Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Hudební génius Jimi Morrison po 50 letech: Stále proměna Jekylla v Hyda

  12:22
Deska na náhrobním kameni na pařížském hřbitově Pére Lachaise označuje místo posledního odpočinku Jima Morrisona, 27letého frontmana legendární kapely The Doors. Zemřel 3. července 1971.

Rockový mesiáš. Takto znají Jima Morrisona fanoušci po celém světě. foto: Profimedia.cz

Jimi Morrison zemřel 3. července 1971, když ho ráno našla mrtvého v napuštěné vaně jeho přítelkyně Pamela. Jako příčina smrti se uvádí – bez provedené pitvy – infarkt myokardu. Okolnosti Morrisonovy smrti a spekulace o její pravé příčině ale následně vyvolaly vznik různých hypotéz, fám a legend, z nichž ta nejradikálnější praví, že vůbec nezemřel a někde v ústraní žije pod jiným jménem... Odchodem z tohoto světa v 27 letech se Jim Morrison stal členem pochmurného Klubu 27.

Do něj podivnou shodou okolností vstoupil už dříve prorok blues Robert Johnson (1911–1938), v šedesátých letech pak Brian Jones (1942–1969), Jimi Hendrix (1942–1970), Janis Joplinová (1943–1970) a později třeba Kurt Cobain (1967–1994) a Amy Winehouseová (1983–2011). Jim Morrison v sobě nosil dvě protikladné bytosti. Byl vtělením dobrého, slušného doktora Jekylla, který se dokázal – především pod vlivem alkoholu – proměnit ve zlotřilého pana Hyda.

Ničivý vliv alkoholu

Jeho písňové texty i poezie stejně jako obsah některých rozsáhlejších rozhovorů jednoznačně prozrazují talentovaného, přemýšlivého a velmi inteligentního člověka. Za svého života vydal vlastním nákladem dvě básnické sbírky a řadu básní nahrál ve studiu (nahrávky po jeho smrti použili zbylí členové Doors na albu An American Prayer). Velmi úspěšné byly také posmrtně vydané básnické sbírky Wilderness (1988, česky Divočina: ztracené texty) a The American Night (1990, česky Americká noc).

S Morrisonovým jménem se často spojuje přídomek Lizard King – ještěrčí král. Souvisí s básní Celebration of the Lizard, která se objevila na obalu třetího studiového alba Waiting for the Sun, částečně zhudebněná pak je na prvním živém albu Absolutely Live. Obsah básně o ještěrčím králi napsanou v první osobě Morrisonovi příznivci vztáhli přímo k němu samotnému.

Experimentování s LSD a dalšími halucinogeny považoval Jimi Morrison do značné míry za součást umělecké tvorby, pomoc k rozvíjení imaginace, což byl v té době často tradovaný názor. Marihuanu kouřil spíš sporadicky, heroinu se stranil, mnohem nejničivější vliv však na něho měl alkohol.

Odvrácenou tváří hudebního génia byly lehkomyslnost a nevázanost, které „pod vlivem“ nabývaly vrchu. Experimentování s LSD (až do roku 1968 v USA legální) a dalšími halucinogeny považoval do značné míry za součást umělecké tvorby, pomoc k rozvíjení imaginace, což byl v té době často tradovaný názor. Marihuanu kouřil spíš sporadicky, heroinu se stranil, mnohem nejničivější vliv však na něho měl alkohol.

Kdysi mu pomáhal překonat ostýchavost a postavit se zpočátku ne příliš vstřícnému publiku, později ho začal devastovat. Čas od času nebyl schopný odzpívat koncert, absolvovat nahrávací frekvenci či se dostavit na dohodnuté místo. Druhá polovina šedesátých let byla zlatým věkem rockové hudby a The Doors se brzy zařadili mezi ty absolutně nejúspěšnější a umělecky nejoriginálnější.

