Oproti zaběhnutým zvyklostem si ruský a čínský prezident – Vladimir Putin a Si Ťin-pching – nepřiťukli po uzavření velkolepé smlouvy o dodávkách plynu podepsané po dlouholetých tahanicích 21. května v Šanghaji, vínem, ale 53procentní čínskou vodkou. Důvodem k oslavám byl fakt, že šlo o dosud největší obchod v historii ruského plynárenského průmyslu.
Kromě toho tím Vladimir Putin mohl před světem demonstrovat, že dokáže otevřením směrem na východ vyvážit pošramocené vztahy se Západem. Spokojen mohl být i Si Ťin-pching. Podařilo se mu totiž s Moskvou zatlačenou do úzkých usmlouvat výhodnou cenu a zároveň mohl západním rivalům ukázat, že dokáže na svou stranu získat síly, které mají zájem na vzniku multipolárního světového uspořádání.
Navzdory veškerému bratříčkování a širokým úsměvům se však obě strany navzájem nadále měří. Proto by bylo předčasné hovořit o vzniku protizápadního spojenectví.
Největší dohoda Gazpromu
Řeč je o největší dohodě v historii Gazpromu, podle níž dodá ruský plynárenský gigant Číně v následujících 30 letech každý rok 38 miliard metrů krychlových zemního plynu o celkové předpokládané hodnotě 400 miliard dolarů.
Čínská národní ropná a plynárenská korporace CNPC se navíc zavázala uhradit předem 25 miliard dolarů na výstavbu potřebné infrastruktury, za což obdrží Číňané další slevy – například na poplatcích za těžbu. Ještě důležitější ovšem je, že – ačkoliv dlouho diskutovaná cena je předmětem obchodního tajemství – CNPC plyn údajně získá za 350 dolarů za tisíc metrů krychlových.
Jednání týkající se dohody o exportu ruského zemního plynu do Číny začala již před více než deseti lety. V souladu se současnou dohodou přepraví Gazprom od roku 2018 z oblasti východní Sibiře do Číny 38 miliard metrů krychlových ročně, což představuje zhruba čtvrtinu současné roční spotřeby této východoasijské země. Výstavba plynovodu dosud nebyla zahájena.
Ve smyslu dohody Gazprom dodá Číně plyn novým potrubím z nedávno objevených nalezišť ležících západně a severozápadně od jezera Bajkal ve východní části Sibiře. Toto řešení má oproti dříve navrhovaným možnostem jednoznačně ekonomické výhody.
Dříve se totiž hovořilo o tom, že by Čína dostávala plyn pocházející z polí nacházejících se v západní Sibiři, a sice potrubím, které by předtím, než dorazí k hlavním čínským spotřebitelům, muselo překonat tři tisíce kilometrů přes území Sibiře a dalších pět tisíc kilometrů na území Číny.
Alternativní trhy
Rozhodujícím impulsem řady přípravných jednání trvajících více než deset let byla kromě poklesu poptávky po zemním plynu ze strany Evropy, závažného znečištění ovzduší způsobeného čínskými uhelnými elektrárnami a předpokládaného čínského růstu roční spotřeby energie ve výši sedmi až osmi procent také čím dál větší snaha Ruska o diverzifikaci exportu ruského plynu.
Obzvlášť poté, co se evropští zákazníci Gazpromu v důsledku ukrajinské krize začali poohlížet po alternativních zdrojích plynu. Kromě toho nelze ani zapomínat, že třetinu plynu spotřebovaného v Evropě představuje ruský import, přičemž celá polovina z tohoto množství se k zákazníkům dostává přes ukrajinské území. Z dodávek proudících do Evropy navíc pochází plných 80 procent příjmů Gazpromu.
Uzavřený obchod byl pro Gazprom v každém případě mimořádně důležitý, neboť ruský plynárenský obr naráží v Evropě na čím dál výraznější politický odpor a o své pozice musí stále více bojovat i doma. Díky na poslední chvíli vyjednané dohodě si může opět oddechnout i Rusko, neboť se mu podařilo ukázat, že dokáže pro svou energetiku nalézt alternativní trhy. Kreml byl dokonce schopný ústupků, čímž potvrdil, že se v současném světě nemíní izolovat.
