Pokud se politik některou – zvláště pak počáteční – fázi své kariéry rozhodne spojit s nápomocí zákulisních šedých eminencí, má vůbec šanci se od nich někdy emancipovat? Aneb motiv čarodějova učně v nejmodernějším hávu…
Poslyšte poučné příklady, které odvineme od vyjádření známého pražského politika a lobbisty Tomáš Hrdličky. Minulý týden jiné jsme hovořili o jeho pohledu na „hradní“ rozmíšku mezi špičkovými činiteli SPOZ a Miroslavem Šloufem, jedno z Hrdličkových vyjádření však překračuje tento kontext.
Hrdlička řekl: „Ztratil všechno – není primátorem a je obviněný.“ To bylo na adresu pražského exprimátora Bohuslava Svobody. A vzápětí dodal srovnání: „Pan Šlouf si z pánů Mynáře a Nejedlého vypiplal premianty, kdežto můj student – pan Svoboda – je brhlík a repetent.“
Vskutku to byl Hrdlička, kdo v roce 2010 vytáhl Svobodu jako volební trumf ODS pro komunální volby. Občanští demokraté je díky Svobodovi ustáli se ctí, ač volby nevyhrál, i s Hrdličkovým přispěním se nakonec stal pražským primátorem. Tandem Hrdlička-Svoboda, byť se skřípěním, fungoval, jenomže už o rok později se primátor rozhodl od svého politického „otce“ emancipovat. Vypověděl koalici ČSSD a domluvil se s TOP 09, což byl počátek studené války. Hrdlička tím ztratil důležitý kontakt na radnici a celkově jeho vliv na pražské dění ochabl.
Podobným případem je Miroslav Šlouf, který de facto od úprku Miloše Zemana na Vysočinu v roce 2003 usilovně pracoval na jeho triumfálním návratu do vysoké politiky. Nejdříve založil SPOZ, pak byl jedním z mozků prezidentské kampaně. A vychoval si dva žáky – Martina Nejedlého a Vratislava Mynáře. Ti ho však místo vděku odřízli od kontaktu na prezidenta a po volbách byl Šlouf od Hradu kompletně odstřižen.
Trochu úcty, trochu úcty!
Hrdlička a Šlouf jsou zkušení mágové, kteří dobře věděli a vědí o slabých místech svých učňů
Těžko říci, kolik ironie je zakódováno v Hrdličkově povzdechu, pokud se zamyslíme nad pokračováním obou příběhu.
Hrdlička a Šlouf jsou zkušení mágové, kteří dobře věděli a vědí o slabých místech svých učňů a o politických mechanismech. Tak se na to podívejme: Krátkodobě Bohuslav Svoboda dokázal svého stvořitele převézt, z hlediska dlouhodobého ho však souboj s Hrdličkou vyčerpal. Přišel o zákulisní oporu a nakonec primátorskou funkci udržet nedokázal. A ještě byl letos v březnu obviněn v kauze Opencard (čile se spekuluje, odkud že vítr fouká), čímž přišel o díl politického „drajvu“ – zejména pro kandidaturu do sněmovních voleb.
A ani Miroslav Šlouf na chování svých „premiantů“ s libostí rozhodně nenahlíží, nevděk si nenechal líbit a pustil se do otevřené bitvy. Novinářům již několik týdnů ochotně poskytuje rozhovory, v nichž kritizuje duo Nejedlý-Mynář za nedemokratické praktiky ve straně. Hovoří o zradě a pomluvě. K tomu se k Šloufovi přidali i někteří další významní politici v rámci SPOZ – například senátor Vladimír Dryml, kterému se nelíbí stranický sponzoring. Místo soustředění kampaň musí strana řešit vnitřní otřesy.
Podle Hrdličky je logické, že v jisté fázi děti dospějí a mají touhu se osamostatnit, avšak nesmí dle něho chybět jistá úcta k rodičům. I politik by měl pamatovat, že výchovy se mu nedostává jen tak. Případy Hrdličky a Šloufa jsou důkazem, jak obtížná je pro politiky emancipační fáze. Měli by pamatovat, že rodina je základ státu. Přinejmenším zcela jistě zůstává mocným faktorem reálné politiky v Česku.