Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Hubert Hoyer: Rybova hudební zvěst je radostná a svěží

  11:16

Česká mše vánoční více než dvě stě let oslovuje nejen české posluchače. V čem tkví jedinečné kouzlo skladby prostého venkovského kantora?

„K těm prastarým barokním varhanám kráčím po původní, vyšlapané dlažbě, po které Jakub Jan Ryba také kdysi chodil. Usedám na stejnou stoličku a k úplně stejnému nástroji jako on. V tom vznešeném chrámovém tichu pak poslouchám varhanní tóny jeho skladeb a pořád přemýšlím o poselství jeho hudby," říká Hubert Hoyer. foto: Archiv Hubert HoyerČeská pozice

Ta skladba vznikla jako takřka nenápadný hold křesťanským Vánocům od obyčejného venkovského kantora, navzdory tomu už více než dvě stě let svým jedinečným kouzlem oslovuje stále nové a nové generace posluchačů v celé české společnosti. A stala se dokonce natolik populární, že dnes už k  výraznému prožitku Vánoc neodmyslitelně patří. Ta jedinečná skladba se jmenuje Česká mše vánoční a jejím autorem je český hudební skladatel Jakub Jan Ryba, který jako kantor působil v Rožmitále pod Třemšínem.

O České mši vánoční, vánoční zvěsti, zážitku spojeném s Rybovou hudbou, jeho době, životě a smrti vypráví předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby, učitel hudby a regenschori kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále Hubert Hoyer.

ČESKÁ POZICE: Proč je Jakub Jan Ryba dodnes natolik přitažlivou osobností?

„Vedle takové tragédie, jakou byla Rybova sebevražda, stojí jeho hudba psaná stejnou rukou, a ta je plná krásy a pozitivního vidění světa“HOYER: Byl to pozoruhodný člověk, a nejen co se týče hudby. Měl spousty zájmů a snažil se do tehdejší společnosti malého provinčního městečka vnést rozhled a vzdělanost. Žil v hodně zajímavém časovém úseku s jistou předzvěstí moderní doby. Tehdy se ve společnosti odehrávaly převratné změny, což samozřejmě v souvislosti s Rybovým životem přináší spoustu zajímavých otázek, a dokonce i napětí. Nakonec i jeho smrt, kterou podstoupil z vlastního rozhodnutí, je dodnes obestřená záhadou a v jistém smyslu se o ní můžeme pořád dohadovat.

Vedle takové tragédie pak stojí jeho hudba psaná stejnou rukou, a ta je plná krásy a pozitivního vidění světa. Ostatně byl zajímavý i jako kantor. Do školní výuky totiž zaváděl řadu novinek a na svoji dobu byl hodně progresivní. Byl také nesmírně pracovitý. Nebyl totiž autorem jen jediné skladby, tedy České mše vánoční, ale byl to velice plodný autor s nadčasovou a univerzální platností.

ČESKÁ POZICE: Co tím myslíte?

HOYER: Jako jeden z mála českých hudebních skladatelů a také coby obyčejný kantor z malého podbrdského města se stal světově proslulým. Třeba renomované hudební nakladatelství Naxos v současnosti vydalo jeho kvartety a v hudebním světě jsou na ně velké ohlasy.

„Ryba svým dílem dokázal oslovit publikum nejen v našem evropském tradičním prostředí, ale i posluchače z naprosto odlišných kultur“Ryba svým dílem dokázal oslovit publikum nejen v našem evropském tradičním prostředí, ale i posluchače z naprosto odlišných kultur. Jeho mše vánoční zaznívá třeba až v Africe či Japonsku. Hraje se také v Austrálii a na Novém Zélandu. A někde ji dokonce zpívají i v češtině jako před několika lety v Buenos Aires v tamní opeře, ve Vatikánu nebo také v britské Sněmovně lordů. Rybova mše vánoční je velmi oblíbená i u našich sousedů v Německu či Rakousku. Její text byl přeložen nejen do světových jazyků, ale i například do netradiční švédštiny. Při svém provedení v Göteborgu pak sklidila obrovský úspěch.