Jejich pojetí je do značné míry činilo snadno rozpoznatelnými na první poslech. V první řadě typický Morrisonův hlas, sofistikovaný instrumentální doprovod, klávesy a bicí se slyšitelnou ozvěnou jazzové inspirace i rockově neortodoxní kytara. A v neposlední řadě texty, poetické a imaginativní. Morrison prodělal cosi jako metamorfózu – z nejistého a ostýchavého introverta se stal výrazný frontman ovládající atmosféru koncertů.

Hraná lhostejnost

Říká se, že na něho v začátcích mocně zapůsobil suverénní, až lehce arogantní projev jeho jmenovce Vana Morrisona, frontmana irských Them, kterým při koncertech v Los Angeles dělali Doors předskokany. Rockoví mistři té doby – namátkou Robert Plant, Roger Daltrey nebo Ian Gillan – pronikavými vokály lehce šplhali do výšek nad burácivým doprovodem svých bandů, kdežto Morrisonův baryton většinou plul v souladu s instrumentálním proudem kapely a jen občas ve vypjatých pasážích se nad něj vznesl vzrušeným křikem.

Však také on sám označoval za své nejoblíbenější zpěváky Elvise Presleyho (1935–1977) a ještě víc Franka Sinatru (1915–1998). Kdo ale doopravdy byl James Douglas Morrison? Například od mládí vášnivý čtenář se zájmem o filozofii a poezii, výrazně oslovený myšlenkami německého filozofa Friedricha Nietzcheho (1844–1900) a francouzských existencialistů.

Jakkoli uvnitř byl Jimi Morrison sečtělý a přemýšlivý intelektuál, navenek si liboval v přezíravých pózách a hrané lhostejnosti. Ignoroval proto i účast na promočním ceremoniálu svého ročníku, den strávil poflakováním na pláži Venice Beach a bakalářský diplom si nechal poslat poštou na matčinu adresu. Získal jej prý s „odřenýma ušima“.

Z básníků si oblíbil obzvlášť Francouze – Arthura Rimbauda (1854–1891), Charlese Baudelairea (1821–1867) či Jeana Cocteaua (1889–1963). Zároveň s nadšením četl americké autory Williama Sewarda Burroughse (1914–1997), Jacka Kerouaka (1922–1969), Allana Ginsberga (1926–1997) či Lawrence Ferlinghettiho (1919–2021), výčet jeho literárních oblíbenců a přečtených titulů by vydal na obsáhlý seznam.

Na kalifornské univerzitě si navíc vybral filmovou školu, intenzivně se zajímal o teorii divadla a filmu, pokusil se i o několik experimentálních krátkých filmů. Jakkoli uvnitř byl sečtělý a přemýšlivý intelektuál, navenek si liboval v přezíravých pózách a hrané lhostejnosti. Ignoroval proto i účast na promočním ceremoniálu svého ročníku, den strávil poflakováním na pláži Venice Beach a bakalářský diplom si nechal poslat poštou na matčinu adresu. Získal jej prý s „odřenýma ušima“.

Důležité ale bylo, že mírné kalifornské klima mu umožnilo několikaměsíční přebývání na střeše kamarádova domku blízko pláže, kde se – podle Raye Manzareka (1939–2013), budoucího kolegy z kapely – živil fazolemi a LSD. Čas však rozhodně nemařil. Během té doby napsal řadu textů, zárodečných podob budoucích skladeb The Doors.

Rovnocenný kvartet

Manzarek byl Jimův kolega z univerzity a zároveň zručný pianista s několikaletou praxí, přičemž jejich setkání na pláži Venice Beach si nezadá se slavnými setkáními Johna a Paula na kostelní slavnosti ve Wooltonu či Micka a Keitha na nádraží v Dartfordu. V roce 1965 již byli Beatles i Stones světovými superhvězdami, tady ale přicházejí na svět The Doors! Manzareka nadchly Jimovy texty, a když mu Morrison jeden z nich značně nesměle předzpíval, shodli se, že dají dohromady kapelu.

