikuje v ulicích ‚cikáni do práce‘, avšak tento problém není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. DSSS nabízí alternativu. Prvním krokem je odeslání cizinců ze staveb a nábor našich lidí, tzn. i cikánů.“
Neonacisté se s občanskými aktivisty radikálně neshodnou jen v kontextu – proto jsou jedni extremističtí primitivové, druzí v tomto směru mají čistý štít. Hesla o integraci nevyvolávají na náměstích jako řešení jen neonacisté a občanští aktivisté – požadují ji takřka všichni.
Není mi ale jasné, proč se nepokládá otázka: Žije skutečně ta „naše“ majorita tak báječným životem? Je natolik skvělá, že se může odvážit nutit jiné, aby přijali její model? Z konzervativní pravice se na současnou společnost metají blesky, protože se z ní prý vytrácejí „přirozené“ hodnoty, jako je rodina, křesťanská víra a tak dále. Pro levicové intelektuály je zase tato společnost v konečném stadiu v jiném slova smyslu: kultem spotřeby, ideologií „růstu“, který nedbá na životní prostředí…
Možná je společnost se sebou natolik nespokojená, že nesnese, aby nějaká skupina nesdílela její trudný osudA koneckonců, je vůbec sama majorita se sebou spokojená? Na to je obtížné odpovědět, nicméně jedno je jisté: na naši civilizaci se zprava zleva valí kritika (vlastně ani nevím o nikom, kdo by její současnou podobu nějak obzvlášť vyzvedával – maximálně jako nejmenší zlo), přesto v jednom tu máme očividnou shodu: Romové se musejí integrovat, musejí přijmout náš model žití. Když nepřijmou, ať odejdou, třeba do své indické „domoviny“!
Je to trochu umění paradoxu. Možná je společnost se sebou natolik nespokojená (třeba už zhruba milion lidí se ocitá v České republice na prahu nebo pod hranicí chudoby), že nesnese, aby nějaká skupina nesdílela její trudný osud. Všichni současnou společnost kritizují, chtějí ji změnit, nicméně po Romech se chce jediné: beze zbytku tuto verzi aplikujte!
Na straně druhé by ale bylo scestné vytvářet mýtus, že sociálně vyloučení Romové žijí specifickou fungující kulturou. Naopak, žijí v rozbité struktuře. Žádná fungující romská alternativa k „naší“ kultuře není. Mýtická romská kultura samozřejmě existuje, nicméně je udržovaná s podporou stoupenců multikulturalismu úplně jinou částí romské společnosti než tou sociálně vyloučenou – v život ji uvádějí ti Romové, kteří žijí fungující životy uprostřed majority.
Například když Australané ničili tradiční způsob života Aboridžinců, devastovali tím sice zcela jiný, ale fungující model (viz kniha Doris Pilkingtonové Garimaraové Follow The Rabbit-Proof Fence). Nebo když „bílý muž“ kolonizoval Ameriku, také indiáni žili ve fungujících strukturách. Dnešní Romové takové struktury už dávno ztratili – podílely se na tom už Rakousko-Uhersko, první republika (například zákonem o potulce) i poválečný komunistický režim. Porevoluční Československo a Česká republika v tom jen pokračovaly.
Žijí jako my
A tady je možná druhý paradox, který si neuvědomují věrozvěstové skvělých a zaručeně fungujících řešení „romského problému“. Totiž že i romské sociálně vyloučené komunity žijí „naší“ kulturou, byť její ošklivější, zdevastovanější a křiklavější verzí. Jejich vzorce chování nejsou „romské“.
I sociálně vyloučení (nejen Romové, i sociálně vyloučení příslušníci majority) chtějí trávit dlouhé hodiny před plazmovou televizní obrazovkou a nakupováním zbytečných věcí pořizovaných na úvěr. I jich se týkají lékařská varování před dětskou obezitou (cukrovkou dnes trpí kolem 760 tisíc občanů ČR). Také na ně určitě platí výtka z nactiutrhání takové skvělé věci, jako je manželství, ze zanedbávání křesťanské tradice a tak dále. Jednoduše řečeno, sociálně vyloučení Romové žijí jako my a mají stejné sny, jen ten život nejsou schopní stejně zvládat.
Proto je směšné spatřovat řešení ve vypuzení „nepřizpůsobivých“ mimo naši „pěknou zahrádku“ – buď do ciziny, nebo alespoň někam, kde na ně nebude vidět. Nezametáme totiž pod koberec „cizí“ svět, ale produkty „naší“ společnosti – zkarikovaný a křiklavý náš svět.