Jakub Jan Ryba by byl dnes asi hodně překvapen. S ničím takovým jako autor a bytostný samouk nikdy nepočítal.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

HOYER: Ryba Českou mši vánoční nijak obzvlášť ve svém díle nevyzdvihoval. Ve vlastním životopise ji dokonce zmiňuje pouze okrajově, a to pouze kvůli jejímu textu v češtině. Užít v liturgickém textu češtinu bylo v té době hodně netradiční. Bohoslužba se celá sloužila v latině a v latině se také zpívalo. Ryba sice složil několik kompozic na latinsko-český text, třeba takzvanou Druhou mši půlnoční, ale ryze česká je pouze jediná.

I když ji za významné dílo nepovažoval, je zajímavá ještě další okolností – její text si Ryba složil a napsal sám. Byl totiž vedle hudebního nadání i dobrým básníkem a uměl psát nádherné verše.

ČESKÁ POZICE: Pokud byl jen obyčejným venkovským hudebníkem, proč se podle vás Česká mše vánoční stala natolik populární?

Česká mše vánoční je o to sugestivnější, že celý děj Ryba pravděpodobně zasadil do místa jejího vzniku“HOYER: Skladba má zřejmě výjimečného ducha, protože kdekoho dokáže oslovit, a to nejen v českém prostředí. Má úžasný pozitivní a optimistický náboj, mluví prostým a srozumitelným jazykem, je upřímná, na nic si nehraje a nic nepředstírá. Každý se s jejím dějem a jejími postavami může ztotožnit, i ten nejobyčejnější člověk.

Česká mše vánoční je pak o to sugestivnější, že celý děj Ryba pravděpodobně zasadil do místa jejího vzniku – na Rožmitálsko či Podbrdsko. V textu totiž používá místní názvy, které dokonce platí dodnes. Mluví třeba o „zálesním kraji“, což každý z místních zná jako území kolem Hvožďan, a říká se mu tak, protože je za „lesem“. Nebo se v textu říká „Jožko jdi za horu a vzbuď lidi v Boru“. Jednomu brdskému kopci zvaný Hradec se tady skutečně říká „Hora“ a Bor je odloučená samota s místně nejvzdálenější myslivnou. V textu to pak mělo zřejmě znamenat, že by se s takovou vánoční zvěstí na nikoho nemělo zapomenout, ani na ty, kteří žijí daleko v odloučení. Na tehdejší posluchačstvo v rožmitálském kostele to muselo působit magicky.

ČESKÁ POZICE: Jenže ona oslovuje i jiné než rožmitálské publikum...

HOYER: Řekl bych, že Ryba úplně nejjednoduššími prostředky dokázal vyjádřit posvátné ovzduší Vánoc. Tedy že vánoční zvěst evangelia o narození děťátka je radostná zpráva a že příchod Ježíše Krista jako nositele věčné spásy a vykoupení člověka je pro nás všechny nevídanou zvěstí a vítanou úlevou. Toto přesvědčení je v České mši vánoční natolik upřímně vyřčeno, že vezme za srdce i člověka nevěřícího. Nakonec po dvou stoletích od jejího vzniku i nám chybí dobré zprávy. V tom je právě asi největší Rybovo poselství.

Vedle toho všeho má jeho vánoční mše navíc českou melodiku, podobně jak ji známe třeba u Antonína Dvořáka. Tedy směsici venkovského veselí a hravosti společně s jistou vážností a melancholickou tajemností. Česká mše vánoční nám také říká, že ačkoliv měl Ryba poměrně těžký život, ve své hudbě to nikdy nedal znát. Vždycky pro něho byla jen nositelkou radosti a svěžesti. Své smutky a dramata nechtěl přenášet na posluchače.

ČESKÁ POZICE: Jak ale zněla lidem v jeho době?

HOYER: My jejímu kouzlu podléháme jaksi samozřejmě, ale tehdy to stejně jednoduché nebylo. V církevních kruzích nebyla Česká mše vánoční příliš dobře přijata, vyčítala se jí liturgická nedostatečnost. Text „Hej mistře, vstaň bystře“ do striktní latinské ceremonie zkrátka příliš nezapadal. Jenže on to nemyslel jako nějaké zlovolné porušování zaběhaného kánonu, natož aby to bylo něco proticírkevního. Šlo o pouhé osobní vyjádření, co o Vánocích cítil a jak o této křesťanské zvěsti přemýšlel. Což přece v textu v podobě prostých pastýřů, kteří se už nemůžou dočkat, aby o to „podívání“ na narozené děťátko nepřišli, krásně vyjádřil.