Po několika personálních výměnách vykrystalizovalo definitivní obsazení: Jim Morrison – zpěv, Ray Manzarek – klávesy, Robby Krieger – kytara a John Densmore – bicí. Název The Doors pak Morrison odvodil z názvu memoárové knihy anglického spisovatele Aldouse Huxleyho (1894–1963) The Doors of Perception, česky překládáno jako Brány vnímání.

The Doors se snažili vystupovat jako rovnocenný kvartet, zpočátku podepisovali skladby jako kolektivní, obal druhého alba Strange Days (1967) také nezdobily (především na Morrisonovo naléhání) jejich portréty. Nicméně Jimi Morrison se brzy pro image Doors stal absolutně nejdůležitějším.

Skupina se nějaký čas sehrávala a protloukala kluby bez většího zájmu publika, ale už zhruba po roce zaujali zástupce progresivní gramofonové značky Elektra, která začátkem ledna 1967 vydala jejich první, eponymní album. Skladba Light My Fire (Zapal můj oheň) z tohoto alba vyšla na singlu, stala se číslem jedna a zaznamenala více než milion prodaných kopií.

The Doors se snažili vystupovat jako rovnocenný kvartet, zpočátku podepisovali skladby jako kolektivní, obal druhého alba Strange Days (1967) také nezdobily (především na Morrisonovo naléhání) jejich portréty. Nicméně on sám se brzy pro image Doors stal absolutně nejdůležitějším. Přispěla i série fotografií známá jako Young Lion, které v roce 1967 nasnímal slavný newyorský fotograf Joel Brodsky (1939–2007). Záběry zpěváka jako „mladého lva“ s nahou hrudí se staly jednou z nejznámějších rockových ikon.

Součástí image se staly i jeho kožené kalhoty: ostatně kožené bundy, kalhoty či kabáty k rokenrolu patřily odjakživa. Pověstnými se stalo několik koncertů, které ukončil policejní zásah. První, v New Havenu v roce 1967, když Morrison skončil v poutech jako první rockový zpěvák zatčený přímo na scéně. Příčinou byl konflikt v zákulisí, když poslal „kamsi“ policistu, který nevěděl, s kým má tu čest. Strážník mu stříkl do obličeje slzný plyn, čímž ho na nějakou dobu oslepil.

Ruka zákona

Koncert byl víc než o hodinu odložen a Morrison pak rozvášněnému publiku ve stylizovaném monologu příběh převyprávěl, přičemž na adresu policie použil výrazy, které vedly ke zmíněnému zadržení. Katastrofální průběh s osudnými následky ale měl nechvalně proslulý koncert v Miami 1. března 1969. Morrison v opilosti zmeškal letadlo a – stále opilý – dorazil na místo hodinu po plánovaném začátku.

Pořadatelé prodali do bývalého hangáru mnohem víc lístků, než byla jeho kapacita, takže si představte velký nevětraný prostor nacpaný netrpělivými lidmi, namnoze „posílení“ alkoholem i jinými substancemi. Potácející se zpěvák je častoval střídavě lascivními a urážlivými výkřiky, přičemž provedl svůj oblíbený opilecký kousek, když nedaleko stojícímu policistovi strhl z hlavy čepici a hodil ji do davu. Aby přítomné rozdráždil ještě víc, předstíral (skutečně jen předstíral), že jim ukáže svůj penis.

Návštěvníci koncertu v New Havenu v roce 1967 se skoro žádné hudby nedočkali, naopak na Morrisona tvrdě dopadla ruka zákona. Pro výtržnictví, obnažování a opilství na veřejnosti byl odsouzen k půlročnímu vězení a pokutě 500 dolarů. Odvolal se a i jeho pozdější odjezd do Francie byl motivován hrozbou uvěznění. Koncertů, které podobně indisponovaný Morrison neodzpíval, bylo ale víc.