Vývoj společného letounu?Ve stínu plynového byznysu se v Šanghaji zrodilo i několik dalších významných dohod. Jak informoval ruský deník Kommersant, v rámci důležitého programu technologické spolupráce byly oživeny již několikrát zmiňované plány na vývoj společného rusko-čínského letounu, navíc se širokým trupem a dlouhým doletem. Podle listu má Čína zájem na výrobě tisícovky takových strojů, a „půjde-li všechno hladce“, mohla by vzniknout společná výrobní báze, jež by svou produkcí mohla konkurovat Airbusu i Boeingu. Čínský výrobce Comac již loni oznámil, že odstartuje výzkum potřebný pro zahájení vývoje, jehož konečným výsledkem by měl být dopravní letoun s kapacitou 300 osob a doletem více než dvanáct tisíc kilometrů, vyvinutý v rámci ruské spolupráce. Ten by tím z hlediska své velikosti a výkonu konkuroval nikoliv těm největším, nýbrž menším západním strojům s širokým trupem, jako je Boeing 787 či Airbus A350. |
Nová situace
Dnes sice často slýcháváme, že vyostřené vztahy se Západem obracejí Moskvu směrem k Číně, ale situace je trochu jiná. Šanghajské dohody sice nabízejí novou alternativu, ale ani zdaleka je nelze považovat za zpečetění jakéhosi nového spojenectví. Efektně demonstrované porozumění je spíše plodem nově vzniklé situace.
V čínském zájmu totiž vůbec není to, aby Kreml vyšel z americko-ruské konfrontace poražený. Pro Peking, jenž se soustřeďuje na Washington, to totiž znamená posilování jediného skutečného rivala. Čína tudíž učiní všemožné, aby podpořila snahy Ruska směřující k prolomení americké dominance. Všemožné, ovšem ne všechno. Jen stěží totiž bude Peking riskovat za pomoc Putinovi poškození vztahů s USA.
Navzdory všem výhružkám o obratu směrem k východu, jež jsou ve skutečnosti určeny Západu, není ani v zájmu Moskvy vrhnout se slepě do náručí Pekingu. Moskva se totiž na Čínu ani zdaleka nedívá jen s čirým optimismem jako na potenciálního spojence, ale také s obavami.
Taktické spojenectví
Putinovi je stejně jako všem ostatním jasné, že těžiště světa se posunulo směrem na východ a o velkých otázkách budoucnosti se bude v zásadě rozhodovat právě v tomto regionu. Na druhou stranu sotva touží po tom, aby po boku Číny vystupoval jako nějaký menší bráška „podržtaška“. Obzvlášť ne v situaci, kdy se v skrytu duše hrozí smrtícího objetí velkého bratra.
Kremlu je navíc také jasné, že čím víc se jeho vztahy s Bílým domem vyostří, o to slabší budou jeho pozice v trojúhelníku Moskva-Peking-Washington. Taková situace jej totiž, jak ostatně ukazuje také ústupek v otázce ceny plynu učiněný po deseti letech jednání, posunuje směrem k Číně rychleji, než by bylo třeba. Na to totiž Rusko není dostatečně připraveno, a nemůže proto dosáhnout příliš výhodných podmínek.
Situace je tudíž mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Rusko je totiž v zásadě odsouzeno k tomu, aby posilovalo své vztahy s Evropou. Právě to mu dává nejvíc síly. Stejně je však tomu naopak – i pro Evropu se v této spolupráci skrývá obrovský potenciál.
Na této skutečnosti může stavět otvírání směrem na východ, které už dnes připadá všem logické. Opatrná diverzifikace trhů s energiemi a vojenskou technikou, která by souseda, jenž už beztak dosahuje čím dál strašidelnějšího růstu, neměla dál příliš vykrmovat. A v dané situaci také taktické spojenectví založené na společných zájmech – například posílení multipolárního světového uspořádání.