ČESKÁ POZICE: Jak se Ryba coby hudebník uživil?

HOYER: Žádným profesionálním hudebníkem v dnešním slova smyslu nebyl. Jak bylo tehdy zvykem, v žádné kapele u dvora či nějakého hraběcího pána nefungoval. Jeho pravým povoláním bylo učitelství, což ale mělo s hudbou souvislost. K postu kantora tehdy patřila i povinnost zastávat post takzvaného regenschoriho – ředitele kůru. Byl hlavním provozovatelem a organizátorem tehdejšího hudebního doprovodu v místním kostele a staral se o chrámový zpěv a hudbu a odpovídal za ni.

Byl to sice post placený, přesto ho velmi zatěžoval. Představte si, že vedle celodenní výuky 90 žáků, kteří docházeli do rožmitálské školy, musel obhospodařovat nejen varhany coby varhaník, ale i udržovat v chodu chrámový orchestr. Jak bylo tehdy obecným zvykem, ke každé nedělní mši neodmyslitelně patřila hudba. Znamenalo to nejen časté zkoušení, ale i rozepisování desítek notových partitur. Navíc musel po hudební stránce obstarat křtiny, svatby a pohřby. Místní kostel Povýšení sv. Kříže leží od školy více než kilometr, takže si asi umíte představit, kolik toho asi během dne naběhal. Takže toho měl na krku více než dost.

ČESKÁ POZICE: Byla taková šíře zájmů v jeho době výjimečná?

HOYER: Ryba je představitelem takzvané kantorské hudby a je jejím vrcholem. Tehdy byla totiž praxe, že pokud se někdo věnoval hudbě a měl výraznější talent, odcházel většinou za hranice, kde se pokoušel nějak uplatnit. To se týká třeba českých skladatelů Josefa Myslivečka, Jana Václava Stamice a dalších. Měli vlastní orchestry, které vydržovali většinou aristokraté či vysoké církevní duchovenstvo. Ti méně úspěšní hudebníci pak zůstávali doma, svoji hudbu provozovali většinou při zaměstnání kantora.

„Za svůj poměrně krátký život Ryba složil neuvěřitelných 1500 různých skladeb, jak duchovních, tak světských“Ryba tedy komponoval, jenom když se našel čas, především však po nocích. Pravděpodobně bez větší ambice. Navzdory tomu byla jeho hudební produkce neuvěřitelná. Za svůj poměrně krátký život složil neuvěřitelných 1500 různých skladeb, jak duchovních, tak světských. Za gró všeho však považoval hudbu, kterou složil pro velké kůry – větší orchestry, než měl k dispozici v Rožmitále – například pro Strahovský klášter. Třeba svoje největší oratorium Stabat Mater pro město Plzeň a jeho dóm. Tam také získal čestné – dobově řečeno – měšťanství. Jak je zvláštním českým zvykem, byl uznáván mnohem více jinde než ve „svém“ domovském Rožmitále.

ČESKÁ POZICE: Jaký měl život? Jak vyrůstal?

HOYER: Narodil se v roce 1765 v Přešticích u Plzně v učitelské rodině. Do Rožmitálu přišel jako kantor ve 23 letech. Obecně to ale příliš klidná doba nebyla. V českých zemích se odehrávaly takzvané josefínské reformy, ve Francii vypukla revoluce, později Evropou zmítaly napoleonské války. Ale nejen to, světem cloumaly i jiné události. Třeba když v roce 1805 nastal v rámci mocnářství státní bankrot. Lidé přicházeli takřka o všechno. Svět se dal do pohybu, a jak se říká, nezůstal kámen na kameni. Ryba všechny tehdejší události prostřednictvím kontaktů v Praze a dobového tisku, který odebíral, velice dobře znal a spoluprožíval. Například je zajímavé, že i když byl přívržencem osvícenství, třeba francouzskou revoluci pro její násilí a brutalitu zavrhoval.

ČESKÁ POZICE: Jaké byly jeho rodinné poměry?