Atmosféru události se podařilo celkem zdařile zpodobnit Oliveru Stoneovi ve filmu The Doors. Návštěvníci koncertu se tenkrát skoro žádné hudby nedočkali, naopak na Morrisona tvrdě dopadla ruka zákona. Pro výtržnictví, obnažování a opilství na veřejnosti byl odsouzen k půlročnímu vězení a pokutě 500 dolarů. Odvolal se a i jeho pozdější odjezd do Francie byl motivován hrozbou uvěznění. Koncertů, které podobně indisponovaný Morrison neodzpíval, bylo ale víc.

Už rok před událostmi v Miami na evropském turné v Nizozemsku zkolaboval a mikrofonu se musel chopit Manzarek. Po miamském incidentu nicméně The Doors vydali další tři studiová alba a absolvovali řadu vystoupení, mimo jiné na britském ostrově Wight v roce 1970 před stotisícovým davem. Poslední album s Morrisonem, LA Woman, vyšlo v dubnu 1971. To už byl měsíc v Paříži.

Dokončovací práce musela kapela zvládnout bez něho i bez dlouholetého producenta Paula Rotschilda (1935–1995), jehož odchod částečně způsobil svým přístupem právě Morrison. Nahrávka končí pochmurnou skladbou Riders on the Storm o jezdcích v bouři, která vyšla na singlu jen pár dnů před Morrisonovou smrtí. On sám je na obalu alba s mohutným plnovousem. Fotky z té doby ukazují „mladého lva“ se zřetelnou nadváhou.

Hnán svým démonem

S Morrisonovým rozhodnutím odjet do Paříže spoluhráči souhlasili. Usoudili, že by to pro něho mohlo být dobré řešení – a zpočátku to tak i vypadalo. Morrison se s přítelkyní Pamelou usadil v pronajatém bytě v ulici Beautreillis ve čtvrti Marais, v samém historickém centru Paříže. Vydával se na dlouhé pěší procházky do různých zákoutí Paříže, okouzlený geniem loci tohoto města. Shodil plnovous a částečně se zbavil i nadváhy. Toužil po nové inspiraci, věřil, že bude schopný uskutečnit své literární plány.

V roce 1990 byl hrob Jimiho Morrisona restaurován a péčí jeho otce osazen novou náhrobní deskou. Kromě jména, data narození a úmrtí nese řecký nápis, který se obvykle překládá jako „věren svému duchu“. Mnohem volnější, ale skutečnosti bližší by však spíš mohl být překlad „hnán svým démonem“.

Často ho viděli na některé z laviček na Vogézském náměstí, jak plní stránky zápisníku poznámkami, inspiraci hledal i v pověstných kavárnách Café de Flore či Les Deux Magots. Jenže i ta nejlepší předsevzetí vzala brzy za své. Jednak Pamela byla závislá na heroinu, a těžko tedy mohla být Morrisonovi oporou na cestě k abstinenci. On sám pak svou závislost na alkoholu – navzdory počáteční snaze a částečnému zmírnění konzumace – nedokázal překonat.

Brzy měl v Paříži řadu nových přátel, se kterými po večerech vyrážel na oblíbená místa, přičemž pití nikdy nechybělo. Až se jednou ocitl ve vaně... Morrisonův hrob na pařížském Pére Lachaise se zakrátko stal poutním místem jeho fanoušků, bohužel ale i nenechavců a vandalů. V osmdesátých letech zmizela Morrisonova busta od chorvatského sochaře Mladena Mikulina.

Nakonec byl v roce 1990 hrob restaurován a péčí Jimova otce osazen novou náhrobní deskou. Kromě jména, data narození a úmrtí nese řecký nápis, který se obvykle překládá jako „věren svému duchu“. Mnohem volnější, ale skutečnosti bližší by však spíš mohl být překlad „hnán svým démonem“.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...