HOYER: Pocházel z početné rodiny, jeho tatínek byl učitel a také varhaník. To bylo první Rybovo seznámení s hudbou. Později měl oblíbené zejména housle a vedle varhan se postupně naučil snad na všechny možné dechové i smyčcové nástroje. Když jeho profesor potřeboval doplnit kvartet o violoncello, naučil se na ně. Měl obrovský talent.

V Praze pak studoval na piaristickém gymnáziu, kde byla hudba jedním z hlavních vyučovacích předmětů. Stal se výpomocným varhaníkem u sv. Salvátora. Pražská léta patřila také k jeho nejšťastnějším. Mohl tady třeba slyšet hudbu tehdejších velikánů, jako byl Joseph Haydn či Wolfgang Amadeus Mozart. Studia ale nedokončil, protože mu otec v Nepomuku zaopatřil učitelské místo. Než se tam ale Ryba dostavil, už bylo obsazeno. To byl pravděpodobně také první vážnější náraz s jemu nepříznivou realitou.

Jeho veškeré plány se naráz zhatily. Ryba se tehdy nervově zhroutil. Řadu týdnů prý o sobě nevěděl, a to ho navždy poznamenalo. Celý život se pak s ním jako červená nit táhly úvahy o smrti. Ve svých zápiscích si také kolikrát posteskl, že kdyby tehdy zemřel, nemusel zažívat trápení, které zažíval později. Stal se také čtenářem Seneky, který tvrdil, že pokud člověk přestává důstojně žít, má právo na lepší život po smrti. Jeho knihu O klidu duševním měl Ryba dokonce v den své smrti při sobě.

ČESKÁ POZICE: Jak to později vypadalo v Rožmitále?

„Už za půl roku dokázal Ryba pozdvihnout místní školu na dosud nebývalou úroveň – vyžadoval například pravidelnou školní docházku“HOYER: Vedle věčných existenčních starostí měl i šťastná a umělecky plodná období. Před rožmitálskou štací strávil dva roky coby učitelský pomocník v Mníšku pod Brdy, byl tam prý hodně oblíben a měl to také blízko do Prahy. V Rožmitále pod Třemšínem pak později v roce 1788 získal stálé místo učitele, šťastně se tu také oženil s dcerou místního purkrabího, tedy jakéhosi starosty, což už bylo významné postavení. Měl třináct dětí, ze kterých tehdejší vysokou dětskou úmrtnost přežilo do dospělosti sedm.

Co se týče učitelské profese, v té se mu také docela dařilo. Už za půl roku dokázal pozdvihnout místní školu na dosud nebývalou úroveň – vyžadoval například pravidelnou školní docházku, což se mu u většiny místních podařilo prosadit. Vždycky jim tvrdil, že lidé musejí být v životě soběstační a umět minimálně číst, psát a počítat, což tehdy v obecné negramotnosti znělo určitě revolučně.

ČESKÁ POZICE: Jak si coby zajímavý kantor počínal později?

HOYER: Na vlastní pěst zaváděl dosud nevídané novoty. Vedle takzvaného trivia – čtení, psaní a počítání – třeba zavedl výuku zeměpisu a dějin, hodně se při výuce zpívalo a hrálo na nástroje. Některé nadané žáky vyučoval hudbě i mimo školu a zařazoval je do „svého“ chrámového orchestru. Jiné zase jako budoucí adepty učitelského řemesla nechával zkušebně vést vyučovací hodiny, aby předvedli své schopnosti. Takové metody dnes považujeme za veliké, moderní objevy, a on už to dělal před dvěma stovkami let. Nebo zavedl pro dospívající takzvanou nedělní školu, kdy je vyučoval praktickým dovednostem v hospodářství, třeba co se týče sadařství a podobně. Snad jako úplně první kantor zřídil něco jako třídní knihu, tedy záznamy celého dění během školního roku. Založil také takzvanou černou knihu na poznámky a zlatou knihu na pochvaly.

ČESKÁ POZICE: V jakých žil existenčních poměrech?

„Správce panství Rybovi nebyl nakloněn a snažil se mu všemožně házet klacky pod nohy a ponižovat ho“HOYER: Rybu jako kantora platilo město, a jak to asi tehdy chodilo, část mu spláceli v naturáliích. Také nastávaly situace, kdy mu jeho mzdu nebyli schopní vyplatit, takže mnohdy zažíval tíseň. Navzdory tomu byl na svoji dobu vcelku svobodným člověkem, nebyl žádným poddaným. Je třeba si ale uvědomit, že Rožmitál pod Třemšínem bylo malé, poddanské městečko zhruba o čtyřech tisících obyvatel.

Jeho patronem bylo místní arcibiskupské panství, které mělo na chod měst rozhodující vliv. I když byl místní arcibiskup nesmírně oblíbenou postavou, protože podporoval chudé a třeba i místní umělce, přesto z takových poměrů vyplynuly pro Rybu určité potíže – správce panství mu totiž nebyl nakloněn a snažil se mu všemožně házet klacky pod nohy a ponižovat ho. Třeba když Ryba žádal o deputáty v podobě dříví, což byla životně důležitá věc, jeho žádosti všemožně zdržoval...

ČESKÁ POZICE: Jak vycházel coby nezávislý intelektuál s tehdejšími církevními autoritami?

HOYER: S místním farářem měl docela napjatý vztah. Na Rybovy novoty a názory, například na přístupnost a srozumitelnost katolické liturgie, totiž hleděl skrz prsty. Ryba mu naopak vyčítal zanedbávanou a nedostatečně vedenou výuku náboženství ve škole, což nakonec řešila i školní inspekce a dala Rybovi za pravdu. Navzdory tomu se smířili, a to když v roce 1794 od blesku vyhořel kostel a Ryba se zasadil o opravu požárem poničených varhan. Tehdy to bylo šťastné období a právě během něj napsal v roce 1796 svoji Českou mši vánoční. Když pan farář potom umřel, napsal mu jako poctu v rámci pohřbu něco jako „truchlozpěv“.

ČESKÁ POZICE: Co se Rybovi přihodilo, že jako poměrně mladý člověk, v 50 letech, spáchal sebevraždu?

HOYER: Kladl si velké cíle a k sobě byl velmi přísný a až přehnaně kritický. Přitom nebyl žádným diplomatem a byl hodně otevřený. Hodně ho sužovaly už zmíněné strkanice s úřady. Vedle toho zápasil se špatným stavem školní budovy, kde také s rodinou bydlel, a aby všechny uživil, musel se hodně ohánět a měl i malé hospodářství. Přesto nežil v nouzi. I když byl poměrně chudý, neváhal své děti vydržovat na studiích. Jeho syn Josef Arnošt Ryba se později stal slavným lékařem, děkanem lékařské fakulty tehdy Karlo-Ferdinandovy univerzity a zakladatelem českého očního lékařství.

Nicméně jak šel čas, upadal podle svých zápisků v deníku pravděpodobně psychicky i fyzicky vyčerpaný Ryba čím dál častěji do stavů melancholie a pravděpodobně začal považovat svůj život za nepříliš povedený.

ČESKÁ POZICE: Tuší se dnes, co bylo bezprostřední příčinou?

HOYER: Svoje učitelské povolání si třeba příliš idealizoval. Často měl kvůli docházce či nevhodnému chování svých žáků vyčerpávající střety s jejich rodiči. Určitě to nevíme, ale musel to být vleklý stav deprese, do které postupně upadal a jež ho nakonec dovedla až k rozhodnutí spáchat sebevraždu.

A to přestože byl praktikujícím katolíkem a velice zbožným člověkem. Odborně se tomu říká bilanční sebevražda, protože ji pravděpodobně plánoval. Těsně předtím spálil třeba své písemnosti, v sobotu 8. dubna roku 1815 se rozloučil s manželkou a ještě šel něco zařizovat do kostela. Od té doby už ho nikdo živého nespatřil. Po dvou dnech pak v pondělí objevili jeho tělo nedaleko Rožmitálu v lesíku na úpatí kopce Štěrbina s podřezanou tepnou na krku. Dnes se na jeho sebevraždu pohlíží tak, že byl pravděpodobně v takovém stavu, že za ten čin nebyl zřejmě úplně odpovědný.

ČESKÁ POZICE: Spekulovalo se ale také, že se stal obětí vraždy.

HOYER: I když každého udivuje, že si jako zbožný člověk vzal sám život, žádné cizí zavinění tehdejší policejní vyšetřování neprokázalo. Když ale čtete jeho deníkové zápisky, dá se něco takového pochopit, i když skončit jako sebevrah bylo tenkrát velkou potupou. Přestože celý život sloužil v kostele, nakonec byl bez obřadu pohřben mimo hřbitovní půdu asi tři sta metrů od ní – v místech takzvaného morového hřbitova. Na běžný hřbitov byly jeho ostatky přeneseny až po 50 letech.

A je zajímavé, že šlo o nově zřízený hřbitov, protože ten starý byl zrušen bez jakéhokoliv soupisu, což je taková hra osudu. Pokud by byl na něm tenkrát pohřben, jeho ostatky by se do dnešního dne asi vůbec nedochovaly. Nicméně žádný stín opovržení na jeho rodinu nikdy nedopadl. Později se však z Rožmitálu odstěhovala a dnes už po ní žádné velké stopy nejsou.

ČESKÁ POZICE: Jaký byl další příběh jeho České mše vánoční?

HOYER: Velice rychle se rozšířila a v časech obrození se pro svoji češtinu stala velmi populární. Zažila nesčetná notová vydání, začala se provozovat v koncertních sálech. Hůř se jí dělo za komunismu, kdy se jako náboženské dílo mocipánům příliš nelíbila. Tradice jejího provozování obyčejnými muzikanty během půlnoční mše pomalu upadala.

Řekl bych, že Ryba jako autor není pořád dostatečně doceněný. Nemohl sice dosáhnout úrovně tehdejších mistrů, jako byl třeba Mozart, navzdory tomu po sobě zanechal stopu jedinečného talentu s českými kořeny. Třeba se někdy dočkáme jeho větší renesance, než je jen pouhá znalost České mše vánoční. Psal totiž krásné kvartety, symfonie, či jako snad vůbec první v českém kontextu složil „českou umělou píseň“ na české texty nebo drobné skladbičky, takzvané zpěvy pro začátečníky. Světské hudby se ale dochovalo jen málo.

„Ryba psal krásné kvartety, symfonie, či jako snad vůbec první v českém kontextu složil ,českou umělou píseň‘ na české texty“Rybovu církevní hudbu se však naopak daří stále objevovat, a to i v současnosti. Jeho skladby se dají kupodivu nalézt na kůrech v notových archivech českých kostelů. S naší rožmitálskou uměleckou školou pořádáme každý rok u příležitosti jeho výročí v dubnu a říjnu koncert v kostele, kde se snažíme hrát jeho neznámé skladby.

ČESKÁ POZICE: Jak jste se dostal k Rybovi vy osobně?

HOYER: Jako žák hudební školy v Rožmitále jsem hrál coby houslista v místním kostele Českou mši vánoční už v deseti letech. Ta hudba a její přirozená krása mě doslova uhranula a hned jsem věděl, že už u ní nějak zůstanu. I když jsem byl později v životě povoláním vodohospodář, Rybou a jeho hudbou jsem se vždycky docela intenzivně zabýval. Nemůžu se také zbavit pocitu, že se mu tady v Rožmitále stala křivda, kterou je třeba nějak odčinit.

Po pádu komunismu pak konečně mohla vzniknout Rybova společnost, a dnes už máme k dispozici vcelku pozoruhodný archiv. V místním muzeu je řada zajímavých exponátů, třeba právě v podobě Rybových veršů. Nakonec jsem se stal ředitelem místní hudební školy pojmenované po Rybovi, a dokonce chodím hrát na varhany do stejného kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále jako Jakub Jan Ryba.

ČESKÁ POZICE: Jaký to je zážitek?

HOYER: Docela zvláštní. K těm prastarým barokním varhanám totiž kráčím po původní, vyšlapané dlažbě, po které Ryba také kdysi chodil. Usedám na stejnou stoličku a k úplně stejnému nástroji jako on. V tom vznešeném chrámovém tichu pak poslouchám varhanní tóny jeho skladeb a pořád přemýšlím o poselství jeho hudby.

Zkrátka, i v natolik uspěchané době, jako je ta dnešní, lze objevit a zažívat krásu a radost. A je obdivuhodné, že v té době podobně jako Ryba dokázali lidé s natolik minimálními možnostmi vytvořit takové hodnoty. Měli asi na sebe více času, než je tomu dnes, a navzájem se měli zřejmě rádi. Člověk se proto jen může ptát, co asi do budoucna zbude po nás.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!